Píšu

Žiju, brečím, směju se

2. října 2017 v 19:18 | Janie
Někdy si připadám jak bráchův papírovej drak. Ať je vítr jak chce příznivý, klepe se drak sotva nad zemí, pak vyletí do výšky a tam se statečně drží v záři podzimního slunce, jen aby se v příští minutě mohl vrhnout střemhlav k zemi. Většinou to vychytá tak půl metru nad zemí, ale někdy taky ne. Někdy se pěkně rozseká. A pak zase vzletí. Opakuje to tak dlouho, dokud ti, co ho maj v rukách, nesmotaj špagát a neřeknou: "Tak jo, končíme." Ten drak je normálně definice života z papírnictví za třicet korun. A člověk nikdy neví, kdy mu smotají tu jeho šňůru.
Párkrát v životě jsem už narazila na lidi, kteří si mysleli, že mám nějakej velkej problém. Někteří si taky zřejmě mysleli, že se chci zabít, případně že se k tomu propracuju časem. A já jsem byla přitom v pohodě. Jsem v pohodě. Připadá mi, že kdo není vysluníčkovanej 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, je vnímanej jaksi divně. "A ty s tou svou depresí něco dělej!" slýchala jsem například jeden čas od své spolubydlící. "Já nemám žádnou depresi," odvětila jsem vždycky. "A co to pak teda zase kreslíš za depresivní obrázky?" Depresivní obrázky, depresivní hudba, depresivní filmy. No prostě je se mnou všechno špatně. Postupem času se mi podařilo ji přesvědčit o tom, že jsem spokojená, vcelku šťastná a žádný depky nemám. Poukazovala jsem při tom na fakt, že jsem hroznej vytlemenec a nepotřebuju k tomu žádný drogy. Jenže zdá se, že moje radostný, praštěný a vysmátý chvíle nikdo tak moc neřeší. A pak mám jednou blbej den a najednou všichni hrr na ni a pořádně si do ní rejpněte, že je pesimista a že má se sebou něco dělat a projevte obavu, aby náhodou si něco neudělala.
Lidi.
Prosím.
Nechte mě žít.
Jsem z převážné části melancholik. Nesedí na mě všechny jeho charakteristiky, ale i tak jich sedí fakt hodně. Znamená to taky, že nedokážu bejt pořád happy jak dva grepy. Prostě se taky unavim, no. Nikdy jsem ale nikomu nedokázala vysvětlit, že být smutnej nemusí být vždycky jenom špatný. Jasný, že dlouhodobě se trápit a užírat se něčím člověku vůbec neprospěje, ale z mýho pohledu mít mizernou náladu, mít blbý období může v sobě mít kromě toho, že je to fakt na nic, někdy taky něco... já nevím, takový kouzlo. Když mi je blbě, někdo mi něco vyved nebo jsem něco podělala, nebo mám prostě pocit, že na mě všechno úplně padá, tak ráda kreslím. Kolikrát ty nejlepší nápady vymyslím tím způsobem, že ležím vyřízeně na koberci, zírám do stropu a najednou bum, múzo polib mě. Tak zvednu zadek, vezmu si papír nebo plátno nebo cokoliv, zaberu se do tvorby a během toho proběhne duševní restart. A všechno může být zase dobrý. Jen bych byla ráda, kdyby okolí pochopilo, že moje smutky jsou součást mě a že takhle funguju. Jsem jak ten papírovej drak. Nahoře, dole, ale furt se nějak plácám nad zemí a doufám, že toho Někoho ještě dlouho nenapadne smotat mou šňůru a jít radši na kafe. Nemám deprese, nejsem ani neustále zářící slunce. Já jsem já a je mi fajn. Mám sakra ráda život a některý lidi v něm. A hudbu, malování, kytky a zvířata. A víno. A tak.
Můj svět je krásnej a je taky trochu smutnej. Tak mi ho nechte.

Už prostě ne.

15. září 2017 v 20:42 | Janie
Nejdřív jsem to sem nechtěla cpát. Článků na téma vztah je všude dost. Ale teď, když je to celý na konci, tak nějak cítím potřebu to sem všechno vypsat. Taky si to trochu porovnat v hlavě. Je to vlastně celkem prosté - můj historicky první vztah skončil a ukončila jsem ho já. Po devíti měsících. Jenže jde spíš o tom, co tomu předcházelo, o ten proces postupnýho rozkladu, který byl možná viditelný jenom z jedné strany. Z té mojí. Ze začátku to bylo fajn, protože mě těšilo, že mě má někdo rád, někdo se o mě zajímá a že jsem dostala bonboniéru. Bylo to dobrý. Chodili jsme spolu ven, na kafe, na procházky v mínus patnácti. Měli jsme dost společnýho - hudbu, oblíbený filmy, knížky. Přišlo mi to skvělý a byla jsem šťastná. Chápejte, prostě jsem nikdy předtím nepotkala nikoho kdo poslouchal Insanii a měl rád filmy od Quentina Tarantina. Nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho tahle počáteční "supr fáze" trvala. Možná dva tři měsíce. A pak se moje pocity začaly měnit. Bylo to velmi pozvolné a plíživé. Když mi napsal, jestli nechci jít ven, moje instinktivní reakce by byla spíš "ne" než "jo". Stejně jsem ale skoro vždycky řekla jo. Nakonec. Postupem času jsem se k odepsání nutila třeba několik hodin. Ale pořád jsem si říkala, že je to jen nějaká fáze, co mě přejde. Že to překonám a přece když jsem si konečně někoho našla, tak ho nenechám a blablabla, kecy. Takhle to tedy pokračovalo několik dalších měsíců a to už jsem viděla docela zřetelně, jak se mezi námi tvoří taková puklina. Pořád ještě nebyla tak velká, ale byla jasně viditelná. I pro lidi zvenčí. A nic se nelepšilo tak, jak jsem si zkoušela nalhávat. Bylo to pořád horší. Neměli jsme absolutně žádné spory, byl na mě hodnej, já na něj taky. Furt jsme chodili ven. Do kina. Na večeři. Na fesťák. Navenek to bylo všechno pořád dobrý. Jenže to byla jen taková šlupka na povrchu, vlastně asi taková pavučina lží a sebeklamu. Ale zevnitř, bože, jak mě to zevnitř žralo. Pořád jsem měla ten divnej pocit. Pocit, že je to všechno jaksi prázdný. Že je to všechno mechanický. Že dostanu kytky, protože to se tak holkám dává. Nikde nic od srdce. Nikde žádný upřímný: "Mám tě rád." Tyvole, já bych vyměnila všechny ty kytky za to, kdyby mi jednou řek, že mě má rád.

Jsem démon kytkovrah

7. září 2017 v 19:43 | Janie
Dneska jsem si šla do Teska pro rohlíky a padl mi zrak na regál s kytkama. Samozřejmě jsem se hned rozsvítila jako vánoční stromeček a vrhla jsem se k nim. Vybrala jsem si tam takovou malinkou rostlinu, která vypadala celkem houževnatě a tudíž by mohla vydržet moji péči. Jenže... jak oni na tom mají ty nálepky, tak tam není napsané nic o tom, co ta kytka je zač. Bylo tam napsáno "Podzimní mix" nebo něco takového. Když jsem si to na samoobslužné pokladně pípala, tak jsem se teprve dozvěděla, že moje kytička patří k druhu pieris japonský. O takové kytce jsem nikdy neslyšela, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavovala. Pokřtila jsem kytku jménem Karel a nesla jsem si ji na intr. A teď přichází to druhé jenže. Když jsem na intru Karla postavila na stůl a šla si vygooglit, jak se o něj mám starat, dozvěděla jsem se, že Karel vůbec není žádná kytka. Karel je prosím pěkně stálezelený keř dorůstající do výšky až osmdesáti centimetrů. No bezva. Takovejhle křák na intru mít rozhodně nemůžu. Nemluvě o tom, že mi tady v malém květináčku nejspíš nepřežije. A co teď s ním, he? O dalším Karlově osudu se rozhodne o víkendu doma - totiž jestli si ho můžu vysadit na zahradě, nebo mám pokoušet osud, nechat ho v květináči a čekat, co se stane... mám o něj ale docela strach. Karel by totiž rozhodně nebyl první spontánní koupě, která se mi nevyplatila a skončila bídnou smrtí rostliny.

Zpátky v Hradci

4. září 2017 v 13:04 | Janie
Čau.
Tak jsem tady zas. Dlouho jsme se neviděli. Teda, mě to přišlo dlouho, ale co jsou dva měsíce pro takové město jako ty? Zdá se, že ses vůbec nezměnil. Pořád se tváříš stejně drsně a nepřístupně. Mračíš se na mě oknama svých šedivých paneláků a vítr mi žene do tváře štiplavý prach ze špinavých ulic. Jsou to staré triky, kamaráde. Vím, že poprvé jsi mě tím mmožná rozbrečel. Udělal jsi bububu svou omšelou šedí a rozpáleným asfaltem a já hned měla mokré tváře a v hlavě mi jako mantra znělo: "Chci domů, chci domů, chci domů..." Teď už ale tohle nestačí. Dva roky pro tebe možná jsou jak mrknutí oka, ale pro mě ne. Já se za tu dobu zvládla změnit. Už mě nedostaneš tak snadno. Já se teď už taky umím mračit, to přece víš. Možná proto se my dva nedokážeme snést. Jsme oba zapření paličatí berani. Ty jsi pořád drsňák, co mě nenechá nahlédnout pod svou slupku a já jsem zase holka, co se odmítá nechat rozdrtit tvým betonovým stiskem. Tak se navzájem pořád přetlačujeme.
Já vím. Nejsem svatá. Je mi jasný, že mi neodpustíš, když jsem tě nazvala Mechovem, je mi taky jasný, že moje výlety do Pardubic jsou rovněž strašným prohřeškem. (Vy dva byste si už taky mohli dát pokoj, ale to je jenom marné přání.) Tys mi to ale taky nikdy nedělal zrovna snadný, to uznej. Když jsem přijela poprvý, úplně vyděšená, akorát jsi mě nechal ztraceně se motat po ulicích, kde nikdy nebylo nic, co by zaujalo moje oči. Pěkně jsi do mě s rozběhem kopal a nechal mě v tom plácat, to snad nepopřeš? Tak vidíš. Zase zarputile mlčíš. Copak se tedy můžeš divit, že utíkám jinam, někam, kde tomu aspoň trochu rozumím, kde je pro mě aspoň trochu přijatelnější atmosféra - ať už to tak opravdu je, nebo je tento můj pocit jenom výplodem mojí lehce choré mysli a důsledkem nadměrného poslechu různých pardubických kapel.
Kdybych ti řekla, že se mi v létě občas zastesklo, věřil bys mi? Je mi jasný, že ne. Jenže já to myslím vážně. No fakt. Občas se mi opravdu zastesklo. Než začaly prázdniny, začala jsem mít totiž pocit, že bychom si mohli začít rozumět. Měla jsem trochu pocit, že konečně možná nacházím to tvé skryté kouzlo. Možná je ještě šance to napravit, ne? Dovezu foťák. Objektiv je oko, které vidí i to, co může být skryto pod povrchem. Třeba trochu poodhalíš, co je v tobě dobrý. Chceš přece být na fotkách hezkej? Možná ještě je naděje, že bysme se mi dva mohli tolerovat, možná i mít se rádi. Obaluj se tajemným mlčením, jak chceš, stejně to zkusím. Musíš mít někde nějakou duši, tak jako ostatní města. Svitavy mi vždycky připomínaly Derry z románů Stephena Kinga, pod zašmouhanou tváří Pardubic se skrývá San Piego... a co se skrývá v tobě? Jen je otázka, jaká je ta tvoje duše. Dobrá? Špatná? To se snad už brzo dozvím...

Být tichej je těžký

30. srpna 2017 v 19:43 | Janie
Lidi jsou ukecaný. To by mi ani nevadilo. Sama (ač se tomu spousta lidí diví) dokážu kolikrát mlít pantem hodiny. Pro mě je ale mor, když nedokážu mluvení utýct. Když okolo mě furt někdo kecá. Skoro se zdá, že se lidi bojí, co by se mohli o sobě dozvědět, kdyby byli taky chvíli ticho.



Jsem odmalička tichý pozorovatel. Někdy se rozkecám, ale většinou ne. Většinou mlčím, poslouchám, sleduju, občas něco prohodím. Nikdy mi to nevadilo, což se ale nedá říct o mém okolí. Zdá se, že když mlčíte, tak se proviňujete nějakým strašlivým hříchem, před kterým se vás všichni snaží zachránit.
"Tak nám něco řekni!" "...něco." "...he?"
"A ty seš taková tichá." "No." "Proč taky něco neřekneš?" "Když nemám co, tak nic neřikám." "Ale musíš přece něco vědět, musíš nám něco ŘÍCT!"
"Pojď za náma!" "Nechci." "Proč?" "Proto."

Jiný oči

7. srpna 2017 v 20:19 | Janie
Mám doma tříletýho brášku. Je to bloňdatej trpaslíček. Říkám mu "ty náš malej hrášku" a on se pak někdy vzteká, že není malej. Můj malej hrášek má veliký oči a těma očima se dívá na svět pořád trochu užasle. Já se moc nedivím. Sama si pamatuju záblesky z doby, kdy mi bylo jako jemu. Všechno bylo strašně veliký a čas utíkal takovým zvláštním způsobem, že na něm vlastně skoro nezáleželo. Svět našeho hráška mi z vnějšího pohledu přijde proste úžasnej.
To jsme se třeba takhle jednou šli projít k vodoteči a vykoupat v ní psy. Brácha se procházel po mostku, házel kameny do vody, vyptával se na všechno možný a pak řekl s výrazem naprostého štěstí: "Tady je to kjásný. Sem budem chodit požád." Jindy jsme šli spolu do lesa a bráška si nesl v ruce kytku. Najednou se zarazil: "Ale co když tam bude liška?" "Nebude, ona by před náma utekla, víš." "No ale kdyby pšiběhla a chtěla mi spapat tu kytičku... no tak já bych tu kytičku dal takhle nad hlavu, aby mi ju ta liška nevzala."

Fantazii se meze kladou?

6. srpna 2017 v 21:55 | Janie
Když mi byly dva, namazala jsem banánovník Indulonou a on umřel. Naši neměli radost.
Když mi byly tři, nakreslila jsem propiskou na zeď své první umělecké dílo. Naši neměli radost ani tentokrát.
Když mi byly čtyři, kreslila jsem si s rodičema ne na zeď, ale na papír. Taťka mi kreslil pankáče s čírama a traktory, mamka kravičku s jetelem v hubě. Já pořád chtěla nakreslit jedinou věc. Kočku co jede na motorce. To byla jakási ústřední postava. Moji fantazii nikdo nebrzdil, nikdo neomezoval, nikdo jí nebránil.
V pěti letech jsem byla ve školce už předškolák, tudíž jsem samozřejmě na přechod do školy byla intenzivně připravována. Hodně ráda jsem si kreslila, když se nás ptali, čím chceme být, až vyrosteme, odpovídala jsem: "Malířkou!" Fakt jsem to tehdy chtěla, i spoustu let poté a nikdy mě to vlastně zcela neopustilo. Kreslila jsem typické obrázky školkových dětí: dole zelený pruh trávy, nahoře zelený pruh nebe, mezi těmi pruhy domeček, strom, kytičky, různé postavičky (obvykle maminka, tatínek, já), zvířátka. Pod modrý pruh oblohy jsem vždycky namalovala sluníčko a mraky se širokým úsměvem a letící ptáky. A teď to přijde, drsný náraz reality. Že se učitelky smějou tomu, že moji ptáci mají nožičky obráceně, mi nevadilo, protože mi taky říkaly, že je to pěkný a roztomilý. Horší bylo, když jedna z učitelek nahlédla do mého výkresu s vysmátým sluníčkem a pravila: "Sluníčko ani mraky nemají žádný obličej, to tam malujou jen malý děti, ale ne předškoláci a ve škole ti to trpět nebudou!" Co jsem udělala? Brečela jsem, ale usměvavých mraků jsem se nevzdala. Udělala jsem nový výkres, kam jsem xichtíky jen lehounce naznačila, aby to nebylo poznat. Objevila se stejná osoba, zapíchla přísný prst do mého mraku s nezřetelnými čarami "jakože obličeje" a řekla: "Co to má bejt? To z nich jako prší nebo co?" A já jsem zase brečela. Taky jsme tam měli takovej ujetej počítačovej program s omalovánkama, kterej ti říkal, jakou barvu máš na co použít. Dobrých deset minut jsem se snažila vybarvit mrkev červenou, zatímco program tvrdošíjně opakoval: "Ne, mrkev je oranžová, ne, mrkev je oranžová." Nevím, jestli to na mě nechalo nějaké trvalé následky, asi ne, protože dneska si klidně nakreslím mrkev modrou s fialovýma puntíkama bez mrknutí oka. Ráda bych ale vzkázala paní učitelce: Obírat malé děti o jejich představivost a tvořivost je hrozná věc, příšerná blbost a ubíjí to touhu cokoliv dalšího vytvářet. Já vím. Je to dvanáct let, teď už je to tam asi jiný, ale je možný, že není...

Unavená

3. srpna 2017 v 21:59 | Janie
"Měla jsem krásný den a najednou... lidi."

Nastoupila jsem na brigádu. Je tam spousta ženských, které mě znají, ale já je vůbec ne. Jedna z nich je se mnou prý do rodiny, ale já jsem přesvědčená, že jsem ji nikdy neviděla. A to jsou úplně ty nejhorší situace. "A tys vyrostla, a jak se má mamka a co bráška..." A maminka se má dobře a bráška se má dobře a jo, vyrostla jsem... Unavuje mě to. Unavujou mě srazy a oslavy, kde člověk musí sedět, blbě se nasmívat a snášet přiblblý vtípky. A musí to nějak vydržet, tak žere chlebíčky, pije víno a doufá, že už brzo bude moct odejít.
"Pojeď se mnou na oslavu. Odjedem v sobotu ráno a vrátíme se v neděli večer," řekl mi můj přítel. A já? Já tam nechci. Nechci strávit celý víkend mezi spoustou lidí, které neznám, kteří jsou často třeba o třicet let starší než já a já se zase budu muset furt usmívat a tvářit se, že se mi tam líbí a že je to super a že takovýhle akce miluju. Odpovídat na donekonečna se opakující dotazy co škola a co dělá maminka. Nepojedu tam. Protože ve skutečnosti mám z těch všech lidí hroznej strach a vůbec nevím, jestli bych tam dva dny vydržela. Mrzí mě to.
"Musíš se trochu odvázat! Nežít jenom těma tvejma koňma!" Jak se mám odvázat, když třičtvrtiny mejch kamarádů se na mě vykašlaly? Když chci někam jet, napíšu šesti lidem, odpoví mi tři, z toho dva že neví a jeden že nemůže. A já už tohle nechci dokola řešit. Na ten odvaz s prominutím pěkně seru. Půjdu radši ke koním, než chlastat. Taková holt jsem a lepšího člověka to ze mě nedělá. Kůň aspoň nic neříká. Pořád nekritizuje, nepindá blbosti. Když jedeme pěknou krajinou, tak neříká "to je pěkná krajina", jako to dělaj lidi. Já přece vidím, že je to tady pěkný, ale nemusim to říkat nahlas. Vyjížďky o samotě se staly mou obrovskou radostí. Někdo říká, že jezdit ven sama je nebezpečný, ale je to taky nádherný.
Mám období, kdy jsem fakt unavená lidma. Jejich blbýma kecama. O tom, jak je všechno na hovno. Pomluvy, nenávist, kdo nechlastá, nehulí a nespí s každým, koho potká, je divnej. Kdo mlčí, ten je buď blbej nebo namyšlenej, případně obojí. Mám vztek a strach. Taky je mi smutno. Chci, aby všichni na pár dní odešli někam hrozně daleko a mě nechali na pokoji. Nakonec ale stejně odejdu já. Ne na pár dní, ale na pár hodin. Pojedu na kole tam, kde se v ohradě pase můj věrný oř, který neví, že všechno je na hovno, neví, že jsem divná, protože nekalím první ligu každý víkend, nezajímá ho, co dělá maminka a že Libuš odvedle si našla novýho chlapa. Pohladím ho po čele a řeknu mu, že ho mám nejradši a pak vyjedem na vyjížďku. Přecváláme celý dlouhý pole a když budu mít štěstí, když to pole bude dost dlouhý a cval bude dost krásnej, tak tyhle chmury a smutky nechám za sebou. Na nějaký čas.

Závislost

27. června 2017 v 17:30 | Janie
Byla to napínavá pasáž. A je mi úplně jedno, že už jsem to předtím četla. Hltala jsem každou větu, jako kdyby to byl příběh zcela neznámý. A v okamžiku, kdy napětí vrcholilo, jsem uslyšela ten mírně překvapený, mírně povýšený povzdech. Zvedla jsem oči od pátého dílu Harryho Pottera. "Ty čteš knížky?" "Jo." To byla moje historicky první spolubydlící na internátu. První den. O dvě hodiny později si zažádala o přeložení na jiný pokoj. Muhehe, jsem nesnesitelná... Že prý potřebuje bydlet s někým, kdo víc mluví. A míň čte. To o čtení teda neřekla, ale já si to klidně můžu domyslet ze způsobu, jakým vyslovila slovo knížky - jako kdyby to bylo něco obzvláště zavrženíhodného. S takovou osobou bych stejně v jedné místnosti bydlet nechtěla.
Přeskočme pár měsíců až do doby, kdy se mi řízením osudu dostal do rukou Zaklínač. To řízení osudu bylo sice trochu zvláštní, ale setkání s těmito knížkami bych považovala za jednoznačně skvělou věc. Chechtala jsem se nad nějakou obzvláště geniální pasáží, avšak svůj emocionální výlev jsem musela přerušit, neboť jsem téměř fyzicky cítila, jak se na druhé straně pokoje jedno obočí zdvihá do netušených výšin. "Tobě to přijde vtipný, když je to v knížce?" "Jo." "Mě teda knížky třeba nerozesmějou." Nojo, tak sorry, na chvíli jsem zapomněla, že nad knížkama se smějou a brečí jen ztroskotalci jako já. (Fakt bych se neměla rozčilovat nad věcma, co nic neznamenají, není to zdravý.)
Přeskočíme dalších pár měsíců, kdy jsem se po x-té pustila do četby Nezbytných věcí od Stephena Kinga. "To je obdivuhodný, jak ty čteš pořád tak tlustý knížky, to nechápu. Baví tě to?" Ach. Má vůbec ještě cenu odpovídat? Jo. Baví. Fakt. Dík za optání. A teď TICHO! Já si ČTU!

Vidlák v srdci

21. června 2017 v 20:32 | Janie
Je spousta věcí, co ze mě asi nikdo nevytluče. Patří sem třeba můj lehce pesimistický náhled na svět, láska ke knížkám, k hudbě a zvířatům, a v neposlední řadě taky velice prostý fakt - jsem z vesnice. A i když bydlím s výjimkou prázdnin a víkendů většinu školního roku ve městě, i když jsem se naučila město snášet, dokonce ho mít i do jisté míry ráda, pokaždé, když se vrátím domů, mám pocit, že mi ze srdce padá nějaký veliký kámen. Je už holt jednou jasný, že nepatřím mezi paneláky a nejsem úplně šťastná, dokud se musím brodit asfaltovým mořem. A to Hradec ani není žádný velkoměsto. V Praze bych si to asi musela jít hodit po prvním týdnu. Ani přechod z dědiny do Hradce nebyl zrovna med. V prvních pár měsících jsem si říkala, že to nejde. Že se tam nedá žít, nedá se tam dýchat, nedá se tam vydržet. Ukázalo se, že všechny tyhle věci se nakonec dají, hlavně s pomocí knížek, štětců, internetu a empétrojky, s vidinou víkendu a s občasným odjezdem někam jinam. Nakonec jsem si to tam i trochu oblíbila a objevila výhody, které jsem zpočátku neviděla - zpočátku jsem si totiž umanula, že tady šťastná prostě nebudu a basta.

Krásný písničky?

13. června 2017 v 16:11 | Janie
Moje internátní spolubydlící asi ještě neobjevila kouzlo sluchátek a tak jsem vystavena jejím hudebním úletům. I když hudební úlety mívám spíš já. Tak jejím hudebním chutím. Eh. Je tu totiž problém. Náš hudební vkus je odlišný jak nebe a dudy. A i když se považuju za hudebně tolerantního člověka, tak některé interprety prostě neskousnu. Prostě neee. Na vrcholu žebříčku interpretů, co mě dožírají (vyměntě ž za s a máte přesnější definici), by na zlatém trůnu s korunou mohli sedět Mandrage. A těsně pod nima třeba Slza a Sebastian. Na pořadí nezáleží. Teda tak by to bylo za normálních okolností, ale poté, co jsem byla nedobrovolně vystavena poslechu Jakuba Děkana a podobných eh...mistrů poměrně ošklivou půlhodinku, než jsem si nasadila svoje sluchátka se svou muzikou, bych asi na vrchol toho pomyslného trůnu posadila jeho. A fakt to není proto (z čehož jsem byla nejdou nařčena), že jsem "proti tomu zaujatá" a že "mi vadí všechno, co není tvrdý". A "že jsou to krásný písničky".
Za prvé: zaujatá jsem proti některým kapelám, to uznávám, ale to nebyl konkrétně tenhle případ.
Za druhé: nevadí mi všechno, co není tvrdý. Jsem hudebně otevřená. Mám ráda tvrdší hudbu, ale nějak nelpím na tom, že musí všechno být krutopřísnej nářez jako sviňa. Mě je úplně jedno co je to za styl. Mě vadí blbá hudba napříč styly. A každej má jinej pohled na to, co je a co není blbý. Stejně tak na to, co je krásný. Proto, když se moje spolubydla dojímá nad písničkou "Děda" od zmiňovaného Děkana, tak já odvracím oči a nejraději bych odvrátila i uši.
Za třetí: moje definice krásný písničky je trochu jinde. Všechny ty strašný uřvaný lávsongy nebo nekonečné variace na téma nešťastná láska, při které spoustě holek mého věku vyhrkávají slzy, ve mně spíš vyvolávají touhu utéct co nejrychleji co nejdál. Já jsem brečela u jinejch písniček a uvedu tady pár příkladů těch, o kterých si myslím zase já, že jsou krásný, a který mě chytily za srdce.

Tanec s kočkou

13. června 2017 v 14:51 | Janie
Noční ticho. Úplný klid. V domě všichni spí a po silnici neprojede ani jedno auto. Pak noční vzduch pročísne přidušený šeptavý výkřik: "Ty debile!" To mi na hrudník ze skříně skočilo šest kilo kocoura. "Ferdo, tyvole!" lapám dech. Bylo to jedno z nejbrutálnějších probuzení, jaká jsem zažila. A takhle je to s nima pořád. Za roky soužití s nimi jsem došla k názoru, že kočky jsou ve zvířecí říši mistry humoru, ale jejich vtipy jsou někdy dost blbý. Aspoň z pohledu lidí. Jim to určitě přijde vtipný k popukání. Dokážu si představit, jak se kočky poťouchle smějí, když blijou přímo před postel, aby si do toho jejich posluhové šlápli, jen co vstanou. Ale jejich noční vtipy jsou ze všeho nejblbější. A úplnou přebornicí v nich je mourovatá Ťapina.

Ohlodané kino

29. května 2017 v 17:52 | Janie
Zub času hlodá všude kolem. Nechodím po tomhle světě ještě ani dvě desetiletí, dokonce ani ne tak dlouho, abych si mohla koupit pivo, a stejně se mi zdá, že se změnilo snad úplně všechno. Některé domy v naší vesnici už roky vesele chátrají, zatímco jiné jsou opravovány. Vyrostla nám tu nová zvonička, škola i školka dostaly nový kabát. I příroda se mění. Tam, kde jsem ještě nedávno chodila kolem ohnutých borovic, teď zůstaly jenom mladé stromky. Trochu se mi po starých borovicích stýská, i když vím, že zub času by je stejně dostihl, ohlodal a vyvrátil.


Nejvíc si ale běh času uvědomím, když navštívím svitavské kino Vesmír. Chodím tam od té doby, co jsem jako děcko byla dost velká na to, abych udržela pozornost hoďku a půl při pohádce. Od těch dob jsem tam viděla spousty filmů, pohádek i pár dokumentů. A samozřejmě jsem byla pozorovatelem všech těch změn. Upřímně si nemůžu pořád ještě zvyknout na nový xicht kina.
(přikládám fotky nalezené na internetu- před a po)



Já vím, že stará tvář kina už byla v dezolátním stavu. Že nějakou tu rekonstrukci potřebovalo jako prase drbání. Zpočátku jsem to i vítala. Jenže když z vlídné a příjemné budovy kina vylezla tahle neosobní, přísná a chladná obluda, moje nadšení dost ochladlo. Fakt se mi to nelíbí ani trošku. Ani vevnitř moc ne. Snad jediný, co oceňuju, jsou ty nové sedačky (které už teď ale vlastně vůbec nové nejsou). Ta stará fasáda s hvězdičkama se mi líbila víc. Navzdory své ohlodanosti. Bylo to jednoduchý: kino Vesmír rovná se hvězdičky. Podle mě tam klidně mohlo něco takového být. Já tomu samozřejmě nerozumím. A chápu, že takhle celá budova působí moderněji. Že je asi hezčí. Ale v mých očích je to prostě veliký ošklivý strašidlo, co sežralo to staré kino, které už zůstane asi navždy jen nostalgickou vzpomínkou.
Na druhou stranu- když se tam dívám na film, tak moc neřeším, jak budova zvenku vypadá. Poslední film, co jsem tam viděla, se jmenuje Sibiřský deník. Příběh ženy žijící ve vyhnanství na Sibiři. Bylo to hodně silný a drsný. Přišlo celých devět lidí. Když film skončil, všichni (s jedinou výjimkou) jsme tam seděli, dokud nedoběhly titulky až do konce a pak se všichni zvedli v absolutním tichu. Znělo jenom šustění kroků. Nikdo neměl potřebu to nějak komentovat- bylo to prostě hrozný. I město venku mi přišlo nezvykle zamlklé. Silný okamžik. A tak si říkám- kouzlo kina pořád funguje. Ten jeho duch tam pořád ještě je. Jenomže možná už je to taky jenom vybledající vzpomínka v mojí hlavě.

Článek na téma týdne "Rychle, rychle běží čas"

Už jsme doma, Švankmajer a výtvarka

10. května 2017 v 18:15 | Janie
Osobně jsem vždycky tíhla k věcem, co nejsou úplně "normální", nebo možná spíš všední. A to co se týče hudby, filmů i třeba obrázků. Bylo tomu tak u mě již odmalička, hlavně proto, že stejně jako já k nevšedním věcem tíhnou i moji rodiče. Proto soundtrackem mého dětství byly hlavně tři kapely- Znouzectnost, Vypsaná fixa a Už jsme doma. Pro mě, jakožto malého prcka předškolního věku Znouze představovala něco mně velmi blízkého, Fixa byla jiný svět a Už jsme doma jiný vesmír. Od té doby se leccos změnilo a taky vyšlo hodně cédéček a oblíbila jsem si hodně dalších kapel, ale všechny ty tři výše zmíněné mi zůstaly do dneška. Spíš jsem se k nim tedy posléze vrátila, a teď už to není jiný svět ani jiný vesmír, už jsou všechny moje. I když je to taková nesourodá směs. Všechny zanechaly určitou stopu. Konkrétně třeba Už jsme doma vedli ve věku mých asi dvanácti let ke vzniku spousty šílených obrázků, ze kterých nakonec byla výstava na základce v naší vesnici (kam jsem v té době už nechodila) a kde se mě děti z prvního stuplně ptaly, kam na to chodím a jestli jem normální. Později mé čtrnáctileté já napsalo na motivy jejich písně Uši slohovku z pohledu kamene ležícího ve vodě a učitelka si ťukala na čelo, kam na to chodím a jestli jsem normální. O Znouzi jsem dělala v sedmé třídě referát a jako ukázku jsem si vybrala písničku Krysař a všichni se mi smáli, jak to můžu poslouchat. A pak to chtěli pustit ještě třikrát. Původně ten referát měl být o kapele Insania, ale to už by asi nikdo z přítomných nerozdejchal.
Taky jsem jako malá měla hrozně ráda film Jana Švankmajera Něco z Alenky. Což je naprosto geniální věc, co se nedá popsat, musí se to vidět. Měli jsme to na videokazetě, která byla v některých místech tak ohraná, že už tam jenom běhali mravenci a tyhle ojeté scény jste si museli domýšlet zpaměti. Měla jsem období, kdy jsem na to čučela snad každý den. Jednou to dávali ve svitavském kině Vesmír. Přišlo celých deset lidí! Byla tam i moje kamrádka. Po té, co jsme vylezli z kina, se na mě dívala jako na blázna a očividně to vůbec nepobrala.
Všechno tohle ve mně zanechávalo a zanechává takový přetlak energie, který si vybíjím nejlíp, jak umím- kreslením a malováním. Takovéhle přetlaky si pořád musím hledat, jinak nevytvořím vůbec nic. Ten přetlak jde hlavně z hudby. Je jasný, že ty tři výše zmínený kapely nejsou (ani zdaleka zdaleka zdaleka) všechno, co poslouchám, ale i když je mám hodně najetý, pořád mě taky inspirují. Tím jsou docela výjimečné. Samozřejmě pořád ale objevuju a znovuobjevuju nějaké další. Posledně jsem si takhle pro sebe objevila Pixies. Inspirace se ale občas objeví i v momentě, kdy jdu po cestě a zakopnu. Hlavní je, že se objevuje a já tak můžu malovat. Odjakživa maluju hrozně ráda a ráda si to dělám po svém. Teď se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěla, aby tenhle článek byl- o potlačování nenormálnosti. Měla jsem totiž na základce na výtvarku úplně šílenou učitelku, podle které jsem všechno dělala blbě. Kolikrát mi vytrhla tužku z ruky a začala mi kreslit do mého obrázku věci, co jsem tam vůbec nechtěla. Jednou mě seřvala, že podzimní stromy nemůžou být tak moc červený, ať to zaplácám hnědou. Vytvořila jsem pak šíleně odfláknutý strom a při tom jsem se dívala z okna na ohnivě rudý javor. Dneska bych jí už asi řekla: "Tak se podívejte támhle z vokna!", ale tehdy jsem si to netroufla. Někde ještě ty obrázky ze základky mám a přímo z nich na mě čiší ta nechuť a otrávenost. To, co jsem totiž na tvorbě vždycky milovala bylo, že tam je možný všechno. Když si to nakreslím, tak to tam mám a je mi úplně buřt, že to takhle reálně nikdy nebude. A ona mě o tuhle radost připravovala. Trochu mi to bralo chuť do vlastní tvorby a nakonec jsem se rozhodla místo na uměleckou školu si udělat příjimačky na úplně jiný obor, protože jsem si nedokázala představit, že by mi další čtyři roky někdo kecal do obrázků a rval mi tužku z ruky, a ještě mě nařknul, že si mám krotit svoji fantazii. Pardon teda, ale moje fantazie je trochu moc temperamentní na to, abych ji násilím krotila. Opuštěním deváté třídy jsem se však osvobodila ze spárů té omezené rachejtle ženské a mohla jsem si malovat, co jsem chtěla, čehož také patřičně využívám. Podle mě je hrozná blbost mluvit někomu do toho, co si maluje (píše, zpívá, cokoliv).

Vypadni z mé bubliny!

28. dubna 2017 v 22:01 | Janie
Kdo to zná, ten ví, že čekání na autobus krátce po páté hodině ranní za lezavé zimy a vytrvalého mrholení postrádá absolutně jakoukoli poetiku, pokud tu poetiku nehledáme v depresivnosti celé situace. Já tohle znám velmi dobře, a existují jisté věci, které mi tohle čekání dokáží znepříjemnit ještě více- například zpoždění autobusu, nebo když si uvědomím, že jsem nechala doma svačinu. V nejvíce případech to však jsou lidé. Lidé, kteří lezou do mojí bubliny osobního prostoru.

Já, introvert

12. dubna 2017 v 20:44 | Janie

"Proč nic neřikáš?" "Co ti je, jseš nějaká smutná, ne?" "Ty se s náma nebavíš?" Přesně takovéhle dotazy dostávám už od malička. Spousta lidí není schopná pochopit úplně jednoduchý fakt- jsem prostě introvert. Narodila jsem se tak. Nemůžu za to. Jenže někomu to člověk prostě nevysvětlí…

Sluchátka jsou kámoši

6. ledna 2017 v 21:36 | Janie
Sluchátka jsou ochrana proti blbejm kecům a špatný muzice.
Sluchátkama můžu ztlumit celý svět okolo.
Sluchátka jsou moji hodně dobří kámoši.

Miluju hudbu, opravdu hrozně moc, a mohla bych o ní psát dlouho a dlouho. I z útlého dětství mám vzpomínky na to, jak poslouchám album "Tvrdí kluci nepláčou" od skupiny Znouzectnost, která je nejlepší na světě. Tehdy pro mě ta deska byla taky nejlepší na světě. Teďka už to tak úplně není, ale Znouze je nejlepší pořád.
 
 

Reklama