Žít

8. března 2018 v 18:18 | Janie |  Píšu
Někdy není snadný tady zůstat.
Některý dny jsou blbý. Když je nekonečná zima a jaro se zdá tisíce světelných let daleko. Jezdíš autobusem na místa a potkáváš tam lidi, se kterýma si nerozumíš. Snažíš se zapojovat, zapadnout mezi ně, ale pořád se to zdá špatně. Cejtíš se vykořeněně, odpojeně. Chodíš a mluvíš, ale nevíš, jestli doopravdy, vážně existuješ. Kolem jsou paneláky zahalený v divným mlžným oparu. Každej den dejcháš sajrat z opatovický elektrárny, tak jako všichni v širém okolí. Přijdeš na intr a padneš do postele, sotva se převlečeš ze školních hadrů a na chvíli zavřeš oči a vzbudíš se, až když je venku tma a čas se táhne a táhne a ty před sebou nevidíš žádnou rozumnou budoucnost, vůbec nevíš, co s tebou bude a čas najednou zase hrozně letí a ty už máš za chvíli maturovat a pořád máš pocit, že nic nevíš. A máš strach. A venku je pořád tma, protože je sice březen, ale pořád to není jaro. Všechno tě unavuje. Někdy je ti blbě z lidí, jenom když je vidíš, nechceš s nima mluvit, chceš zmizet. Chceš se vypařit. Chceš nebýt.
Někteří to udělaj.Vypaří se. A…nejsou.

V pondělí byl ve škole hrozně zvláštní den a já jsem cejtila, že se něco děje nebo se stane. Hodinu před koncem vyučování nám řekli, že náš spolužák z nižšího ročníku spáchal sebevraždu. Pak bylo dlouhý ticho. Pak někdo řek, že netušil, že by něco takovýho mohl udělat. Nikdo to netušil. Prostě se to stalo. Všichni se divili. Ale já vlastně ani tolik ne. Toho kluka jsem prakticky neznala. Vídala jsem ho na chodbě a v jídelně, ale v životě jsem s ním nemluvila. Stejně se mě to dotklo, protože je to hrozný. V šestnácti si sáhnout na život je prostě strašně smutný. Kolikrát mi lidi říkali, že když je člověk takhle mladej, tak nemůže mít tak hrozný problémy, ale pravda je taková, že v hajzlu může být každej. Někdy až natolik, že už není cesty zpět… a jak je vidět, nikdo to nemusí vědět. Lidi umí nosit masky, pod které se skryjí a někteří umí vytvořit masky dokonalé. Potkáváte je, bavíte se s nimi a jednoho dne najednou zmizí a vy vůbec nevíte, co se stalo.
Tenhle příběh se mě ale dotknul ještě z jednoho důvodu - protože jsem taky měla takový dny. Schovávat se pod usměvavou maskou a ve skutečnosti se cejtit jako největší troska. Nikdy jsem si ale nic neudělala, nikdy jsem se ani o nic nepokusila. I když mi někdy přišlo, že to nemá cenu, vždycky jsem si našla nějakej důvod jít dál. Říkám si: "Teď je blbý období. Blbá šedivá zima. Ale bude zase léto, pojedu na fesťáky, možná na Jamrock, na On the road, budu okopávat pole na výzkumáku a budu se vozit na traktoru a nadávat na tu zatracenou práci, naučím Lášu jezdit bez uzdečky a naučím se hrát na kytaru." Protože i když tady na tohle zatracený místo jménem svět někdy mám chuť naplivat a vykašlat se na všechno, chci tady pořád být. Jsou i dobrý věci a jsou i hodně skvělý věci. Pro ně stojí za to tady zůstat. Nevypařit se. Žít. A mám se ráda. Chci existovat.
Jedna osoba celou situaci zhodnotila tak, že naše generace není odolná vůči stresu. Jenže do hlavy druhému nevidíme. Ne všichni jsou tvrdí jako skála. Ne všichni dokážou všechno zvládnout. Kdoví, jestli vůbec někdo tuší, co se mu dělo a proč to nakonec takhle dopadlo. A jak už jsem říkala, na dno si může sáhnout každej. Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd, ale musíš se od něj taky umět odrazit. Někdo to nezvládne.
Vlastně ani nevím, kam jsem s tímhle článkem zamířila… jen mě to, co se stalo, prostě zasáhlo. Měla jsem potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Nedělejte blbosti, lidi. Když už nic, tak tady zůstanou lidi, kteří to třeba nikdy nepochopí. Někdy všechno vypadá ztraceně, ale vždycky je naděje na lepší zítřky. Můžou být už za rohem, to nikdy nemůžete vědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FoxFirer FoxFirer | E-mail | Web | 8. března 2018 v 18:35 | Reagovat

Je to škoda ale bohužel s tímhle nic nenaděláš. Ohledně toho stresu bych ale řekl, že opravdu čím dál více lidí to přestává zvládat. V životě musíme dělat věci, které nás nebaví či "ničí" ale je důležité, aby měl člověk pro co žít. Aby měl nějaký cíl, či alespoň hobby. Taky jsme jednou dobou nevěděl co dál. Třeťák na škole, mě nic nebavilo a jediná akce co se děla bylo chození s kámoši do baru, kde jsme se ztřískali a šli domů. Občas jsme si dali trávu ale nakonec jsem s tímhle skončil. Sám a bez "smyslu života". Časem jsem se ale zjistil, co dál. Začal jsem se věnovat programování, streamování her, občas jdu s kámošema na kafe atd. a jednou týdně si na nervy udělám dýmku. :-D Pomáhá to. No každopádně pěkný článek a přeji úspěšnou maturitu ;-). BTW taky jsem nevěřil že ji dám a 2x dvojka a 2x trojka. Bylo to celkem lehké. :D

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 8. března 2018 v 18:51 | Reagovat

Bože, to byl krásný konec. Kdyby to bylo tak jednoduché, že. Ale bude zase fajn, určitě!

3 Eliss Eliss | Web | 8. března 2018 v 19:29 | Reagovat

Není to jednoduché, přesně vím jak se cítíš, vloni u mě ve škole také jeden klučina spáchal sebevraždu, donutilo mě to o hodně věcech přemýšlet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama