Z deníčku

Zamčeno

Neděle v 19:43 | Janie
"Lidi... víš, Lášo, lidi jsou blbci," sdělila jsem svému věrnému oři to, co už nejspíš dávno věděl, když jsem ho vedla rozblácenou cestou k výběhu, protože to v tu chvíli bylo jediné, na co jsem myslela. To bylo totiž tak - jako téměř každou neděli jsem si i dnes vyjela na vyjížďku. Cesty byly sice hodně rozblácené, takže se na většině míst dalo jít jen krokem nebo nanejvýš opatrně klusem, ale párkrát jsme si i zacválali a i přes nepřízeň počasí jsem si vyjížďku opravdu užila. Je to dokonalý relax. Potkali jsme stádo srnek a po cestě domů na nás napadal první sníh. Když jsme ale byli už skoro zpátky u stáje, uslyšela jsem nezaměnitelné lupání elektrického ohradníku. "Bezva, to nám to zas někdo chytrej zapnul," protočila jsem oči. Ohradník si necháváme vypnutý, když někdo jezdí, aby se pak mohl v pohodě vrátit a kůň nedostal ránu, když na něm někdo jede. Čas od času je někdo hrozně akční a ohradník zapne, i když někdo jiný je ještě venku. Rezignovaně jsem tedy sesedla, že Lášu radši do stáje dovedu, protože se mi dvakrát nechtělo na něm sedět, kdyby náhodou dostal šlupku. U nás je to tak, že od stáje k výběhům nebo ven vede prostě taková ulička z ohradníku. Touhel uličkou jsem tedy Lášu provedla bez úrazu až k vratům do stájí... hádejte co. Vrata byly zavřený. Zevnitř. Je tam těžká dřevěná závora, ke které se zvenku nedá dostat. Jsou v nich i menší dvířka, která se však rovněž zavírají zevnitř. V té chvíli už jsem v duchu nadávala na ty, kdo tam byli přede mnou. Všechno zabarikádovali a odjeli. Dík moc. Jenže co teď?
Chvíli jsem tam bezcílně lomcovala vraty, jen tak, abych něco dělala. Láša mi věnoval tázavý pohled - proč jako nejdeme dovnitř, kde má svoje seno? Dumala jsem nad tou logickou hádankou. Co s nasedlaným koněm? Potřebovala bych si ho hodit do stáje, odsedlat ho, vyčistit a uklidit všechny věci. Jenže to jsem dost dobře nemohla udělat. Sundala jsem tedy z koně sedlo přímo před vraty (v té chvíli už vypadal vyloženě udiveně, jestli jsem se náááhodou trochu nezbláznila) a tam jsem ho nechala na nasedací rampě, Lášu jsem na uzdečce odvedla do výběhu (po cestě ho samozřejmě kopl ohradník), pak jsem se vrátila zpátky, obešla jsem statek zepředu a otevřela si vrata, uklidila sedlo a vracela jsem se ještě jednou zpátky do výběhu, abych dala Lášovi ohlávku a vyčistila mu aspoň kopyta. Jo, asi jsem zapomněla zmínit, že na cestě do výběhů je teď po kotníky bahna, takže jsem byla zablácená asi tak do poloviny lýtek.

Trosky na výletě

23. října 2017 v 18:53 | Janie

Předem se omlouvám za případné monstrózní chyby, můj noťas je v klinické smrti a mobil moc nespolupracuje.
Důvody, proč jsem se vydala na další dobrodružnou cestu do mých milých Pardubic, byly tři. Zaprvé ráda žeru, zadruhé mám kámošku, která ráda žere a zatřetí jsem fakt chtěla na festival čokolády. Skutečně jsem to považovala za geniální akci zcela vhodnou k naplnění sobotního dne. Takže v sobotu ráno jsme my dvě - dvojka Panda a Panda - usedly do důvěrně známého Interpanteru a přímo zářily nadšením. Teda aspoň já zářila, protože jsem se fakt strašně těšila. Panda byla zklamaná, že nesehnala víno. Možná to ale nakonec vzhledem k okolnostem, které nastaly v cíli naší cesty, bylo i dobře. Ale nepředbíhejme.
Když jsme vystoupily v Pardubicích na hlaváku, byla jsem pověřena vedením výpravy, neb se ve městě trochu vyznám a taky (hlavně) jsem měla v mobilu ofocenou mapu. Moje mapa samozřejmě neobsahovala první asi čtvrtinu cesty od nádraží na třídu Míru, protože "jsem dobrá a už jsem tam šla, znám cestu a nejsem blbá, neasi." Po chvíli jsem už nebyla zdaleka tak suverénní, ale vedla jsem nás pořád asi víceméně správně, protože jsme po chvíli skončily přesně tam, kde jsme měly. Samozřejmě jsem si začala okamžitě vytahovat triko, že jsem dobrá, věděla jsem, že nás z toho vyvedu, že se mnou se není zkrátka vůbec nutno bát, načež jsem vzápětí málem ukončila svou bídnou existenci skokem pod dodávku v domění, že máme na přechodu zelenou. Nevěřte zvukovým signálům semaforů. Je to past.
Tím jsme se tedy octly v místech, která moje mapa už zahrnovala. Panda se divila, že třída Míru není vůbec tak poblitá, jako svitavské náměstí. Později se ukázalo, že to není pravda, protože při zpáteční cestě mě Panda výkřikem "Bacha, kachna!" zachránila před šlápnutím do nejhorší blitky na světě. Ale tak zlý jako Svitavy to fakt nebylo, tam kachna vedle kachny utváří genius loci. Mě spíš než otázka poblitého versus nepoblitého chodníku zajímala cesta k výstavišti Ideon.

A tak tu máme podzim

22. září 2017 v 19:41 | Janie
Už to tak asi bude. Léto je v čudu a už se nevrátí. Definitivně mě o tom přesvědčil úterní ranní pohled z okna. "Někdo nám ukradl Hradec, Léňo," oznámila jsem své právě probuzené spolubydlící při pohledu do bílé tmy, která se rozprostírala za oknem. Mlha halila všechno a všechny. A byla hezká, ne smutná. Všichni vždycky mluví o podzimní depresi, ale mě se to asi netýká. Mám podzim ráda. Líbí se mi ledový rána, bílá mlha, když prší a já můžu ležet doma v teple a číst si nebo malovat. Podzim je mi blízkej. Jsem melancholik, no. Ale je mi fajn.
Takže... jak mi začal podzim? No, bylo to dost veselé. Předně - stěhování na intr. Letos už potřetí. Nějak se nemůžu pořád srovnat s realitou, že za rok maturuju, tím méně s realitou, že na jaře už budu plnoletá. Jak? PROČ? No ale to ponechme stranou. Důležitý je, že letos mi je v Hradci o něco líp než loni a o sto procent líp než v prváku. Jo, nějakým způsobem se mi asi podařilo zvyknout si na město. Díky bohu za to. Na letošek jsem si předsevzala, že se budu dělat všechno pro to, aby mi tady už nebylo tak blbě a zatím se mi daří. Začala jsem se víc koukat kolem sebe a víc chodit ven. Taky proto, že na intru je furt šíleně napjatá atmosféra. Nevím, jestli fakt nejsem schopná s nikým vycházet, ale prostě ani ne po měsíci to už opět nedávám. Je pro mě asi prakticky nemožný bydlet na třílůžkovým pokoji bez toho, aniž bych na konci týdne chtěla obě spolubydlící seřvat na hromadu a vykopnout na chodbu. Takže se zašívám do svejch zákoutí, dávám si sluchátka a maluju nebo se snažím na intrácké wifině sledovat nějakej seriál. A když můžu, chodím městem sama a dívám se. Jen tak. To mám ráda. Zjistila jsem, že Hradec je příběhů, který nikdo nevidí. Asi nejtragičtější je potopenej cyklista. U Auparku, před vjezdem do podzemních garáží, vede cyklistická trasa a jsou tam na zemi namalovaní cyklisti. Ten jeden je chudák v prohlubni a když prší, tak je úplně zatopenej. Ostatní si šťastně jedou na svejch kolech a on tam leží na dně. "Vidíš. Ty bys mohl o podzimní depresi vyprávět všem." Ještě taky na vlakovým nádru je v nápisu Hradec Králové písmenko D, který chce spáchat sebevraždu skokem ze střechy, ale nemůže se odhodlat. I když, kdo ví, třeba se jen rádo dívá z vejšky dolů na lidi.

První týden školy

8. září 2017 v 21:48 | Janie
Bodové shrnutí mého návratu do víru města aneb co jsem zjistila, připomněla si, podělala atd.:
  • Když jsem přijela na intr, mé dvě spolubydlící už tam byly a nechaly mi tu nejhorší postel.
  • Navíc jsem dostala noční stolek s nesvítící lampičkou, což je fakt nespravedlivý, protože jsem jediná, kdo si po setmění čte.
  • Hej hej, instantní kaše se vážně nedá žrát. Ale když je hlad, tak jo.
  • Sedmý patro je úplně SKVĚLÝ! Ale sedět u okna v pošmourném podvečeru, poslouchat Joy Division a dívat se na světla sídliště v dáli je dost depresivní. Stejně jsem to ale pořád dělala.
  • Ukázalo se, že ta moje nejhorší postel je jediná, která není rozbitá a taky jediná, na kterou dosáhne wi-fi signál. Muhaha.
  • Hned v pondělí jsem se skvěle uvedla výkřikem: "LENIII!" na celý terminál, když jsme dobíhaly trolejbus a jeho dveře nás rozdělily tím stylem, že já jsem zůstala venku a Léňa vevnitř.
  • Zjistila jsem, že naše škola je furt stejná, akorát máme letos horší rozvrh a učitele.
  • Zapomněla jsem úplně všechno, co jsem se kdy naučila.
  • Podařilo se mi koupit si bílý plášť za deset korun, tak jsem ho dala slečně, které jsem ten její na konci roku ztratila.
  • Když jsme se poklidně dívaly na pokoji na Dr. House, proběhl požární poplach, který jsme neslyšeli, protože na celém sedmém patře nefungujou hlásiče. Takže celej intr v panice vybíhal na ulici a my jsme si nevzrušeně žraly brambůrky.
  • Ti prváci jsou rok od roku menší nebo co.
  • Na intru změnili systém snídaní a svačin, takže jsem měla hlad jak somálskej čokl. Což je na jednu stranu dobře, protože se snažím míň žrát.
  • Oprava lampičky trvá čtyři dny.
  • Už nikdy nebudu ošklivě mluvit o bagetách.
  • Jakmile se vám jednou dostane pod kůži, je Dukla vozovna hrozně návyková kapela. Užila jsem si krásný čas strávený nekonečným poslechem, problém ale je, že se mi pak v noci matlaly psychotický sny o tahacích harmonikách a vůbec jsem se nevyspala.
  • Hradec je furt stejnej, ale letos je nějak snesitelnější.
  • Po opravě lampičky jsem si konečně deset minut četla a pak vypadl proud v celé budově. To jako fakt?
  • Při poučení o bezpečnosti na praxích jsme se dozvěděli nejrůznější bizarní příběhy o tom, co všechno se může stát a všichni jsme slíbili že my budeme lepší a nic neprovedeme. Zajímalo by mě, kdo tomu ještě věří.
  • Zjistila jsem, že letos fakt nebudu moct chybět, protože jinak mi z toho po návratu hrábne. Žádné svévolně prodloužené víkendy zřejmě už nebudou.
  • Motorkáři... tyvole, můžete si ty svoje mašiny tůrovat jinde, než pod našima oknama?
  • Nové jízdní řády autobusů se vytvoří tak, že vezmeme ty staré a vyškrtáme z nich třičtvrtiny spojů.
  • Navíc nové autobusy nahradíme starými křápy, ve kterých není ani jedno otevíratelné okno, neřkuli klimatizace, takže polovina cestujících dorazí domů s poškozeným mozkem od nedostatku kyslíku.
  • Jo a taky dáme v jeden čas na jednu zastávku tři autobusy, aby nikdo nevěděl, do čeho má nastupovat.

Zrní, zrní, obilí

14. srpna 2017 v 20:03 | Janie
Letos poprvé brigádničím. Makám ve výzkumné stanici zemědělských plodin. Zkoumaj se tam různý odrůdy všeho možnýho. Obilí, řepky, kukuřice... Zdálo se mi to jako fajn místo. Ale každé ráno tenhle svůj názor zpochybňuji znovu a znovu, když je 4:30 a budík zvoní. Zabijárna. V srpnu tak brzy vstávat? Každé ráno znova přemýšlím, jestli mi stojí za to vylézt z postele a jít se pachtit na pole. Ale dostanu za to nějaký prachy, tak se nakonec vyhrabu.
První věc, co jsme tam dělali, bylo sklízení máku. Pak jsme měřili traviny. Došlo mi, že ta moje brigáda musí nezasvěceným připadat dost podezřele. "Co tam děláte?" "No, sklízíme makovice, měříme trávu a tak..." Drogový doupě jak vyšitý. No nic. První týden jsme pořád měřili jílek. Utrhneš list, změříš, nahlásíš. Desetkrát. Stokrát. Pak zapisuješ čísla. Pak to celý poděláš, rozházíš celou tabulku a vypadáš jako trotl. A rozbiješ tužku. Ale jo, hele. Je to fajn práce. Bavilo mě to. Náhodou jsem měla hroznou radost, když jeden list měl 325 mm, ne jak všechny ty ostatní ubohý stodesítky. Hlavním problémem, jako všude, byli lidi. Byla tam totiž ještě druhá brigádnice, která nezavřela hubu. "Ježíš, to je strašný." "Jakej to má smysl tohle?" "Ještě 508 krát se ohneme k jílku." Proč nemůže mlčet? Ať jde makat k pásu, když jí to na poli nebaví. Poslouchat věčný a nekonečný kecy o tom, jak to slunce pálí, jak ty záda bolí, jak je ta práce zbytečná mě vysílilo asi tak po půl hodině. Tak jsem udělala to, co dělám vždycky, když mě někdo štve a já ho nechci seřvat - obrnila jsem se zarytým mlčením, doplněným občasným "hm", myslela si svý a dělala jsem svou práci.

Panebože, ať už je konec

30. června 2017 v 19:13 | Janie
Fakt jsem si myslela, že konce školního roku už se ani nedožiju. Furt jen samý výhružky typu: "Já ti tu ročníkovku nepřijmu a do třeťáku tě nepustím!" "Já ti dám dvojku z chování, když tady ta omluvenka do zítra nebude!" (omluvenka ležela na stole sedmdesát kilometrů daleko, ale nakonec jsem ji dokázala získat) a tak... Ale dala jsem to. Nakonec jsem s vypětím sil smázla i čtverec z matiky. Ale v poslední den školy, to už jsem se fakticky těšila domů. Těšila jsem se, že Hradec dva měsíce neuvidím, budu-li mít štěstí. Jenže to město člověka jen tak nepustí. Drží, mrcha, pevně. Nemohla jsem jet domů autobusem jako vždycky, protože jsem potřebovala odtáhnout všechny věci z intru a na to bych potřebovala ještě aspoň pět namakaných rukou, abych něco takového dokázala. Takže pro mě měl přijet taťka. Ve škole jsme skončili v 10, v 11 jsme měli mít vyklizené pokoje a ve 12 měl taťka dorazit. Což zní jednoduše. Ale nebylo.
Ve třičtvrtě na jedenáct vytahuju igelitky, batoh a tašku na chodbu. Taky svý dvě kytky Spatyphilla a Sukulenta (dávám kytkám jména přesně podle toho, co jsou zač). Předávám pokoj a dostanu za ten den už asi pátej kouř, že je na zemi nějakej drobek. Potlačím hysterický výbuch vzteku a než se mi podaří ho zkrotit, uvědomím si, že stojím na chodbě se svými zavazadly a nemám kam jít. Vychovatelka mě poslala, ať si sednu na otočnou židli, co stála na chodbě v našem patře naproti dvěma kancelářím. Svý kabely nechávám před pokojem a beru si s sebou na své nové stanoviště jen knížku - Zaklínače - a mobil. Pokaždé, když slyším, že někdo jde, paranoidně kontroluju, jestli mi nevykrádá tašky. Otvírám knížku, do jejího konce mi zbývá ještě aspoň sto stran. Jsem klidná.
Jedenáct. "Na koho tady čekáte?" táže se mě ženská, kterou jsem nikdy neviděla. "Na odvoz." "Aha." Zaklínač Geralt z Rivie spílá Marigoldovi. Pochechtávám se nad knížkou a pořád ještě jsem klidná.
Jedenáct a pět minut. "Hhhéé, vy tady na nás čekátéé?" "Ne, já čekám na odvoz." Byly to nějaké dvě ženské, které jsem taky nikdy neviděla. Začíná mi to být trochu divný, ale ne zas tak moc. "Ahááá."
Jedenáct deset. Další dvě ženský, ale tyhle už jsem párkrát viděla: "Na koho čekáš?" "Jenom tady odpočívá, žejo?" Nesnáším, když se mnou někdo mluví jako s blbcem. "Ne. Čekám tady na odvoz." A přemýšlím, jestli dokážu nějak zajistit, aby se mě v příštích deseti minutách nikdo nezeptal, na koho čekám nebo co tady dělám, protože už mě to trochu štve.
Čas se vleče. Knížka ubývá. Odkládám ji na bok a chvíli si hraju s mobilem a snažím se překonat svůj rekord ve skákačce. Akorát se tím vytočím, protože mi to vůbec nejde. Dvacetkrát za sebou se zabiju. Furt kolem někdo chodí a občas se zeptaj, na koho čekám. Moje odpověď je pokaždé o něco méně vlídná. Mobil vzdávám a otvírám zase knížku. Z kanclu naproti mě se line kyselej smrad něčeho, co dlouho hnilo a kvasilo ve tmě. Na toto téma se raději moc nezamýšlím.
Je dvanáct. Nikde nikdo. Intr ztichl, protože většina lidí už odjela domů. "Oni vás asi doma nechtěj," ozve se jízlivá poznámka. Hehe. "Na koho tady čekáte?" Prosím, už ne. Přesto ještě někde najdu milý úsměv a odpovím. Bolí mě záda, kroutím se na židli jako had a neodkážu najít nějakou méně hroznou polohu. Krátce po dvanácté knížka končí a další už s sebou nemám. Paráda. Vytahuju mobil a opět se snažím překonat svůj rekord ve skákačce. Hádejte, jestli se mi to povedlo.
Asi o půl jedný se objevuje jeden prvák. Vzpomínám si, že je to ten, který před pár měsíci pořvával v jídelně při večeři, že TOHLE NENÍ LOSOS a že se to nedá srovnat s tím, co ON lovil v AMERICE. Jestli s tím někoho okouzlil, tak mě teda ne. No a teď tu byl zas a já z něj teda opět neměla žádnou radost. "Ty čteš taky Zaklínače?" "Jo." "No a je to skvělý, žejo, a čteš to poprvý nebo podruhý?" "Podruhý." "Já už potřetí a nikdy se mi to neomrzí!" "Hm." Už se zdálo, že odejde, protože se otočil a udělal půl kroku (naděje), ale pak se zase vrátil (ztráta nadějí): "A znáš hry?" "Jo. Ale nehrála jsem je." *následuje minutové opěvování her z jeho strany* "No a hrálas někdy hru podle filmu nebo knížky?" "Nehraju hry." "No ale tyhle jsou super! Ta grafika a všecko..." "Hm...?" Další poloviční odchod (další naděje) a pak další návrat (další zklamání, tentokrát o něco větší): "No a hmm... bude se dělat film. Víš to?" "Jo, vím to." V tu chvíli mu asi teprve došlo, že se s ním fakt nechci bavit. "Tak čau." "Nazdar." A už se proboha nevracej. Ocenila bych, kdyby se mi pokaždé mohla nad hlavou rozsvítit třeba nějaká upozorňující tabulka typu: "Nechci se s tebou bavit, vypadni." Obávám se, že žárovka v téhle tabulce by vyhořela každé tři týdny.
Je krátce před jednou. Bolí mě všechno. Páteř mám jak paragraf. Snažím se třeba usnout nebo se aspoň poslat do polospánku, ale vůbec se mi to nedaří, zejména proto, že kolem furt někdo chodí. Objeví se ta první ženská, ta, co jsem ji nikdy neviděla a táže se: "Ty nemáš dneska oběd?" V její ruce se nachází tácek s nechutným oschlým chlebíčkem. "Na, nechceš?" Nabídku zdvořile odmítám. Je to ode mě asi nevděčné, avšak nevděčnost je jedna věc a gastroenteritida zase jiná. A já myslím, že vím, která je hroší. Navíc mám podezření, že chlebíček mohl určitou dobu strávit v kysele páchnoucím kanclu vedle té věci, co tam kvasí a podle puchu už možná začíná nový život.
Snažím se rozběhat na mobilu internet, ale mým jediným úspěchem je to, že si můžu přečíst jakýsi článek o crowdfundingu, neboť cokoliv jiného se zarytě odmítá načíst.
Po jedné taťka dorazí. To už jsem fakt trochu zoufalá, hlavně proto, že frekvence otázek: "Tak už si pro vás přijedou?" se začala zvyšovat a mě bylo jasný, že svou existencí zřejmě překážím. I když máme z intru vypadnout až do tří hodin. Konečně můžu svoji bagáž naházet do auta, naposled se nechat vychovatelkou seřvat kvůli papírům, opustit město a odjet vstříc létu. Když vyjíždíme z Hradce, mám pocit, že sylším v uších poťouchlého ducha města, jak se škodolibě směje.
Zmetek jeden.

Tragédi na vodě (a jiná dobrodružství)

9. června 2017 v 23:13 | Janie
Jakožto člověk pohybově nepříliš schopný (a už vůbec ne nadaný) jsem měla docela strach z týdenního sporotovního kurzu, na který každý rok jezdí druháci z naší školy. Tělák je něco jako noční můra a nekončící zdroj ponížení. Samozřejmě jsem uvažovala nad tím, jak bych se ze sporťáku mohla vyvléknout, ale nakonec jsem si řekla: "Kašlat na to. Nějak to zvládnu." A protože teď tohle píšu, tak je jasný, že jsem to zvládla, ačkoliv to byl docela záhul.
Celá legrace začala už cestou tam. Jeli jsme až do Českého ráje, do tábora kousek od Železného Brodu. Z místa mého bydliště překrásných cca 170 kilometrů a pět hodin cesty autobusem. První tříhodinový úsek Svitavy - Turnov byl zcela v pohodě, cesta ubíhala se sluchátkama celkem dobře. Jediný problém jsem měla zapamatovat si, jestli mám jet do Turnova nebo do Trutnova (cituji taťku: "Jestli dojedeš do Trutnova, tak jseš úplně v prdeli."), ale to byl jen velice nepatrný zádrhel. Jenže když jsem dorazila do Turnova, začalo to být docela otravný. Autobus do Brodu mi jel až za hodinu, no a co tam? Do města se mi s narvanou krosnou vpravdě nechtělo, takže jsem tam hodinu čučela na železný lavičce, ze který mi hrozně mrznul zadek. Na zastávku se následně nahrnulo asi třicet prcků z první třídy, kteří byli na cestě na školu v přírodě. V autobuse, který mě vezl do Brodu, jsem se mezi nimi cítila jako vetřelec ze země obrů a jim to tak asi připadalo taky, protože se na mě pořád vykuleně ohlíželi obrovskýma zvědavýma očima. Z Brodu jsem měla odjet autobusem ještě někam, abych to měla blíž do tábora, jenže ten autobus jel opět až za hodinu. Z představy dalšího hodinovýho mrcasení někde na zastávce se mi dělalo špatně a nohy už jsem z toho věčnýho sezení skoro ani necítila, takže jsem se rozhodla risknout to pěšky. Nohy křičely radostí. Šla jsem podél Jizery po hlavní silnici, protože zadní cesty neznám. Ten kraj neznám vůbec, nikdy jsem tam nebyla. Většinu cesty se však dalo jít z druhé strany svodidel, takže jsem nebyla bezprostředně ohrožena provozem. Kritické však bylo jedno místo, kde probíhaly práce na silnici, všechno bylo rozkopaný, provoz stažený do jednoho pruhu se semaforem a navíc to bylo celý na mostě, takže se nebylo kam uhnout (maximálně ze srázu, což se mi dvakrát nechtělo). V momentě, kdy jsem po levé ruce měla kolmý sráz dolů a prostor na pohyb asi tak dva centimetry a z druhé strany rozjetou Avii, jsem se rozhodla, že zpátky už se tudy vracet nebudu (za předpokladu, že se toho dožiju) ani za zlatý prase. Po překonání téhle krizovky už jsem do tábora dorazila bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že jsem asi dvakrát zmateně přelízala svodidla a to, že jsem tábor jednou málem přešla a do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli jsem na správném místě, dokud jsem nezahlédla známé tváře.
Tábor je prostě klasický tábor, stany s podsadou, sprchy, kde teče teplá voda jen pro tři první lidi a tak. Z jedné strany hlavní silnice a z druhé za řekou koleje, což v praxi znamenalo, že člověk si mohl připadat jako v srci přírody mimo civilizaci, dokud se po hlavní s řevem neprohnal kamion a nepřipomenul nám snílkům realitu. Ale je to opravdu pěkné místo. Navíc jsem hned učinila zjištění, že můj kraj - čili Pardubický- je fakt tak placatej, jak všichni říkají. Jasně, tam, kde bydlím já, už jsou trochu kopce, ale po týdnu v Jizerských horách bych to asi nazvala krajinou spíše mírně zvlněnou, a ne kopcovitou. Tam se totiž tyčily kotáry prudké a nesmírné a navíc skalnaté a šutrovité, a ačkoliv byly velice krásné, jejich zdolávání nebyla moc sranda.

Zase jedu sama, zase do Pardubic

7. května 2017 v 0:19 | Janie
"Let's do this!" Zvedla jsem pohled. Tahle věta mě vytrhla z knížky, do které jsem byla před vteřinou ještě hluboce zažraná. Mám totiž takovou zkušenost, že bezprostředně po větě "Let's do this" následuje realizace nějakého debilního nápadu, při které se někdo minimálně přizabije. Tentokrát to ale tak nebylo. Tentokrát byli původci výkřiku "lecsůdis" tři asi desetiletí kluci, kteří běželi tryskem k lavičce, na které jsem seděla, a pak ji jeden po druhém přeskočili. Nejdřív jsem se trochu lekla- od té doby, co jsem na Brněnec festu seděla na zemi a dostala od okoloprobíhajícího pankáče kopanec do čela, moc neholduju tomu, když kolem mě lidi skáčou- avšak poté, co kluci přeskočili lavičku ještě nazpět a já byla pořád naživu, začala jsem se smát. Kluci na mě zírali jak telata na nový vrata, asi zřejmě čekali spíš, že jim začnu nadávat, ale hele, já jsem se zas až tak nedivila, když se to stalo v Tyršových sadech v Pardubicích.
Nabývám postupně dojmu, že kdykoliv se přiblížím k San Piego city, začnou se mi dít různý vtipný a divný věci. Pokaždý. Já nevím. Úplně si představuju, jak mi pardubický duch místa pořád podstrkuje do hlavy myšlenky na odjezd a pak se chechtá, když fakt nasednu do autobusu a jedu tam, a ještě mi pro zpestření zařídí pár zajímavých momentů, aby mi stálo za to tam příště jet zas. Jinak nedokážu vysvětlit, že bydlím dva roky v Hradci na intru a zažiju prdlajs, a pak jedu dvakrát nebo třikrát do města o dvacet kiláků dál, kde najednou je všechno hrozně vtipný a zajímavý. Asi mě hradecký duch místa nemá rád. Koneckonců pocházím z pardubického kraje, a všichni víme, jak se hradečáci a pardubičáci mají mezi sebou rádi...

Jarní úklid

16. dubna 2017 v 22:59 | Janie
"Tyjooo... už by to fakt chtělo nějakej větší úklid." No, chtělo. Většinu odpoledne jsem tedy strávila jarním úklidem svého pokoje. Ve chvíli, kdy jsem se do toho zabrala, mě to začalo docela bavit, a po chvíli se začaly vynořovat předměty z dávné minulosti. Jako například:
  • Obrázky. Obrázky, které vypadají, jako bych je malovala po litru vína ve špatně osvětlené místnosti. Když se na ně podívám, jsem hrdá na pokrok, který jsem udělala. Je mi ale trochu líto těch, co na těch obrázcích jsou, protože s takovými handicapy musí být hrozně těžké žít.
  • Staré deníky, případně jejich části. Pokoušela jsem se vést si deník několikrát a obvykle to vždycky skončilo tak po třech dnech. Ovšem občas se někde nějaká část nedokončeného deníčku vynoří a vždycky pobavím sama sebe. Třeba: "Poslouchala jsem (libovolná oblíbená kapela) a fakt mě to zklamalo." Hahaha, panebože, to jsem někdy řekla? Nebo části, kde píšu hrozně hezky o lidech, které dnes nemůžu ani cítit. Dobře... to možná trochu zabolí... ale stejně se tomu radši zasměju, protože to je lepší než brečet, žejo.
  • Výtvory ze samotvrdnoucí modelíny. To byla taková supr věc, kterou jsem si kupovala asi před třemi lety, udělala jsem z toho spoustu zvířat, následně podarovala všechny ve svém širokém okolí a doma mi zbylo jenom pár zapomenutých potvor. S těžkým srdcem jsem se je rozhodla zlikvidovat. Všechny. Bylo to jako vražda. Bolelo to. Fakt.
  • Asi deset štětců, tři gumy, několik tub temperek a dvoje anilinový barvičky. A já myslela, že všechny tyhle věci zmizely v jiné dimenzi a vysolila jsem spoustu peněz za nový.
  • Učebnici přírodopisu z deváté třídy. Mám jsem dojem, že se měla na konci devítky vrátit, a vůbec si nevybavuju, že bych za neodevzdání platila. Hmmm...
  • Vzpomínkovou krabici. To je krabice, ve které jsou převážně lístky a náramky z koncertů. Taky je tam pramen hřívy mého koně, vizitky chovných stanic koček a skořice. Poslední dvě položky sama nechápu.
  • Cédéčko Vltavy. Před dvěma lety jsem si ho poslechla, hrozně jsem se tomu chechtala, a pak si ho už nikdy nepustila.
  • Kočičí balónek. Byl zapadlej v takový malinký krabičce, tak jsem ho zahodila, načež okamžitě přiběhl náš kocour, chvíli si s ním pinkal po domě a asi tak za dvě minuty byl balónek někde v háji. Chudák si moc svobody neužil.
  • Krabici od bot plnou náramků z gumiček. Netuším, co s tím mám dělat. Přijde mi škoda to vyhodit, ale já to nosit určitě nebudu... nechcete někdo tři kila náramků?

Tak já jedu sama

11. dubna 2017 v 18:25 | Janie
"Tak si uděláme výlet, ne?" navrhuju své kámošce a spolubydlící na intru. Končíme ve škole v 11:15 a máme celej den volnej. Chtěla bych ho využít na náš dlouho plánovaný výlet do Pradubic. "Neee," dostane se mi odpovědi. Už po několikáté. Grrr. Copak nikdy nemůžu mít slovo já? Prosím, přemlouvám, používám donucovací prostředky, avšak má snaha je marná. "Tak já jedu sama, jo?" "Tak jeď." A hahaha, hehehe, myslí, že kecám jen tak do větru. Docela kouká, když o hoďku později nasedám v Hradci do autobusu a odjíždím pryč.

"Zdaj se ti barevný sny?"

20. ledna 2017 v 23:02 | Janie
Už nevím, kde jsem na tu otázku narazila, kdo se koho ptal nebo kdy to bylo, ale zůstala jsem koukat jako blázen. "Copak sny můžou být i jiný?" řekla jsem si. Moje sny totiž bývají barevné vždycky. Alespoň ty, co si pamatuju. Provází mě už od útlého dětství.
Dodnes si pamatuji některé sny, které se mi zdály, když mi bylo tam nanejvýš pět let. V té době se mi pořád vracela jedna noční můra. Na začátku snu jsem si vždycky hrála ve školce a pak se ve dveřích objevila bílá ruka. Byla to spíš taková bílá rukavice na pružině. Pak jsem před ní utíkala, a když jsem se dostala do slepé uličky, vždycky jsem se vzbudila. Vlastně si z téhle doby pamatuju jenom ty noční můry. V jedné z dalších jsem se procházela po kravíně a zadupal mě bejk, v jiném byl zase náš Trabant (budiž mu vrakoviště lehké) rozdrcen kamionem. A my v něm seděli.
Postupem času se moje sny začaly stávat zajímavějšími. Jedna z nejhorších nočních můr se mi zdála asi před dvěma lety, když jsem nemohla spát, protože na poli za domem orali pole a mě svítila světla traktoru přímo do postele. Tak jsem si šla lehnout do obýváku, že si teda ty dvě hodinky ještě pospím… jenže jakmile jsem usnula, byla jsem vržena do dost zvláštního snu. Nacházela jsem se na sídlišti, kolem se tyčily mohutné paneláky a vše mělo oranžový nádech, jako když se díváte přes brýle s oranžovými skly. Nikde nebylo ani živáčka. Procházela jsem se tím liduprázdným snovým městem, když z jednoho paneláku vyšel starý muž. Byl jediným člověkem v celé betonové džungli. Upřel na mě pohled a řekl: "Chci." Probudila jsem se úplně zpocená a rozklepaná, avšak můj mozek ihned v tu chvíli milosrdně vymazal to, co mě tak vyděsilo, takže si už nepamatuju, proč mě právě tenhle konkrétní děda vyděsil natolik, že jsem raději vstala ve čtyři ráno, než abych se znovu pokusila usnout.
Nedávno jsem zažila další hnusnou noční můru. Zdálo se mi, že jsem ve svém pokoji na intru a začal mi zvonit mobil. Vstala jsem a zvedla ho. "Haló?" Jen jsem dořekla, světlo zhaslo a z mobilu se ozval jakýsi zmutovaný, skřípavý a mrtvolný hlas. Ochromila mě ledová hrůza, okamžitě jsem si uvědomila, že se mi to jen zdá a že se musím probudit, jenže to nešlo. Mohla jsem jen v panice ležet chycená do svého vlastního snu a zírat do démonicky rudých očí, které se objevily u dveří. Nemohla jsem se ani hnout, moje vědomí se nacházelo napůl ve snu a napůl v bdělém stavu. Po chvíli se mi podařilo paniku ovládnout, z paralýzy se uvolnit a normálně se probudit, avšak byl to opravdu hnus.
Je ale pravda, že většinou moje sny nejsou noční můry. Ty se mi zdají spíš výjimečně. Obvykle jsou sny jen zmatenou změtí, která po probuzení rychle zmizí z paměti. Někdy jsou to však opravdové skvosty, které zanechají silný pocit a které si zapamatuji na dlouhou dobu. Ze všeho nejraději mám lítací sny. Vybavuje se mi však pouze jeden, ve kterém jsem seskočila ze zídky před školou a následně obletěla polovinu republiky. Poslední dobou se mi také zdají písničky. Hudba z reálného světa se té snové nemůže vyrovnat. Jen je škoda, že neumím na nic hrát, abych si ty melodie zaznamenala, a taky že hrozně rychle po probuzení vyprchají. Asi před dvěma týdny se mi ale zdál sen, ve kterém jsem poslouchala rádio a z něj začaly hrát Detaily. Snová verze téhle mé oblíbené písně byla tak krásná, že jsem ve snu začala běhat a objímat všechny v místnosti. Ten pocit intenzivní radosti přetrval i po probuzení. Pořád to mám v hlavě. Je škoda, že se to nedá popsat.
Nebo můj sen z minulého týdne. Jela jsem odněkud domů a sledovala jsem, jak na obzoru letí obrovské cáry uhlově černých mraků. O pár kilometrů dál se mraky válely rozházené na poli nebo se hnaly jen pár metrů nad zemí. Sledovala jsem to uchváceně z okýnka auta a v hlavě mi dunělo: "Takhle přichází nové časy." Vítr vál na silnici sněhový poprašek. Vrstvičkou sněhu neustále probíhaly elektrické výboje a byla to asi nejmagičtější věc, jakou jsem do té doby viděla. Od té doby pořád tak nějak podvědomě očekávám, až začnou sněhem na silnici probíhat výboje a přijdou nové časy. Natolik byl ten sen živý. Což mi připomíná to, když jsem ve snu prolézala ponurými ruinami různých budov, tahala kýble plné hlíny do sklepa zasypaného sutí a zachraňovala z polorozpadlé dřevěné kůlny plné krámů černobílé kotě. Se svými společníky jsem procházela polorozpadlým kostelem a vysvobozovala z něj zakletou princeznu. Všechno skončilo ve velice pochmurně vyhlížející vesnici, po které pobíhali lidé zřejmě neschopní běžné řeči, neboť vydávali pouze neartikulované skřeky. Celý tento děj byl počítačová hra s názvem Savo. Ráno jsem se probudila natolik zmatená, že jsem okamžitě začala na mobilu hledat, kde se to dá koupit, protože je to fakt pecka. Bohužel se to samozřejmě koupit nedá… ale stejně je to hustý.
Takže moje sny určitě barevný jsou. Proto mi ta otázka přišla tak zvláštní. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych o svoje sny přišla. Někdy se z nich sice probouzím zmatená a vyděšená, avšak někdy se také probudím a po snu ve mně zbude nespoutaná radost a trocha smutku, že to nebylo skutečné. A to je zkrátka nádherný pocit. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně rozumím tomu, že někdo může mít sny třeba černobílé. Nebo že se někomu vůbec nezdají sny. Panebože. To bych asi nepřežila. Možná bych místo přemýšlení měla jít raději spát. Kdo ví, jaký sen dneska přijde.
 
 

Reklama