Svět přes objektiv

Fotky z hlubin času

13. listopadu 2017 v 17:21 | Janie
Občas mě popadne nějaká úplně blbá myšlenka a já se jí držím zuby nehty. A tak jsem včera, místo abych šla radši spát, projížděla všechny své staré blogy, které ještě existují, a upřímně... no, samozřejmě že to nebylo nic moc. Na jednom blogu jsem dokonce našla jakési pokusy o "poezii" z roku 2013 - čtyři, no, řekněme surrealistické kratičké texty, které ve mně vyvolávají otázku, jestli náhodou poslední roky zvolna nepřicházím o rozum. No ale aspoň se mi to rýmovalo. Víceméně. Matně si vybavuji, že jsem to psala ovlivněna nějakým dílem, ale opravdu netuším jakým. Každopádně jsem se pobavila nad vlastní blbostí.
Nicméně objevila jsem i věci, které mě potěšily. Konkrétně fotky z doby, kdy jsem ještě nevlastnila zrcadlovku, ale fotila jsem nemotorným kompaktem, kterému jsem říkala Bizon. Jsou to fotky, o které jsem dávno přišla, nebo jsou uložené někde, kde je prostě nenajdu, nevím... Ale rozhodla jsem se je vytáhnout po nějaké době zase na světlo, protože mě překvapilo, že zdaleka ne všechny byly špatné (ačkoliv určitá část ano).





Ten den, kdy jsem fotila tohle si vybavuji úplně jasně. Bylo to na statku u koní, běhala jsem tam okolo a fotila oči každému, na koho jsem narazila. Chtěla jsem z toho udělat velkou koláž, ale neměla jsem dost materiálu a nakonec z toho sešlo. Trochu to bolí, když si uvědomím, že s velikou většinou lidí z těch fotek se už vůbec nevídám a nebavím.


Listopadové střípky

11. listopadu 2017 v 22:58 | Janie
Listopad je takovej vlezlej měsíc. Skoro se tváří, jako by chtěl zůstat navždy. Já má aspoň vždycky takovej pocit. Je unavující. Člověk má před sebou jenom vyhlídku nekonečné zimy, která leze i pod tři vrstvy oblečení a říká: "Takhle bude už navždy, nafurt a napořád." Nakonec vždycky přijde jaro, ale v listopadu vypadá jaro milión let daleko.


"Listopad je ten měsíc, kterej je navíc," říká Domm, když stojíme o půl jedenáctý v noci na svitavským náměstí a snažíme se vymyslet způsob, jakým zabít čas v tomhle mrtvým městě. Přistihnu se, že trochu teskně myslím na Hradec, kde se aspoň něco děje. Jenže Svitavy jsou Svitavy. Tam se neděje nic. Rozhodneme se, že si teda zajdem aspoň na benzínku pro bagetu. Došly jsme tam ve 23:01 a benzínka zavírala ve 23:00. Rezignovaně jsme zaklely a bába za oknem se na nás dívala jako na nebezpečné devianty.


Listopad. Běhám venku s foťákem, ale popravdě - ne zas tak moc. Moc se mi nechce ven, protože je tam kosa a bahno. Jsem prostě líná.

Říjen přes objektiv

31. října 2017 v 15:03 | Janie
Můj notebook byl tři týdny v komatu, ale já ne. Ani můj foťák. Skoro celý říjen bylo krásné počasí. Když to jen trochu šlo, byla jsem venku s psiskama nebo u koní.






Podnikli jsme také výlet na hrad Pernštejn a nedalekou rozhlednu. V podzimním období tam bylo opravdu krásně. Jediné, co trochu kazilo zážitek, bylo to, že jsem byla po nemoci. Navíc to byla úplně stupidní nemoc, kterou údajně dostávají děti předškolního věku... a potom já. Udělaly se mi puchýře na nohách, rukách a v xichtě, a i když už mi bylo dobře, puchýře mi chvíli vydržely, takže pochodovat s bolavýma nohama po kořenech byla chvílema fakt chuťovka. Krásné podzimní barvy a sluníčko to ale zdárně zachraňovaly.


Když se podzim předvede

28. září 2017 v 20:25 | Janie
Dnes bylo krásné podzimní ráno. Všude ležela mlha a louka se třpytila rosou. Vyběhla jsem z domu jen letmo ustrojená, aby mi to neuteklo těsně před objektivem.


Abychom se celý den neváleli doma, vyrazili jsme na rodinný výlet do Javoříčských jeskyní. Předtím jsme ale měli malou zastávku v Moravské Třebové, kde měla mamka nějaké zařizování a já jsem vyfotila pár fotek rána ve městě. Moc města na nich ale není.


Barvy v šedém městě

12. září 2017 v 20:20 | Janie

Včera pršelo. Hradec vypadal šíleně smutně a šedivě. Seděla jsem u okna a dívala se na to sídliště. Pořád se na něj dívám, přitahuje moje oči. Paneláky mě kdoví proč lákají odjakživa. Ne zrovna k bydlení, ale dívat se, přemejšlet... to jo. Dávají mi vždycky možnost uvědomit si, jak hrozně prťavá a bezvýznamná jsem tady, v betonové džungli. Ve spojením s tím deštěm a se spoustou věcí, které mi letěly hlavou to dalo dohromady celkem dost zádumčivou náladu. "Už se nečum na ty baráky, nebo začneš brečet," nakázala jsem si a odtrhla se od okna.
Pak přišly barvy.

Mezi poli

20. srpna 2017 v 19:17 | Janie

"Sama si za to můžeš," obviňovala jsem se, když jsem vycházela do slunného odpoledne s bolavou hlavou a se vším tak nějak vnitřne rozklepaným. "Nemáš chlastat!" No jo. Nechlastám zrovna první ligu, občas proběhne nějaký to vínko. Jenže včera se slavily narozeniny minimálně čtyři lidí a... no. Stalo se. Ale zalejvat dvě piva a skoro litr vína rumem s kolou byl teda pěkně debilní nápad, to vám povím. Probuzení nebylo úplně prímový, ale nebylo to tak zlý, jak to mohlo být. Ještě že jsem taková mladá, he! Stejně mi ale celej den bylo jaksi neurčitě blbě, nicméně sedět doma mě taky nebavilo a tak jsem vyrazila s psiskama na procházku s tichou prosbou k nějaké vyšší moc, ať prosím moc prosím nebliju po cestě někde do křoví. Na to naštěstí nedošlo.
Procházela jsem se se svýma dvěma trhačema mezi poli. Počasí bylo fakticky nádherný. Naducaná oblaka se vznášela na modré obloze. Vítr foukal ledovej, prohrabával vlasy a šustil po strništích. Ten vítr podle mě odnášel poslední záchvěvy léta. Léto je na konci. Je to cejtit ve vzduchu, ve slunečních paprscích, které hřejou úplně jinak. Prostě to cejtím, za chvíli bude podzim... Ještě pár fotografických výprav po naší krajině a pak mě autobus odveze zase do Hradce.




Změť letních fotek

8. srpna 2017 v 20:33 | Janie

Achjo. Zdá se, že srpen bude docela zabitej. Přijedu z brigády o půl třetí, najím se, převlíknu do hnojáckýho, jedu ke koním, vrátím se obvykle nějak po páté hodině a už nemám sílu na nic. O víkendu nepracuju, zato jsem si inteligentně naplánovala milion dalších aktivit, abych jako měla alespoň náznak sociálního života. Jasně, že je to fajn, ale štve mě, že nestíhám fotit ani malovat, resp. se mi vůbec nechce. Co se mi chce je ležet, žrát a dívat se na Dr. House. A můj poslední výtvor mi tady leží už tři dny a nechce zaschnout, což mě vede k dojmu, že olejové barvy se asi nemají používat tím způsobem, jakým jsem je použila já.
Nicméně mi tady leží pár pozapomenutých fotek. V první části jsou to fotky z psí vycházky 1. srpna.

Foto ze ZOO Brno

23. července 2017 v 21:51 | Janie
(Článek věnovaný výhradně fotkám zeber zde)

Ve středu jsme byli v brněnské zoo. Musím uznat, že od poslední návštěvy tam došlo k mnohým změnám k lepšímu. Snad jen lední medvědi by si zasloužili trochu lepší výběh. Počasí se vcelku vyvedlo, trochu jsme se báli bouřek, ale žádné naštěstí nepřišly. A celý den za mnou lítali motýli. Jen jsem se na chvíli zastavila, už mi lezli po nohou. Nějak jsem jim asi voněla.
Tak, a teď konec keců a jdeme na fotky:



Mara stepní (alias srnkokrálík) je zvířátko, které se mě osobně velice líbí. Jsou extrémně roztomilé.


Nestydatý surikaťák ve mně mimoděk vyvolal vzpomínky na den, kdy jsme v Chorvatsku omylem prošli kolem nuda pláže...

Černobílé krásky z Brna

21. července 2017 v 23:27 | Janie
Ve středu jsme byli v brněnské zoo a obědvali jsme u výběhu zeber a žiraf. Zebry stály u plotu na dosah ruky (doslova, sice jsem čekala, kdy mi zebra uhryzne ruku, ale nenápadně jsem si ji pohladila) a ochotně pózovaly. Tím pádem vzniklo tolik fotek, že to vydá na samostatný článek. Fotky ze zbytku zoo sem dodám později, černobílé krásky si holt zaslouží víc prostoru.




Tahle slečna uměla házet docela vtipný ksichty.

Dřív, než vyjde sluníčko

10. července 2017 v 19:12 | Janie
Nejsem zrovna ranní ptáče. Dneska jsem se však vzbudila po pěti hodinách spánku. Navíc nepříliš kvalitního, protože se mi zdál dost nepříjemný sen. Byl to takový ten typ snu, kde před něčím utíkáte a ani nevíte před čím. Já před tímhle něčím utekla na veřejné záchodky, zamčela jsem se do kabinky a pak už jsem jenom viděla, jak ta obluda ve vedlejší kabince nějakou holku rozervala na kusy. To už bylo moje snové já úplně hysterické a já pořád ne a ne se probudit, a když jsem z toho snu konečně unikla, tak jsem pro změnu zase nemohla už usnout.
Tak jsem kolem páté ráno vylezla z postele, popadla foťák a šla fotit východ slunce. Když už nemůžu spát, tak ať z toho aspoň něco mám.




Letní fotky

6. července 2017 v 19:15 | Janie

Konečně mám teď víc času pobíhat venku a tajtrlíkovat s foťákem. Ať žije léto.



Procházkování s foťákem

25. června 2017 v 18:58 | Janie
Jsem líná. Fakt strašně. Je pořád tak krásně, všechno kvete a já - no, já nic. Normálně jsem se za sebe už styděla a vytáhla jsem psy a foťák na procházku. Jenže s našimi psisky je to těžký. Hlavně teda s Miou, protože když ji pustím z vodítka, do pěti minut vezme čáru a prostě není... Takže fotek je jen pár, zybtek času jsem strávila naháněním psa v polích.


Jen co jsem udělala dva kroky z domu, narazila jsem na tohohle krasavce.


Výlet na Kuňku

27. května 2017 v 23:22 | Janie
Rodinné výlety jsou fajn, ale cestováni s mladšíma sourozencema už není až taková sranda. Teda jasně že je to super (jenom musím trochu nadávat žejo), ale občas... občas vážně... Kunětická hora by správně měla být od našeho bydliště vzdálená asi hodinku cesty. Ve skutečnosti, vzhledem ke stavu silnic (rozkopáno všechno a všude), to trvalo skoro dvě hodiny a pocitově možná ještě o hodinku víc.
"Už tam budem? Už tam budem?"
Ségra byla na chvíli umlčena empétrojkou, která ji přestala bavit asi po čtvrt hodince, takže jsem se pak sluchátkama pokusila umlčet tříletého brášku, který se dožadoval "Vypsané tužky", kterou jsem mu ráda poskytla za podmínky, že mi nechá jedno sluchátko. Po chvíli nás to ale popravdě otravovalo oba.
"Už tam budeeem?"
Ve snaze zabránit hysterickému výbuchu řevu jsme si museli hrát s miniaturním plastovým koníkem a autem na schovávanou. Což trochu fungovalo, i když to je težký, když auto pořád švindluje, piká hrozně rychle a ještě se kouká. Pak se to přeorientovalo na slovní fotbal. Což nefungovalo moc dobře, protože brácha to ještě nedá. Naštěstí jsme se v tu chvíli vymotali ze spleti objížděk a bylo to. Než jsme se vydali na hrad, zastavili jsme se v perníkové chaloupce. Když jsme tam byli naposledy, tak jsem já byla malý skřítě, ségře bylo tolik, co teď bráchovi, a brácha vůbec ještě nebyl na světě. Nostalgická vzpomínka se opět vynořila s mnohem větší silou, než když jsem kolem jenom projela posledně autobusem.



No a pak následovala Kuňka. Tam jsem se už hodně těšila. Vlastně předcházel ještě úplně hnusnej a drahej langoš ve stánku dole pod hradem a odtrhávání děcek z klouzaček. Ségra se tam stihla ještě spřátelit s pejskem. Já se za celej den spřátelila s nejrůznějšími zástupci hmyzí říše, včetně řádně vykrmeného pavoučka ("Leze po tobě pavouček." Taková bestie velká to byla.), nevykrmeného pavoučka, berušky a housenky. Nevím, jestli tím mám být nadšená nebo spíš uražená. Každopádně už mi nikdo nemůže říkat, že si neumím hledat kamarády.




Byla jsem na Kunětické hoře naposledy asi před pěti lety a už jsem úplně stihla zapomenout, jak je to tam krásný. Krásný výhledy. Krásný všechno. Ani moc lidí tam nebylo. Úžasnej klid... A já blbec bydlím na intru tak hrozně blízko a nikdy tam nejedu.

Barvy došly

26. května 2017 v 20:30 | Janie

Procházka do lesa s psiskama černobíle.



Večerní kouzlo (se zamyšlením)

23. května 2017 v 20:37 | Janie
Vyběhla jsem s domu do prosluněného večera s foťákem. Ségra zůstala doma a koukala se na televizi a já jsem zatím objevovala kouzlo jara, které nacházím každý rok znova a znova.
Někdy nad tím přemýšlím, jaký to asi je. Nemít potřebu tyhle kouzla hledat. Nemít v sobě ten šílenej neklid, co člověka vyžene ven do polí a do lesů, pryč od všech, od všeho, nebo naopak do města mezi všechny a všechno, touhu chodit se dívat na tovární komíny, protože je to svým způsobem hrozně smutnej i fascinující pohled, jezdit autobusem z místa na místo jen tak. Vystoupit v cizím městě tolikrát, až už nebude vůbec cizí.


Jaký to je, jít na procházku a vlastně na ni vůbec nejít. Zacpat si uši sluchátkama a upřít oči do zářící obrazovky mobilu, nechat kolem sebe prošumět všechny ty kouzla. Nenechat k sobě proniknout nic. Zavřít se do světa té svítící krabičky v rukách.


Jaký to je, sedět doma a dívat se na pořady v televizi o místech, kde jsem nikdy nebyla a o lidech, který jsem nikdy neviděla, a přitom neznat to krásný místo v lese dvacet minut chůze od domu, kde může člověk klidně tři hodiny a dvacet minut sedět na velikánským kameni, kolem kterého je zem posetá rozmlácenými ulitami šneků po četných drozdích hostinách, dívat se na stromy a poslouchat ptáky.


Jakej je pocit nikdy nebrečet nad něčím strašně nádherným, co jste úplnou náhodou našli, když jste vyrazili na místo, které neznáte? Jaký to je, necítit smutek nad tím, když skončí nějaká krásná hra barev na nebi a vy víte, že už se nic přesně stejného nevrátí? Že po těch barvách přijde už jenom rychlý soumrak a pak tma?


Jsem z rodu zuřivých (a beznadějných) snílků. Kterým je skoro pořád trochu smutno a trochu veselo. A kteří zavolají s nefalšovanou radostí: "Hele, vlaštovky už se vrátily!" A někdo řekne: "No a co?"

Nebe padá na zem

14. května 2017 v 23:14 | Janie
Dneska byla fakt brutální bouřka. Nemám v lásce deštivé počasí, ale pořádná průtrž mračen s blesky, hromy a kroupami má prostě něco do sebe. Je to síla. Člověk si proti běsnění živlů připadá úplně malinkej. Tu dnešní bouřku jsem pozorovala z naší "psí ohrádky" (prostě takovej zastřešeněj mini dvorek) a bylo to skoro lepší než kino. Z nebe se valila voda v provazech, padaly kousky ledu. Každou chvíli se někde blýsklo a v tu nejlepší dobu pak následné hromy zněly, jako když se obloha rve na kusy. Nevím, proč mi pohled na tohle řádění přírody vždycky tak rozbuší srdce a způsobí husí kůži. Je to prostě něco majestátního, nespoutaného, mocného...

ZOO Ostrava

9. května 2017 v 10:00 | Janie
Ostrava je zvláštní město. Chybělo jen málo a mohla jsem tam studovat na umělecké škole, avšak nakonec jsem si to rozmyslela. Když jsme tam projížděli, přemýšlela jsem, jaké by to asi bylo- na jednu stranu jsem si říkala, že je to místo s hodně originální atomsférou a že bych tam určitě mohla udělat spoustu super fotek, na druhou stranu vůbec nevím, jestli bych v tom industriálním městě byla vůbec schopná nějak žít a fungovat. Určitě bych se tam chtěla někdy jen tak projít, nicméně na to je pro mě přece jen Ostrava trochu daleko.
Nicméně zoo je tam fakt krásná, naposledy jsem tam byla jako malý prcek a moc si to nepamatuju, avšak z fotek vím, že to tam bylo hodně betonový. Dneska je to tam hezky předělané a určitě doporučuji zdejší zoo navštívit.
Fotila jsem samozřejmě hojně, ale v zoo nikdy ty podmínky na focení nejsou ideální, takže spousta fotek nevyjde úplně podle představ. Naštěstí vždycky vyjdou dobře alespoň nějaké.


Jarní večer

6. května 2017 v 22:59 | Janie

Dneska bylo večer fakt krásně a nemohla jsem nechat ležet foťák na poličce...

Duben, ještě tam budem

2. května 2017 v 15:20 | Janie

Poslední dobou jsem toho zrovna moc nenafotila. Je to částečně kvůli hnusnému počasí, částečně kvůli lenosti a taky proto, že většina mých fotek pochází z vycházek se psy, avšak Mia nám kulhá, takže se žádné procházky nekonaly. I tak je asi naprosto nemožné udržet ji v klidu. Přesto se mi podařilo koncem dubna pořídit pár jarních fotek. Teď mi taky vrátili z opravy druhý objektiv, počasí se zdá se vylepšuje a Mia přestává pajdat, takže se snad brzy zase vrhnu do focení tak, jak bych chtěla.


Mám lehkou úchylku na focení potoka. Asi to bude tím, že ještě jako malé skřítě jsem se v něm vymáchala asi tak každý druhý den, včetně zimních měsíců.

Jaro před objektivem

14. dubna 2017 v 23:42 | Janie
Jaro je nejlepší. Po nekonečné zimě může člověk konečně normálně vyrazit ven a nasávat sluníčko. I zvířata to cítí, takže první jarní procházky se psy byly opravdu výživné, protože oni by pořád někam běželi a trochu zapomínali, že na konci vodítek visím já. Asi jim to nemůžu mít za zlé- první sobotu, kdy bylo hezké počasí, jsem si udělala puchýře na nohách, protože jsem nemohla vydržet sedět.
Jaro je taky super na focení. Horší už je, když se snažíte fotit a máte kolem sebe psiska. Konkrétně Baryk je extrémně žárlivý, takže ho hrozně vytáčí i to, že věnuju pozornost petrklíčům nebo kalužím, takže se vždycky před foťák nacpe on. Chudák Baryk totiž vůbec nerozumí foťákům a tomu, že s teleobjektivem ho z deseticentimetrové vzálenosti fakt nevyfotím.
Každopádně, od začátku jara jsem už pár fotek nastřádala a vybrala jsem ty, které mám nejraději.


Baryk nám od října, kdy jsme ho našli uvázaného na zastávce, zkrásněl. A taky leze po stromech.

Zasněžené fotky

22. ledna 2017 v 20:30 | Janie
Navzdory mrazům a závějím pořád běhám venku s foťákem a se psama. Focení na sněhu mě hrozně baví, zejména proto, že jsem si ho v minulých letech moc neužila. Takže jen co začalo mrznout, nevyšla jsem bez foťáku z domu. Hned při první procházce s Barykem jsem hodila držku na náledí v lese a málem si roztřískala objektiv. Naštěstí jen málem. Pak nasněžilo a problémy s ledem byly pryč. Avšak fotící vycházky se psy se staly nesmírně komickou záležitostí. Vypadá to asi tak, že vpředu poskakují psiska, nadšená sněhovou nadílkou, a za nimi se brodím já, po kolena ve sněhu, zpocená jako myš. Hodily by se mi běžky. Jenže to by mě pak psi odtáhli kdovíkam. A vůbec, já se brodím ráda. Patří to k tomu a člověk má pak z fotek o to větší radost.
Ze všech těch tun zimních fotek jsem vybrala pár oblíbených. Doufám, že se vám budou líbit.

Mia a její věrný, nesmrtelný balón.
 
 

Reklama