Hudba

Den 50. - Písnička, jejíž klip mě uchvátil

8. října 2017 v 9:00 | Janie
Mám ráda spoustu klipů. Třeba na Baladu o skleněné kuličce od ZNC. Ale úplně první klip, na který jsem si vzpomněla, byl Wild Frontier od The Prodigy. Ten klip je prostě úplně boží, nemůžu si pomoct. S tou hudbou s to k sobě docela dobře hodí. Prodigy hrozně poslouchal jeden kámoš (tyjo, kde ten skončil, to vůbec netuším), já tyhle věci nikdy moc nemusela, ale tenhle klip je prostě dobrej.

Den 49. - Píseň, která je poslední dobou populární a já ji nenáším

6. října 2017 v 9:00 | Janie
Já tohle moc nesleduju. Mám období, kdy se dokážu ponořit na dlouhou dobu do písniček starých třeba třicet let, plavu si tam dva měsíce a pak zjistím, že jsem totálně mimo. Já jsem ale totálně mimo skoro pořád, takže to není až tak velká změna, he. V mém okolí je strašně populární Děkan, Calta atd., a pak taky nejrůznější rappeři. To mě úplně míjí. Mám jednu spolubydlící, která mě tímhle v minulosti moc ráda vysírala, ale poměrně záhy mě to přestalo bavit, tak jsem jí pustila Buřinky ("Na dně řeky ukrytá leží žena zabitá, leží dole v řece, nevešla se do pece.") a jí nějak sklaplo, takže těď nemám moc velkej přehled. Poslední takováhle všeobecně populární píseň, kterou jsem nemohla vůbec vystát (to jsou obvykle všechny tyhle super pecky) bylo to nekonečně otravný Despacito, teď mám pocit, že to trochu opadlo, ale budiž.

Den 48. - Moje současné vyzvánění

5. října 2017 v 9:00 | Janie
Mé vyzvánění se nezměnilo už aspoň šest let, to znamená od okamžiku, kdy jsem dostala mobil, který byl schopen vyzvánět i jinak než přednastavenými tóny. Je to písnička Je mrtvá od jedné z mých nejoblíbenějších kapel - od Insanie. Co na tom vyzvánění miluju nejvíc, jsou reakce lidí. Když mi to začalo zvonit v hodině a otočilo se ke mně dvacet tváří s obočím vytaženým tak vysoko, že málem vyskakovalo z čela, byl to ten nejvíc komický efekt na světě. To je jeden z důvodů, proč jsem si ho nikdy nezměnila. Druhej důvod je, že jsem fakt líná a třetí, že ta písnička je dobrá.

Den 47. - Cover, který se mi líbí víc než originál

4. října 2017 v 9:00 | Janie
Running up that hill. Tohle byla jasná volba. Prvně jsem dlouhé roky znala jen tu verzi od Placebo a až později jsem zjistila, že je to cover verze a originál je od nějaké zpěvačky, o které jsem v životě neslyšela. No, tak jsem si to poslechla... a ten cover se mi fakt líbí o dost víc. Teda, přiznám se - mě se málokdy líbí, když zpívá ženská. Existujou výjimky (a není jich zrovna málo), ale prostě preferuji mužský hlas. Navíc mi víc sedí atmosféra ve verzi od Placebo. U Kate Bush mě navíc hrozně rozčilujou ty efekty-nevím-jak-se-tomu-řiká. Takový to mňaukání v pozadí prostě, určitě to všichni chápou!


Den 46. - Píseň, která mě dokáže uklidnit

3. října 2017 v 9:00 | Janie
Hudbou se uklidňuju často. Pomalýma písničkama, občas i smutnejma. Navečer se občas dlouho proklikávám nejrůznějšími hudebními zákoutími na Youtube a obvykle zakončuju něčím klidným a pak jdu spát. V poslední době jsem si oblíbila tuhle. Asi by to měli slyšet všichni ti, co o mě pořád mají představu drsnýho pankáče, he. Pravda je taková, že moje řekněm hlavní hudební dálnice je tvrdší muzika a pak jsou tam odbočky obsahující všechno možný, spoustu jednotlivých písniček, hlavně instrumentálky, ale i jiný. Jako třeba Sleeping at last. U toho se uklidním úplně...

Den 45. - Píseň, na které se mi líbí její originalita

2. října 2017 v 9:00 | Janie
Originálních písniček znám, troufám si říct, hodně. Avšak neopakovat se po skoro padesáti dnech není lehký. Ale vzpomněla jsem si na písničku, která tu ještě nebyla, od kapely, která tu taky ještě nebyla. Je to píseň Na venku od Prouzy. Jednou na mě náhodně vyskočila při surfování po Youtube. Vlastně jsem od téhle skupiny nic jiného asi neslyšela... Ale originalita tam podle mě je. Hlavně ta atmosféra. Je tam z mého pohledu docela velkej kontrast textu s tou celkovou náladou. A celkem se s tím ztotožňuju. Někdy jdu po městě v krásným dni a koukám se, jak všichni čumí do asfaltu a neviděj vůbec nic. To pak chci taky zařvat: "To je dneska krásně na tom venku!"

Den 44. - Píseň, která mě překvapila přítomností určitého hudebního nástroje

30. září 2017 v 9:00 | Janie
Takže - jsem člověk, kterej poslouchá leccos. Jsem zvyklá na saxofony, trubky, klávesy, harmoniky tahací i foukací, ani klarinet mě moc nezaskočil. No a... no a najednou housle. Housle tyvole. Jo. Ty mě překvapily a nejvíc mě překvapilo, že to funguje velice dobře. To byl ten největší div. Liguére jsou fajn, i když tahle písnička je dost, eh, zajímavá.

Den 43. - Oblíbená taneční píseň

29. září 2017 v 9:00 | Janie
Hahaha. Ne, fakt. Taneční píseň? Já žádnou neznám. Pokud nepočítáte pogo jako tanec.
Fajn, kašlu na to tahle výzva je úplně na prd.
Ne jako fakt, co to jsou za otázky?
Já jsem debil, že jsem se do tohohle pouštěla. Měla jsem to ukončit už dávno.
No. Tak teda. Po hloubání a bádání jsem ze své mysli vyhrabala tuhle odrhovačku. Nevím, jestli je to taneční píseň, ale ten tanec, co k ní patří, jsem tancovala mnohkrát na mnoha místech (obvykle na pozici křoví). Možná si tu zaslouží taky svoje místo, pojí se s ní zajímavé vzpomínky, například na to, jak jsem na ni tancovala s Pandou na plese jedné nejmenované školy, bouraly jsme tam všechny ostatní lidi a málem se pochcaly smíchy. Zlatý časy. Ach.

Den 42. - Písnička, která se mi nejprve nelíbila

28. září 2017 v 9:00 | Janie
Když se mi něco líbí napoprvé, obvykle mi to nevydrží moc dlouho. Existují výjimky, samozřejmě, ale z mé zkušenosti když nějaké nadšení hodně rychle vzplane, tak obvykle taky rychle dohoří. Tak jsem před pár lety prolítla šíleným obdobím Green Day, prosvištěla kolem Rammsteinů i Iného kafe... to všechno jsou kapely, které mě nadchly a za chvíli bylo ticho po pěšině. Naproti tomu u spousty kapel, které mě chytly tak nějak dlouhodoběji, jsem si ze začátku říkala: "Co to má jako bejt?" Jmenuju namátkově třeba Pixies nebo Dog eat dog nebo - a tím se dostáváme k dnešnímu výběru - Priessnitz. Donedávna jsem neměla sebemenší tušení, že něco jako Priessnitz vůbec existuje. Ale ó ano, existuje... a je to sakra dobře, že existuje. Před On the road jsem si pouštěla nějaký jejich písničky a zpočátku jsem pociťovala dost smíšené pocity. Poslouchala jsem dvě písničky - Jaro a Děláže a říkala si: Co je to? Proč je to takový nijaký? Má to bejt přece silný! Jenže nijaký to bylo jenom zdánlivě, na povrchu. Je tam takový to kouzlo, co člověk odhalí až po chvíli. Ta síla je až pod tou šlupkou. A já to v hloubi duše cejtila a tak jsem se k Priessnitz pořád vracela a hledala... a našla. A potom mě to vzalo jako ta řeka. A ten koncert na On the road... tak to byla normální magie. Asi jeden z nejsilnějších koncertů, na kterým jsem byla. Ne-li nejsilnější.

Den 41. - Píseň, která mi pomohla vstát, když jsem upadla

27. září 2017 v 9:00 | Janie
Takže dnesa zas jednou Fixa. Kapela, kterou tu na tomhle blogu zmiňuju tak často, že už musím vypadat jako úplnej magor. Ale to je mi tak nějak úplně jedno, víte? Když mi je blbě, tak je to vždycky Fixa. Úplně instinktivně si zacpu sluchátkama uši a první volba jsou obvykle Čtyři slunce. Protože je tam ta věta: Vlnovka se zvedne. Bude to zase dobrý. Tu písničku mám hodně ráda. Letos v březnu na koncertě v Litomyšli jsem stála v první řadě a velice intenzivně jsem si tu písničku prožila. Pamatuju si to úplně přesně. Byla jsem tam s kámoškou, která Fixu nikdy neslyšela a když koncert skončil, vyšly jsme ven, ona mě objala a děkovala mi, že jsem ji tam vzala s sebou. Tak třeba proto je tady furt omílám. Je to pro mně určitým způsobem důležitý. Prostě.

A film jsem taky viděla. Třikrát.

Den 40. - Píseň v jiném jazyce než čeština a angličtina, která se mi líbí

26. září 2017 v 9:00 | Janie
Nad tímhle jsem hrozně přemýšlela. A propadla jsem popravdě trochu zoufalství, protože valná většina kapel, které poslouchám, je českých, další obrovská část zpívá anglicky, švindlovat tady se slovenskýma kapelama mi přišlo dost ubohý, na notoricky známé Rammsteiny jsem si samozřejmě ani nevzpomněla... Nedokázala jsem na nic přijít prostě. Vzpomněla jsem ci na francouzské La Fraction, které ale moc nemusím Už jsem přemejšlela i nad tím, že si asi budu muset poslechnout tu moldavskou šílenost, co mi tady roky leží, a pak přestírat, že se mi to líbí. Nakonec se mi ale doslova rozvítilo - no co jinýho bych sem měla dát, než ruské Purgen? Mimochodem tohle je hodně oblíbená písnička mého brášky. Mě se taky líbí, o tom žádná, ale divokému obývákovému pogu tříletého dítěte se nikdy nebudu moct vyrovnat. Tomu se nemůže rovnat nikdo (snad s výjimkou jinýho tříletýho dítěte).

Den 39. - Píseň, kterou si nejčastěji zpívám

25. září 2017 v 9:00 | Janie
Tahle písnička mi hraje v hlavě už kdovíjak dlouho. Je strašlivě chytlavá a hrozně mě baví. Vyvolává ve mně otázku - jak dlouho může člověk chodit okolo kapely, kterou jednou bude mít rád, a říkat si: "Eh, nějaký cvoci s harmonikama, nezájem." No, tak tohle teď vyznělo dost ošklivě, žejo. Jenže - přesně takhle jsem to měla já s kapelou Dukla Vozovna. Byli jsme třeba někde, kde hrála nějaká kapela a po nich Dukla. "Budem čekat na Duklu nebo jedem dom?" "Jedem dom," řekla jsem já a jeli jsme dom. Pak jsem byla před asi třemi lety na Brněnci a když oni hráli, tak já jsem nepochybně seděla někde u stolu zády k pódiu, cpala se klobásou a vůbec neposlouchala. A přitom jsem měla sakra tolik šancí si je poslechnout, uá, já jsem ale blbec. Letos jsem ale konečně poprvé zcela zaznamenala jejich existenci a poté, co jsem je viděla nejdřív na Brněnci a potom na On the road, pak je poslouchala na Youtube a následně strávila dvouhodinovou cestu autobusem jejich dalším poslechem... jo, jsem fakt blbec. Mohla jsem je poslouchat už mnohem dřív. No nic. Lepší pozdě, než nikdy.

Den 38. - Oblíbený soundtrack

24. září 2017 v 9:00 | Janie
Toto bude stručné, snadné a jasné. Můj nejoblíbenější soundrack je ten z Pána prstenů. Je naprosto geniální a miluju ho, miluju i ten film a nejvíc ze všeho miluju knížky. Tak. To je celý.

Den 37. - Písnička, která mi něco připomene

23. září 2017 v 21:12 | Janie
Spousta písniček mi něco připomíná. Některý už nemůžu ani normálně poslouchat, upřímně. Protože pak se třeba začnu strašně smát. Třeba klasická táboráková Tři kříže mi vždycky připomene, jak jsem si na táboře sušila mokrý věci z řeky a málem si spálila tričko a boty. A jak se mi Tuleň kvůli tomu vytlemil. A že mám z tý řeky doma v krabičce spoustu modrých kamenů. A taky že je to nejkrásnější místo na světě a kdoví, jestli se tam ještě podívám.
Ale vybrala jsem jinou. Nirvana mi vždycky strašně připomeně moji nejlepší kámošku Pandu. Já nevím proč. Prostě tak. Panda ji má ráda a já taky. Panda je člověk, se kterým se znám už od školky a vždycky spolu zažijeme úplně ty největší úlety.
Namátkově - jsme na školním výletě v nějakým chrámu, kde si každej může zapálit svíčku. Mě sirka dohoří až k prstům a já ji s výkřikem odhodím, načež stále hořící sirka dopadá Pandě na zápěstí. Aj, takových jmen jsem nikdy potom ani předtím nedostala.
Čekáme ve vestibulu základky, až nám pojede autobus domů, jenže on žádnej nejede. A pak sedíme v autě našeho dějepisáře a máme dojem neskutečna, že na nás někdo z tý hrozný budovy byl tak hodnej a vzal nás domů.
Jdeme temným listopadovým večerem po Sádku, hledáme klub, kam jdeme na koncert, jsme úplně ztracený a když tam nakonec dojdem, tak se Panda hrozně bojí pankáčů. Nakonec tam stojíme za sloupem, pijem kofolu a shodnem se, že Visáči se nám naživo vůbec nelíbili a že máme hlad.
Sedíme na zastávce, pijem růžový víno z petflašky, posloucháme Green Day a já pořád dokola opakuju, že tuhle písničku jsem neslyšela roky a že jsme úžasný lidi. Pak jdeme z náhlého popudu úplně ožralý do kravína, hladíme si tam telátka a všechno je krásný, všechno je fajn (až do chvíle než jsem se tam vypleskla na cestě a Panda se mohla dorvat smíchem).
Jedeme vlakem na výlet a tlemíme se tak mocně, že přejedeme zastávku a musíme vystupovat až v další vesnici a pak jít třičtvrtě hodiny pěšky po té úplně nejmíň přehledné silnici na světě.
Sedíme v Albertu, pijem kafe z automatu za pět korun a pozorujem lidi. A smějem se jim.
Panda je nejlepší. Nevím, jak je možný, že my dvě si tak rozumíme, ale je to tak a to je hlavní. Osudové souznění, víšco.

Den 36. - Písnička, nad kterou se rozpláču

20. září 2017 v 9:00 | Janie
Na začátek malé přiznání - bulím u všeho. Když mám slabší období, tak jsem se schopná rozbrečet i nad tím, jak je venku krásně. Brečela jsem u Hledá se Nemo a ten šílenej doják Hačiko - příběh psa jsem skoro ani nebyla schopná dokoukat, jak jsem u toho řvala. A s hudbou to mám zrovna tak. Není nic zvláštního, když zadržuju pláč v autobuse, protože mi začne do sluchátek hrát nějaká moje srdcová záležitost. Kupodivu ale písniček, které mě rozplakaly vyloženě natvrdo, ne jen že by mi stály slzy v očích, až tak moc není. Vybrala jsem jednu, která mě zasáhla fakt hodně. Je to Hurt, verze od Johnnyho Cashe. Strašlivě silná píseň. Mráz po zádech, husí kůže... achjo, jdu z toho do kolen zase a znovu. Fakt nevím, co k tomu mám říct. Asi bude nejlepší si to poslechnout a pocítit na vlastní kůži.
Everyone I know goes away in the end.

Den 35. - Oblíbený instrumentál

20. září 2017 v 9:00 | Janie
Zase záludná otázka, he. Instrumentálky poslouchám ráda zejména když něco píšu nebo dělám něco, u čeho se potřebuju soustředit a zpěv mě ruší. Z nějakého důvodu to spoustě lidí ke mně nesedí. Jakýmsi způsobem kolem sebe zcela neúmyslně vytvářím dojem zaryté punkerky a přes to že prostě nejede vlak. Jenže dohadujte se s někým o tom, že spousta kapel, co posloucháte, nejsou ani punk, zatímco máte na sobě tričko SPS a pět minut předtím jste nadšeně vyprávěli o svých zážitcích z Brněneckýho festivalu, kde ten, kdo nemá číro a/nebo obrovský řetězy a cvočky všude, je trochu divnej. No nic. Takže prostě je spousta lidí, kteří nabyli dojmu, že poslouchám jenom nějaký masakry a pak jsou dost překvapení tím, že poslouchám všechno možný a styly nějak neřeším. Jistá část mojí osoby má právě ráda ty instrumentálky, a to opravdu různý, někdy mám náladu třeba jen na nějakou úplně klidnou melodii hranou na klavír. Jeden čas jsem hodně poslouchala i Apocalypticu, často někde sjížídm nějaký soundtracky filmů - nejradši mám asi ten k Pánu prstenů, to je srdcovka.
Na dnešek jsem ale vybrala písničku jinou. Jsem totiž velká fanynka Zaklínače, hlavně tedy knih, protože hry jsem nehrála a nemám to ani v plánu (na mém šrotoidním noťasu jsem ráda, když rozběhnu hry typu Hledání min). Nicméně soundrack těch her úplně miluju. Má to úžasnou atmosféru a v některých částech je opravdu velká síla a ačkoliv jsem nehrála hry, podle mě velmi dobře dokresluje i knížky. Pamatuju si, jak jsme jednou jeli z praxe a čekali jsme na vlak na takové vlakové zastávce uprostřed prakticky ničeho. Bylo to začátkem jara a v tom místě byl úplně zastavenej čas. Koukala jsem tam na zkroucenou starou jabloň, na slepice, co tam pobíhaly po dvorku, spal tam vlčák schoulenej v klubíčku u moc hezký roubenky a já měla ve sluchátkách tuhle písničku. Zajímavý, na co všechno si tak člověk nevzpomene.

Den 34. - Písnička, jejíž text mě ohromuje

19. září 2017 v 9:00 | Janie
Houpací koně. Už tu jednou byli v první půlce hudební výzvy a předtím ještě v článku o písníčkách, který mě dojímaj. Tak si říkám, že na kapelu, kterou poslouchám strašně málo, je to slušný skóre. Asi zanechali hlubší stopu, než jsem si myslela. Mě se některý jejich písničky strašně líbí, a to jsem na ně narazila vlastně úplnou náhodou. Prostě mě zaujal ten název, o kterej jsem kdesi zakopla. K dnešnímu tématu bych ráda vyzdvihla píseň Srpen. Poslouchám ji poslední týden pořád dokola, protože mi hrozně sedla a hodí se k té podzimní mizérii za oknem. A ten text je vážně moc hezkej. Nálada té písničky vystihuje moje léto. Bylo to prostě krásně smutný léto. Nemusí ti bejt vždycky dobře. A přesně tak to bylo s mýma prázdninama - bylo mi dobře, pak zase ne, pak zase jo. Sedí to. Vyvolává v mé hlavě nejrůznější obrazy a ozvěny. To jsou prostě Houpací koně... musím asi přehodnotit svůj vztah k nim.

Den 33. - Písnička, která změnila můj pohled na svět

18. září 2017 v 9:00 | Janie
Můj pohled na svět prošel hned několika dramatickými změnami v průběhu mého života a tuším, že ještě minimálně pár takových změn přijde. Dost zásadní období ale bylo někdy v době, kdy mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Tehdy mi tak nějak začalo po asi dvouletém období, na které nejsem moc hrdá, docházet, že když budu po všech štěkat, všema pohrdat a egoisticky se zaměřovat jenom sama na sebe, tak asi brzo zůstanu úplně sama. Tohle uvědomění vycházelo hodně ze mně, ne z hudby, ale uričtý podíl tam taky byl. Vždycky jsem slýchala, že hudba nemůže měnit lidi. Je to asi pravda. Lidi, pokud to vůbec dokážou, se musí měnit sami. Ale v hudbě, pokud ji člověk nebere jen jako zvukovou kulisu a pokud narazí na to pravé v tu pravou dobu, se dá najít spousta podnětů k přemýšlení. U mě to byla Znouze, kdo mi k té poněkud bolestné snaze stát se lepším člověkem hrál a kdo mi s tím do jisté míry pomáhal. Těch podnětů k přemýšlení na tohle téma bylo totiž fakt hodně. Už jsem tady psala někoikrát o zásadních kapelách, které se prolínají celým mým životem. Jsou asi tři a Znouze vždycky byla nejdůležitější ze všech. Doběhl ke mně od nich prostě nějaký impuls, který mi pomohl říct si: "Hele, to jak se chováš není úplně dobrý." A tohle si člověk říká fakt nerad, protože měnit se není lehký, není to příjemný a uvědomit si, co jste vlastně zač, může bejt někdy přímo hrozný. Ale já jsem to nějak zvládla. Nakonec. Byla to nejspíš čistě přirozená součást procesu dospívání (kterej nevím kdy skončí, hehe). Nestal se ze mně dokonalej člověk, kterej miluje všechny a je hrozně šťastnej a free a čistá duše, ale díkybohu za to, že už aspoň nejsem ta sebestředná příšera, kterou jsem byla po to krátké časové údobí.
Ze všech těch písniček jsem vybrala Mamuty. To byla písnička pro mě v té době hodně důležitá, poslouchala jsem ji pořád.

Den 32. - Píseň, která mi zvedne náladu

17. září 2017 v 19:38 | Janie
Hudba je kouzelná věc. Dokáže pěkně zacvičit s pocitama. Rozesmát, rozplakat, všechno. Takových písniček i kapel, co mě potěší je spousta, ale jmenuju jednu kapelu, kterou jsem poznala dost nedávno a bylo to šťastné setkání. Proběhlo na festivalu On the road a to vystoupení jsem opravdu celé prosmála. Je to kapela Kalkata Band. On the road je už pryč, ale Kalkata už mi zůstane v srdci snad napořád. Když jsem slyšela jejich název, okamžitě mi to evokovalo nějakou kapelu typu Ponny Expres nebo tak něco... naštěstí jsem se ale mýlila. Takovouhle partu bláznů člověk prostě neobjeví každý den. Když se chci rozveselit, najedu si na Bandzone a sjíždím jejich písničky třeba dvě hodiny v kuse. Doporučuju všem. Dokonalá terapie. Na Youtube jsem toho od nich úplně moc nenašla, ale nakonec jsem vybrala písničku Méďa.

Pokračování Hudební výzvy - den 31.

13. září 2017 v 9:00 | Janie
Dospěla jsem k rozhodnutí, že Hudební výzvu potáhnu dál, protože mě to fakt hodně bavilo. Našla jsem na blogu Raji Luthriely zadání s celkem odlišnými otázkami a vytáhla jsem z něj ty úkoly, které ještě nebyly. Aktualizovaný seznam zadání je tady. V téhle druhé části se už zřejmě nedokážu vyhnout opakování kapel, už jen kvůli tomu, jak jsou některá zadání postavená, ale samozřejmě se budu i nadále snažit o co největší rozmanitost a nedávat sem tři kapely pořád dokola.
Nuže- zadání na 31. den zní Píseň, která vyvolá skryté emoce. Tož se na to vrhneme.

Koukám, že i tahle výzva má pěkně vypečené zadání a že vymyslet něco bude zase oříšek... Skryté emoce. Je pravda, že tím, jak hudbu kolikrát opravdu intenzivně prožívám, vyvolává ve mně spoustu emocí. Jenže skryté? Já před sebou svoje emoce neskryju, ani kdybych se postavila na hlavu. Uh. (moment kdy začínám pochybovat jestli pokračovat v téhle věci byl dobrý nápad)
Fajn. Poté, co jsem to probrala ze všech stran (včetně té, jestli nemám začít hledat nějakou píseň o potlačeném traumatu z dětství - ale myslím, že píseň o devastujícím vlivu obrazu Mona Lisy hulící marihuanu na děstkou mysl ještě nikdo nenapsal) jsem se rozhodla pro píseň od Démophobie Sirka. Protože před ostatními (aspoň zpočátku) tak trochu skrývám svoji stránku, která se směje černému humoru a písním o hořících lidech. Z nějakého důvodu jich znám docela hodně. Wow. Někdy děsím sama sebe...
Jinak Démophobia je (byla?) sólovým (víceméně? otázky, samý otázky) projektem Démy ze Znouze. Ráda bych řekla, že tyhle sólový projekty mě většinou míjejí, ale výjimky existují a tady je jedna z nich. Jeden čas jsem poslouchala album Plzeňské pověsti furt dokola. Bylo to asi v osmý třídě a pomohlo mi to ke dvojce z dějepisu. Paráda.


Jak bylo na On the road

28. srpna 2017 v 19:53 | Janie
Tak jsem doma z On the road. Teda jsem doma už od včerejška, ale smolím tenhle článek už hrozivě dlouho. Byla to akce, na kterou jsem se těšila celé léto a značnou část jara. Než ale začnu s tím, jaký to tam bylo, budu (tradičně) chvíli okecávat.
Se mnou je to těžký. Mám ráda fesťáky, ale je pro mě těžký si nějakej vybrat. Akce typu Rock for people nebo Colors of Ostrava jsou na mě moc veliký a drahý. Pak jsou tu akce jako České hrady, Jamrock... ty mě zase odrazují tím, že kapely, co jsou podle mého názoru dobrý, jsou tam spíš v menšině a nechce se mi někam jezdit, podívat se na Fixu a na Visáče a pak se schovávat někde v koutku, když hraje třeba Mandrage. Takže pro mě, člověka s náročným vkusem, zbývají menší až malé akce. O existenci On the road jsem věděla asi tak od loňského podzimu a z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že se tam nikdy nepodívám. Nevím proč, někdy to tak prostě mám. Ale ten fesťák mě neodvratně, nenápadně přitahoval, takže jsem průběžně nenápadně sledovala dění okolo a když jsem viděla, kdo tam má vystupovat, kopla jsem svoje bezpředmětné pochyby do řitě. Musela jsem tam jet. Neexistovala jiná možnost. Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo se mnou pojede, protože nikdo nemohl či nechtěl. Chvíli to vypadalo, že pojede trio já, můj přítel Honza a moje nejlepší kámoška Panda, neboli naše dokonalá parta šílenců, která spolu drží už od školky. Jenže Panda nejdřív nemohla a pak už nebyly lístky. Kdo zaváhá, nejede. No a tak jsme jeli jenom ve dvou. Příští rok si seženu víc parťáků, prostě. Všem jim nakoupím lístky a nedám jim jinou možnost, muhaha.
No takže jaký to tam teda bylo?
Hele... Nevím, jak to mám přesně vyjádřit. Měla jsem většinu času pocit, že jsem v tu chvíli přesně tam, kde mám být a kde je mi nejlíp. Že o moc lepší už to být nemůže... bylo to úžasný. Úplně pohodový. A navíc už jsem se dlouho nikde takhle dobře nebavila. A i teď, když už jsem zase zpátky doma, cítím, že jsem se zas jednou naladila na dobrou vlnu a načerpala sílu. On the road zahnal smutek a strach na útěk a já ani nevím, jak poděkovat...

Den 30. - Má oblíbená píseň minulý rok touhle dobou

20. srpna 2017 v 9:00 | Janie
Eeee... poslední den a taková zapeklitá otázka. Nikde si nevedu deník hudby, takže nemám tušení. Odhadem si ale myslím, že by to mohlo být něco od NOFX, něco z alba Wolves in wolves clothing, protože to jsem loni poslouchala docela hodně. Spíš jsem na tom totálně ujížděla. Jeslti to bylo v létě, to si nepamatuju, ale asi taky. No, každopádně, NOFX jsou kapelou, kterou mám dost ráda a líbí se mi, že tuto výzvu zakončím nějakou dobrou písní. Tak si ji užijte!


No a 30 denní výzva je za námi... Dost jsem si to užila, mohla bych něco podobného ještě zopakovat, protože se bohužel nedostalo na všechny kapely, které mám ráda. Třeba vůbec nezazněli Bad Religion, Dog eat dog, nevecpala jsem sem ani Nirvanu... A přitom všechny by si zasloužily tady být. Ale ty nejzásadnější kapely pro mou osobu se mi tu podařilo zastoupit a to je hlavní.
Ale fakt, tohle mě hodně bavilo, hurá! Třeba ještě někdy nějakou výzvu udělám, nějakou s jiným zadáním.

Den 29. - Píseň z mého dětství

19. srpna 2017 v 9:00 | Janie
Jsem dcera dvou víceméně pankáčů. To značí, že moje rodiče začaly poměrně záhy štvát všechny ty ušišlaný či uřvaný dětský songy, který jsem jako malý skřítě tak hrozně žrala. Nedivím se jim, nedávno jsem objevila CD s názvem "Dětské pecky" a v návalu nostalgie jsem si ho pustila. Nevím, co jsem si od toho slibovala. V momentě, kdy se ozvalo psychotechno, do kterého nějakej fakt drsnej stredja rapoval "Šla Nanynka do zelí," jsem dostala nejdřív záchvat smíchu, následně křeče v žaludku a tik do oka. Fuu, chudáci rodiče si museli projít peklem.
V roce 2008 jsem k vánocům dostala svoje vůbec první cédéčko. Mělo zelenožlutej obal s kašpárkem. Bylo to cédéčko skupiny Kašpárek v rohlíku a učinilo definitivní konec éře Dády Patrasové, Maxim turbulenc a psychotechna. Asi o rok nebo o dva později jsem dostala další cédéčko. Vyrostla jsem na tom já, ségra a teď vyrůstá i brácha a už nikomu nehrozí krvácení do mozku. A přiznám se bez špetky studu že i po téměř deseti letech si některý ty písničky ráda poslechnu. Totiž některý nejsou vůbec špatný.
Vybrala jsem písničku Vláček, která byla u nás doma vždycky žhavým favoritem. Co jsem tehdy nevěděla a nevěděla jsem to ještě dlouho potom, je, že tahle písnička je původně od Vypsané fixy a že jejich zpěvák + kytarista Márdi v Kašpárkovi taky zpívá a hraje. Jeho hlas jsem tam byla schopna rozšifrovat až po mnoha letech od doby, co jsem tohle zásadní cédéčko dostala do ruky. Všechno je propojený.

Proč neposlouchám rádio

18. srpna 2017 v 19:30 | Janie
Tento týden jsme na brigádě balili semínka do sáčků, rovnali jsme lahvičky a tak. Byli jsme tedy převážně vevnitř a celý týden nám tam hrálo rádio. Já rádio moc neposlouchám a když se vyskytne nějaké delší období, kdy náhodou jsme někde, kde rádio hraje, vždycky si připomenu, proč to tak mám. Chápu, že můj hudební vkus je vcelku specifickej, ale na druhou stranu nejsem žádnej zarytej odpůrce všeho, co je mimo můj vkus a jsem schopná překousnout hodně. Ale to, co milé rádio předvedlo tenhle týden, to už na mě bylo dost.
První den to šlo. Goťáka jsem vždycky nějak přetpěla, stejně tak všechny ty stolet starý omletý vykopávky, ale šlo to. Zavzpomínala jsem si dokonce na dětské časy, když začala hrát Lucie, hned se mi vybavilo, jak jsem se ještě na základce vždycky dívala na Dobré ráno a tu písničku tam často hráli. Tak to mě celkem potěšilo, vesele jsem cvakala sešívačkou sáčky s řepkou a najednou: Nejlíp jim bylo. "Jééé, Mňága a Žďorp v rádiu," zaradovala jsem se jako malý děcko. Jo, to mě taky potěšilo. Nejsem skalní fanda, ale ráda si je občas poslechnu. Takže se mi chvílema i zdálo, že možná rádiu křivdím. Jenže to byl jenom první den. Druhej den si vesele cvakám sešívačkou, zase zpívá Goťák tu samou odrhovačku a nejdnou zase Nejlíp jim bylo. "Jéé, hele, zase!" zaradovala jsem se znova. Jenže ve středu se ozvalo znova Nejlíp jim bylo. A ve čtvrtek opět... "No ksakru, tak copak má Mňága jenom jednu písničku?" A takhle to tam prosím pěkně bylo se vším. Od pondělí do pátku, každej den Xindl X - Na vodě, Kabáti - Pohoda, Slza - Celibát... pominu - li, že tyhle interprety fakt nemusím, tak jsem si zcela jistá, že ani jeden z nich nenahrál jenom jednu songu, která se tam teď bude mlít dokola deset let. Nejlíp na tom byl asi Hrůza, od toho se tam omílaly písničky dvě. Za tři dny už jsem toho měla právě tak akorát a byla jsem na nejlepší cestě zhnusit si i Nejlíp jim bylo.
Hudba je navíc jen jedna část toho, co se v rádiu děje. Další část jsou reklamy, ty jsou otravný všude... ale proboha! Každých patnáct minut pozvánka na Léto fest (což bude asi dost bizarní akce), následovaná "Pláááneooo Elektrooo dééééseeet procééént naaa všechnooo!" První dva dny ještě snesitelné, třetí den jsem měla tiky v oku, jakmile mě Robert Kodym začal po páté během hodiny zvát na Léto fest. Kromě reklam navíc rádobyvtipné rubriky, příšerný kecy moderátorů a tak dále.
Po týdnu jsme si připadala úplně vymletá. Úplně. Totálně zblblá. To rádio je stereotypní absolutně ubíjejícím způsobem, tak moc, až to bolí. Navíc se ani nemění to, co tam hrajou. Nemyslím jenom v průběhu tohohle jednoho týdne, ale pamatuju si, že spoustu těch písniček, co tam hrajou dneska, tam hráli před pěti lety a za pět let je tam určitě budou hrát ještě. Když už se tam občas vecpe nějaká třeba aspoň trochu inteligentní kapela, omelou tam jednu písničku stokrát a tím to hasne. Copak by to nešlo i jinak? Asi šlo. Nechápu lidi, co to vydrží poslouchat častěji. Mě to uvrhalo do takový temný nálady - děláš práci, která je víceméně stereotypní a do toho ti za zádama jede kouzelnej kolovrat Goťák - Kabáti- Léto fest - Goťák - Hrůza - Léto fest... Ano, měla jsem chvílemi slzy na krajíčku. Většinou když dělám nějakou nudnou neustále se opakující činnost, tak poslouchám pokaždý něco jinýho, klidně i jednu kapelu, ale jiný alba, jiný písničky... Ale to rádio tomu dodá nádech zoufalství. Nikdy se nic nezmění, každej den bude stejnej, čus.
Aspoň jsem si připomněla, proč rádio už dlouhý roky dobrovolně neposlouchám.

Den 28. - Píseň, kvůli které se cítím provinile

18. srpna 2017 v 9:00 | Janie
Tohle byl tvrdý oříšek. Žádnou takovou písničku nemám. Takovéhle pocity ve mě hudba zatím ještě nevyvolala. Radost, smutek, nostalgii, euforii, vnitřní klid, návaly kreativity, vztek, znechucení, znudění - jo, to jo, tohle všechno klidně, ale pocity jako provinilost, to ne. Rozhodla jsem se nakonec po obrácení téhle otázky ze všech stran pro písničku od skupiny Insania. Není to ani tak kvůli tomu, že bych měla provinilost spojenou s touhle písní, je to trochu jinak. Prostě jsem Insanii celkově a tuhle písničku obzvláště hodně (hodně jako fakt hodně) poslouchala v období před pár lety, kdy jsem se častokrát chovala dost hnusně k lidem, které mám ráda a zpětně se za to samozřejmě stydím a mrzí mě to...
Jinak mám ale Insanii moc ráda a písnička A budiž tma patří k mým oblíbeným dodnes. S Insanií mám spoustu zábavných zážitků, hlavně z důvodu, že si už dlouho dávám na vyzvánění mobilu výhradně jejich písničky. No a jednou, takhle v sedmé třídě, jsme měli vaření a já nebyla ve třídě, ale na druhém konci chodby jsem na záchodě nabírala do kýble vodu, protože v kuchyňce teplá netekla (moderní škola jak sviň). Najednou se rozlítly dveře a přiběhla úplně vyděšená spolužačka: "Jani, někomu zvoní na telefonu úplně šílený vyzvánění, to je tvoje, žejo?" Ta spolužačka byla docela silně věřící. V jejích očích už nejspíš navždy zůstanu zplozencem pekelným. Hehe.

 
 

Reklama