Zvířectvo

Nechat jít

2. března 2018 v 19:29 | Janie
Po týdenní praxi na veterinární klinice mám smíšené pocity. Předně - jsem trochu naštvaná. Studuji střední veterinu a cílem všech našich praxí by mělo být naučit se co nejvíc o práci veterinárních techniků a o fungování různých veterin, chovů zvířat a podobných pracovišť. Realita je taková, že jsme prakticky levná (zdarma) pracovní síla, kydáme hnůj, naskladňujeme drůbež (praxe ve velkochovu drůbeže byl zatím asi největší brutus, jaký jsem v životě viděla), zametáme a podobně. A tak tomu bylo i na této praxi, kde místo toho, abych se aspoň dívala na zákroky, jsem zametala, utírala prach, vytírala, luxovala, žehlila a povlíkala postele. Světlým bodem budiž to, že aspoň párkrát jsem něco viděla, píchla jsem jednu podkožní injekci a držela dělohu při kastraci feny. A venčila jsem superroztomilé štěně zlatého retrívra. Takže tohle by byly ty pozitiva.
V průběhu týdne se ale v ordinaci objevily dva případy, které mě přinutily trochu se zamyslet. První byl dvanáctiletý jorkšír se selháním ledvin, druhý šestnáctiletý akita-inu s ochrnutím zadních nohou. Oba to byli staří psi ve vážném stavu, u kterých jsem si byla téměř jistá, že bude nutná eutanazie. Jenže ani v jednom případě k ní nedošlo, protože páníčci nechtěli.

Jak jsme přišli ke šnekům

20. února 2018 v 19:57 | Janie
Můj brácha chodí do školky. Děti si odtud přinesou domů spoustu zajímavé havěti - vši, roupi, streptokoky a jiná roztomilá zvířátka. Ale protože naše rodina musí mít vždycky něco extra, tak brácha (kromě jiného) v létě donesl domů šneky. Ve školce totiž chovali tři achatiny a v létě se o ně neměl kdo starat, tak samozřejmě skončily u nás. Naše rodina je po celé vesnici proslulá tím, že se ujmeme kde čeho a tak to nebyla naše první taková akce. Už na prvním stupni základky jsem měla přes prázdniny doma morče Bůčka, kterého jsme chovali v přírodovědném kroužku, později se komusi podařilo darovat nám týranou ovci, která byla přibližně dva roky kdesi zavřená, nemluvě o tom, že se nám každý rok někdo snaží nacpat koťata, která někde našel… Šneky jsme však měli doma poprvé.
Vtipné bylo, že jsem o té akci vůbec nevěděla a jednou jsem prostě přišla domů a uviděla ve svém pokoji na stole dvě plastové bedny s hlínou. Popravdě mi to nepřišlo moc divný. Občas se takový věci u nás doma objevují. To se prostě děje, když jsou v domě dvě děti pod deset let a pak taky ještě já, která si donesla domů dvoumetrovou větev z lesa, protože se mi prostě líbila. "Co to je?" "Šneci." Aha. Šneci tam opravdu byli. Nebyli zatím moc narostlí, ale jinak byli docela fajn. Brzo jsme si je oblíbili. Spousta lidí se šneků štítí, ale mě fascinují. Zjistili jsme, že se šneci rádi sprchují a nejradši žerou okurky. Byla s nima sranda. Nechávala jsem si je lézt po rukou a příliš jsem si je oblíbila, zapomínajíc na fakt, že je za měsíc budeme muset vrátit.
Když to přišlo, vůbec se mi nechtělo je dávat zpátky do školky. V hlavě se mi neustále vybavovaly hororové představy usoplených děcek, jak třískají se šneky o zem a skoro jsem slyšela zvuk křupajících ulit. Chtěla jsem si je nechat. Prosila jsem prakticky na kolenou, ale mamka si poklepala na čelo a řekla mi, že takhle to dál nejde a že nejsme zloději zvířat (už nám jednou takhle doma zůstala kočka ze statku, kterou jsme měli "jen na kastraci"). Šneci se vrátili zpátky a tím mohlo celé dobrodružství skončit.
Neuběhly ale ani dva týdny a už jsme s mamkou visely na inzertních portálech a dívaly se, jací šneci jsou nejhezčí. Objevily jsme okouzlující albínské achatiny, tmavé achatiny, světlé achatiny, achatiny s nejrůznějšími zbarveními ulit i noh. Neustále jsme vzdychaly nad tím, jak bychom chtěly vlastní šneky. U babičky jsme dokonce našli staré akvárko, které tam zůstalo po zesnulém sousedovic hadovi. Než jsme si ale stihli pořídit do akvárka vlastní šneky, ozvala se paní učitelka ze školky, jestli bychom nechtěli dva z těch původních šneků, že hodně vyrostli a nemůžou se jim do bedýnek už vejít. Myšlenka na to, že se konečně zbavím představ dětí rozbíjejících šnečí ulity kostkami lega, se mi zamlouvala a tak se k nám ti dva vrátili zase zpátky. Předělali jsme původně hadí obydlí na šnečí a achatiny se opět stěhovaly. Pojmenovala jsem je Sauron a Voldemort, jako památku na hlemýždě zahradního Saurona, na kterém jsme dělali pokusy v biologickém cvičení a kterého jsem poté vypustila v hradeckém parku. S láskou na něj vzpomínám. Byl to skvělej šnek.

A takhle to u nás je. Nedokážeme se přenést ani přes to, že bychom najednou neměli mít šneky, i když jsme je nikdy předtím neměli a vůbec nám nechyběli… a pak se divíme, jakto, že máme tolik zvířat.

Sauron a Voldemort

Co mi dal kůň...

19. ledna 2018 v 20:40 | Janie
Vím, že spoustu lidí - i nekoňáků- přitahuje krása a síla koní. Mě koně taky lákali odmalička. Začala jsem jezdit, když mi bylo osm. Když jsem odrostla poníkům, objevil se na scéně Láša. Přišel mi do života před sedmi lety. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které se mi doteď v životě staly. Vtipné je, že jsem ho vlastně ani nechtěla, prostě se to stalo - a bylo to tak, jak to mělo být. Těžko říct, co by bylo, kdybych tenkrát nekývla - ale která desetiletá holka by odmítla, když jí nabízejí koně, byť se jí zdá na její možnosti trochu moc velký, silný a rychlý? Během těch let, kdy jsem ho postupně poznávala a rostla s ním, jsem se pomalu začala od něj učit, růst s ním. Probudil můj vnitřní hlas.

"Co kdyby tě to zvíře sežralo!"

17. prosince 2017 v 20:35 | Janie
Vyrostla jsem obklopená zvířaty. To už jsem tady asi říkala. Když jsem byla malá, doma jsme měli králíky, bejka, ovce, slepého a hluchého starého psa a proměnlivý počet koček. U babičky všemožnou drůbež, kozy, často jsem si chodila do kravína hladit telátka. V osmi letech jsem začala jezdit na koních. Nikdy jsem se zvířat moc nebála a nikdo se moc nebál toho, že mě potrká koza nebo beran, pes mě roztrhá, kočky mi vyškrábou oči a koně mě rozdupají. Ale postupem času, jak jsem se víc než mezi zvířata zařazovala mezi lidi, začala jsem čím dál častěji narážet na "co kdyby".
"Nehlaď tu kočku, co kdyby tě pokousala!" Slyšela jsem to více než jednou - buď to někdo směřoval na mě, nebo nějaký rodič na své dítko. Já jsem na kočky vysazená, jsem kočičí člověk, a když někde na procházce nějakou kočku vidím, většinou zkouším, jestli ji dokážu k sobě nalákat a pohladit si ji. V životě se mi nestalo, že by mě kočka, která ke mně přišla dobrovolně, pokousala a poškrábala. Stejně tak mé devítileté sestře ani čtyřletému bráchovi. Přesto kolikrát vidím komunikativní mazlivou číču, která zamíří k dítěti evidentně jenom pro pohlazení a hned se někde objeví hysterický rodič a s křikem: "Ježiši Honzíčku kočička!" odnáší děcko do bezpečí. A pak všude vypráví jak Honzíčka zuřivě napadla vzteklá kočka.

Koňokoza Julie

13. srpna 2017 v 19:16 | Janie
Jmenuje se Julie a bydlí na statku s koňma. Přijela jednoho dne odpoledne s novou kobylou. "Když jsme nakládali kobylu, tak koza naběhla do přepravníku a oni nám řekli, že si ji můžeme nechat." Už to bude pár let. Bylo mi to od začátku trochu divný. Když vám někdo nabízí zvíře zadarmo, tak je tam vždycky nějaký háček. U Julči byl taky. Měla rohy, bradku a vemeno jako koza, ale v hlavě byla kůň. Ihned se nastěhovala do stáje ke klisně Babetě, která ji přijala za svou. Pak se ukázalo, že tím to nekončí. Koza začala chodit s koňmi na pastvinu, dělala dozor na jízdárně a běhala na vyjížďky. Vždycky vydržela až do konce, lezla do kopců a cválala za koňmi, navzdory tomu, že chrchlala, sípala a nemohla popadnout dech. "Koza blbá! Se jednou zabije!" Ale koza blbá zřejmě nebyla až tak blbá a věděla, co vydrží, protože vždycky přežila. Možná že je jenom odolná.

Hovory s koněm

28. července 2017 v 10:00 | Janie
Na konci dnešní vyjížďky jsem si pomyslela, že kdyby nás někdo sledoval, musel by si myslet, že jsme dost povedená dvojka. Však já si s tím koněm pokecám víc, než s kdejakým člověkem.

"Počkej, hooou, stůj. Hodneeej."
"Tak jedem, Laší."
"To je hnusně, co?"

Jen co jsme vyjeli, začal se Láša podezíravě dívat na přístřešek ve výběhu. Je tam nově postavený a Láša mu zrovna dvakrát nevěří.
"Neboj se prosimtě. To je přístřešek ty trubko."
(žere to koně)
"No vidíš, nooo, šikovnej jsi."
(tak to by stačilo)
"Ne, ne, nejdem ještě domů, ani jsme nevyjeli."
(no tak když jinak nedáš)
"Hodneeej."

Dvakrát pes, dvakrát radost...

27. července 2017 v 19:48 | Janie
... a taky starost.
Skoro se mi nechce věřit, že je to devět měsíců, co jsme našli na zastávce zubožené psisko, přivázané na škrťáku ke sloupku. Tipovala jsem ho tehdy tak minimálně na šest let, protože vypadal jako už starší pes, podivně se belhal, měl prošedivělý čumák a vůbec to byla taková hromádka psího neštěstí. Z psiska se ale nakonec vyklubal zlatý retrívr, ne šestiletý, nýbrž dvou až tříletý, mazlivý až dotěrný, hladový až nenažraný, vděčný až dojemný... zkrátka náš Baryk. Nikdo ho nechtěl, tak u nás zůstal spolu s naší "starousedlicí" dvouletou kříženkou Miou. Zvykl si rychle, pohlížel na nás jako na bohy. Dodnes vyvolává mnohé otázky jako odkud se vzal, kdo a proč ho vyhodil a tak dále. Pes určitě nebyl zanedbávaný odjakživa, uměl základní povely a chodit na vodítku poměrně slušně. Je to zkrátka další psí osud, který si můžeme jen domýšlet. Avšak o Barykově osudu se zamýšlet nechci, popravdě se trochu bojím, co bych mohla vymyslet. Chci povídat o tom, jakou změnu přineslo mít dva psy namísto jednoho.


Mia je rebel. Pes pankáč. Dokáže člověka pěkně nasrat vytočit svojí tvrdohlavostí a uměním hrát hluchou. Ale je taky hrozně hodná a s každým se kámoší. Z Baryka byla nadšená a po pár dnech už byli jedna ruka, nebo tlapa, jak chcete. Když se spolu trochu poznali, rozhodla jsem se začít s nimi chodit na společné procházky. Ty první byly fakt pekelné.

Čím víc poznávám lidi, tím radši mám zvířata

28. května 2017 v 21:58 | Janie
Už to tak asi holt je. Žila jsem a žiju obklopená zvířaty, nejen kočkami a psy, ale taky ovcemi, koňmi, dřív jsme měli i králíky, bejka a u babičky slepice, krůty, kačeny... A hádejte co? Žádný kůň, pes, kočka, ovce, morče nebo já nevím, kdo ještě, nikdy zrovna dvakrát neřešili, jaký mám na sobě tričko, jestli nemám kruhy pod očima nebo rozcuchaný vlasy. Spíš je zajímalo, jestli jim nesu něco na zub, jestli mám pro ně vlídné slovo a pohlazení. Zvířata mi nikdy nedokázala ublížit a zkazit náladu tak, jako mnozí lidé.


Pravda o plnokrevnících

20. května 2017 v 22:08 | Janie
Koňským světem putují o plnokrevnících děsivé historky. Nejen, že jsou tito koně, kteří klamou svým elegantním a ušlechtilým vzhledem, do jednoho divocí, nezvladatelní, koušou, kopou a vůbec se chovají nepřístojně, kdepak, ani to jim nestačí. Vyslechla jsem řadu děsivých příběhů, jejichž pravdivost je stoprocentně ověřená. Jedna vyděšená majitelka dvanáctiletého anglického plnokrevníka vyprávěla, jak kůň unesl její osmiletou dceru a požadoval výkupné. V řadě stájích také byli plnokrevníci přistiženi při malování obrácených křížů a pentagramů na stěny stáje nebo při jejich vyrývání do půdy pastviny, či dokonce při obětování jednodenních jehňat a při provádění rituálních tanců na pastvinách při svitu úplňku.
Neboť mě tyto historky velice zaujaly, pořídila jsem si před lety také jednoho plnokrevníka a prováděla na něm důkladný výzkum s nasazením vlastního života. To, co jsem zjistila, je šokující a předčící mé nejhorší představy, avšak díky své náročné výzkumné práci vám všem nyní můžu odhalit pravdu o plnokrevnících.

  • Děti se nikdy nesmí dostat do blízkosti plnokrevníků. Kůň je okamžitě napadne a rozdupe kopyty. Pustit k němu můžete děti jenom v případě, že se jich potřebujete zbavit již navždy. Na fotografii níže vidíte mého zkoumaného koně s velice agresivním výrazem ve tváři, jak cení zuby, vzpíná se na zadní a útočí na nevinné dítě.
  • Nedají se vodit bez udidla nebo alespoň řetězu kolem nosu. Pokud jsou vedeni na normální ohlávce, okamžitě se splaší a utečou, jak můžete vidět na fotce.
  • Nikdy na nich nemůžete jezdit bez sedla a/nebo udidla. Odborníci uvádějí, že nejlepší je použít udidla nejméně tři a speciální lepidlo na sedlo, jinak je riziko smrtelného úrazu téměř stoprocentní.

Kočky, psi a idioti

20. dubna 2017 v 17:49 | Janie
Srážka s blbcem bolí. To je známá a ověřená zkušenost. Bohužel těmito srážkami netrpí jenom lidi, ale často (a možná i častěji) také zvířata, která mají ještě tu nevýhodu, že nemohou u nikoho žádat o pomoc a často se ani nemůžou bránit. A nemluvím teď jenom o lidech, kteří zvířata přímo týrají, ale i o těch, kteří se štítí sáhnout na opuštěné kotě, kteří si pořizují kočky, nechávají je donekonečna rodit koťata a pak se jich nejrůznějšími způsoby zbavují, o lidech, kteří si domů dovedou psa, který prožije svůj život na řetězu nebo v kotci, či si pořídí koně, který den za dnem stojí sám v malé ohradě.

S takovými lidmi, či spíš s jejich oběťmi se setkávám bohužel docela často. Ať už osobně nebo z vyprávění. Konec konců, doma jsme jich také měli spoustu. Například kočku Lojzičku, do které si lidi kopali někde na parkovišti před Kauflandem a nikoho nenapadlo jí pomoci. Našeho psa Baryka jsme našli na zastávce. Dokonce jsme si jednou přivezli velice zanedbanou ovci. Nedávno jsme zase podnikali záchrannou akci pro černé kotě, které jsme viděli, jak následuje mladý pár na procházce k lesu. Když se ti dva vraceli, kotě už s nimi nebylo. "To bylo vaše kotě?" "Ne, to za náma jen běželo, teď je v lese," odpověděli s absolutním klidem.A já se ptám- jak můžou ti lidé v noci klidně spát s vědomím, že někde v lese je malé koťátko (jak se později ukázalo se zlomenou nohou) polomrtvé strachem? Jak můžou s klidným srdcem projet kolem zastávky, kde je evidentně opuštěný pes a říct si- to není můj problém. Jak vás můžou přesvědčovat o tom, že svoji kočku nekrmí, protože by jinak nelovila myši, a že tomu vyhublému stvoření, které často musí živit ještě koťata, stačí to, co si naloví?
Jsem asi trochu přecitlivělá, co se tohoto týče. Živě si pamatuju, jak jsem asi v pěti letech udělala hysterickou scénu, protože jsem v lese viděla světlušku chycenou v pavučině. Avšak měla jsem vždycky ke zvířatům blízko, občas mi připadá, že k nim mám blíže než ke spoustě lidí, a tyhle věci jsou pro mne zkrátka nepochopitelné. A nejhorším pocitem je bezmoc. Bezmoc proti lidské hlouposti. Každou chvíli vidím nějakou zprávu o tom, jak ten a ten útulek praská ve švech a je na pokraji finančních možností. Jak tam a tam někdo našel uvázaného psa nebo krabici koťat. Jak támhle a támhle jsou zanedbaní koně a jak s tím jde něco dělat jen těžko. Ta bezmoc spočívá v tom, že i kdyby člověk nakrásně chtěl, nemůže nikdy zachránit všechny. Přesto si ale myslím, že v rámci svých možností a schopností může pomoci každý. To by však nesmělo být tolik lidí, kteří nechtějí vidět a slyšet.

Díky...

9. dubna 2017 v 20:19 | Janie
Když jsem byla malá, měla jsem jeno jediné přání. Byl to sen, který jsem v sobě nosila snad odjakživa. S každou padající hvězdou, kterou jsem zahlédla, se mé přání vynořilo na povrch mysli a hlasitě mi znělo za zavřenými víčky očí. Bylo to přání, které má spousta malých holčiček: "Já bych si přála koně."


Když něco hodně chceš, tak se to stane. A tak i moje přání bylo vyslyšeno, a díky mým skvělým rodičům jsem toho koně nakonec ve svých 10 letech dostala. Jenže jsem měla dojem, že to zrovna splněný sen moc není, vzhledem k tomu, že jsem k němu přišla prakticky jako slepý k houslím. Stručně řečeno jsem se ani nerozkoukala, a najednou jsem měla koně, kterého jsem sice už rok předtím znala, ale dvakrát jsem si zrovna nerozuměli.
Lashadd neboli Láša byl tehdy osmiletý mladík. Láša je plnokrevník, dřív běhal dostihy, a ačkoliv v té době, kdy jsme se potkali, už byl z dráhy pryč asi čtyři roky, často si na ně vzpomněl. A já tehdy nebyla zrovna světový jezdec. V sedle nám to spolu tedy moc neklapalo. Láša se lekal všeho možného, čeho mohl. Pravidelně se stávalo, že se mnou někam začal zdrhat a já ho nemohla zastavit. A i když jsem stála vedle něj na zemi, byla to katastrofa. Neměli jsme mezi sebou žádnou komunikaci, žádný vztah, vůbec jsme si navzájem nevěřili. Nemohla jsem mu sáhnout na uši, několikrát po mě vyjel zuby a párkrát mě i kousnul. Opravdu to nebyl ten můj vysněný oř... bylo období, kdy jsem ho fakt nechtěla. Jenže jsem to naštěstí nikdy úplně nevzdala.


Postupně jsme si k sobě začali hledat cestičku. Tedy spíš já k němu. Celá cesta totiž začala mým, poměrně dost bolestným uvědoměním, že je to všechno moje vina a že to zvíře vůbec za nic nemůže...
Musela jsem odložit stranou všechny svoje představy o tom, co jsem očekávala od svého ideálního oře. Musela jsem přestat chytat hysteráky, kdykoliv se Láša nechoval tak, jak jsem chtěla. Musela jsem se naučit ovládat svůj vztek a netrpělivost. Někdy to dost bolelo. Pohádala jsem se kvůli Lášovi se spoustou lidí, a nejvíc sama se sebou. Ale, jak už jsem řekla, když něco vážně chceš, tak to dokážeš.
Letos v prosinci to bude sedm let, co jsem s Lášou. To je hrozně dlouho. Za ty roky se stalo snad úplně všechno a Láša se stal tím mým vysněným pohádkovým koněm, kterého jsem si tolik přála. Ne proto, že se změnil on, ale proto, že jsem se kvůli němu musela změnit já. Láša zůstal pořád stejný. Pořád má v srdci oheň a když vidí dlouhou louku, chce jenom běžet a běžet, pořád se leká kdejakého šustnutí a pořád zůstal tak trochu nedůtklivý. Ten rozdíl je v tom, že už si věříme a já ho netrestám za chyby, které jsem si způsobila sama. Zahodila jsem sny o stužkách a pohárech a spokojím se s tím, že ho mám. Jezdím jen pro radost a někdy se ani s lezením na jeho hřbet neobtěžuji a vyrazíme na procházku jen tak, pěšky. A v těch vzácných chvílích, kdy všude ve stáji panuje klid a ticho, zvedne někdy Láša hlavu a přitulí se ke mně. "To víš, že tě mám ráda," řeknu mu a vychutnávám si tu chvíli, kdy mi ten můj blázínek, co se před ostatními tváří jako tvrdej frajer, kterýho se nějaký pohlazení vůbec netýká, dá najevo svou náklonnost a nechá se podrbat na krku a za ušima. A to je nejvíc. Vděčím mu za hodně. Naučil mě straštně moc věcí, o koních, ale hlavně o sobě samé. Díky němu jsem se možná stala o dost lepším člověkem, než kdyby do mého života nepřišel.
Spousta lidí říká, že se na Lášu vykašlu: až si najdu další zájmy, až půjdu na střední, až se zamiluju. Všechno tohle se stalo a Láša je se mnou pořád. Lidi můžou říkat co chtěj. My víme svý- patříme k sobě.
Když vidím padat hvězdu dnes, proletí mi hlavou jiná myšlenka: "Prosím, přeju si ještě hodně společných let s Lášou. A dík."

"Můj" srnec

23. ledna 2017 v 15:00 | Janie
Včera jsem ho po roce viděla zase. Letěl zasněženou krajinou jako blesk spolu se stádem svých společníků a byl zrovna tak nádherný, jako když jsem ho spatřila naposledy. Zrovna tak výjimečný. Opět mi srdce vynechalo jeden úder, tak jako poprvé. Zastavila jsem se a jen se dívala. "Tak jsi pořád naživu," řekla jsem si a měla jsem z toho hroznou radost, hlavně proto, že už jsem tomu nevěřila. Ale vezměme věci hezky od začátku.

Jak se z jednoho psa stali dva

7. ledna 2017 v 15:00 | Janie
Donedávna jsme měli doma jenom fenku jménem Mia, kříženku labradora s bernským salašnickým psem. Trochu jsme si tak nějak pohrávali s myšlenkou, že by možná bylo fajn mít ještě jednoho pejska. Aby měla Miuška parťáka, žejo. Měl to být malej voříšek z útulku, abychom zároveň pořízením kamaráda pro Miu udělali dobrý skutek. Jenže to byly spíše takové plány do nedohledna a vždycky to vyšumělo do ztracena.
Někdy mám pocit, že osud, Vesmír nebo kdo je tu nad námi, má opravdu dobrý smysl pro humor.

 
 

Reklama