Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 9:56 | Reagovat

Milá Jani,
moc gratulu k titulní stránce...:)

2 Deník Borderky Deník Borderky | Web | 3. března 2018 v 10:55 | Reagovat

Souhlasím se vším vyřčeným v článku. I s tou praxí. Já tedy studovala střední zemědělku a věčně jsme dělali zbytečný a neužitečný práce. Jako zametání listí na počátku listopadu, mytí traktorů a zametání všemožných hal. Ale že by nám ukázali, jak se míchá krmení, jak se ošetřujou paznehty, kastrujou selata a podobně, to ne.

3 Niana. Niana. | Web | 3. března 2018 v 10:58 | Reagovat

Hezky napsaný článek.
Musím říct, že tě obdivuji, že studuješ veterinu :) Já miluji zvířata, ale jsem strašně citlivá, pláču u každého filmu, kde se nějakému zvířátku něco stane, takže bych byla asi pořád na hromadě.
Úplně s tebou souhlasím. My zodpovídáme za kvalitu života našich mazlíčků. Já mám doma pět psů, nejstaršímu je 11 a pořád je čilej a šťastnej jak štěňátko :) před dvěma lety mu na veterině objevili nádor na varlatech a říkali, že mu kastrace zachrání život. Tak jsme souhlasili. Teď je na tom fakt skvěle, vůbec bych mu netipovala 11 let :) Každopádně pokud by se mu něco stalo a zdraví se mu zhoršilo, tak rozhodně souhlasím s tím, že je lepší mu ušetřit trápení, než se dívat, jak chřadne.
Přijít o mazlíčka je hrozně smutná záležitost, ale je dobře, když mu to aspoň jeho páníček s pomocí veterinářů může ulehčit :)

4 Jeife Jeife | E-mail | Web | 3. března 2018 v 11:20 | Reagovat

Souhlasim s tebou. Kolikrat jsem si i v nemocnici rikala, ze by ta eutanazie byla dobrou volbou i pro lidi .. :(

5 Alue Alue | Web | 3. března 2018 v 11:25 | Reagovat

Mám za sebou nedávné uspání kocourka s FIP. Příjemné to fakt nebylo, ale pořád to bylo lepší, než ho nechat umřít někde v lese ,,na přírodno". Tím že jsem věděla co se děje, proč se to děje, co bude dál a mohla jsem se s ním rozloučit, to pro mě bylo mnohem lepší, než prostě najít kočku mrtvou, bez rozloučení, bez posledního sbohem. Připlazil se po třech dnech z lesa, na zadní nožičky už moc nemohl. Veterinář řekl, že v tom stavu je to jediná rozumná věc, kterou jsem mohla udělat, dovézt ho a dát uspat.
Kocour byl klidný. Řekla jsem mu že jde na lepší místo, že už mu za chvilku bude dobře a všechna ta mizérie skončí.

Nechat umírat zubožené zvíře na přírodno, když může dostat ten luxus ušetřit si trápení, prostě neschvaluji. Je to vůči zvířeti kruté a sobecké.

6 niki-chan niki-chan | Web | 3. března 2018 v 13:08 | Reagovat

Já chápu páníčky, že je to jejich mazlíček,kterého milují, ale někdy je nutné udělat takové rozhodnutí a netrápit zvíře naprosto zbytečně. Taky to mám za za sebou, je to naprosto příšerné rozhodnutí, ale ještě horší je nechat mazlíčka se trápit

7 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 13:38 | Reagovat

Také jsem přijala zodpovědnost za ukončení života pejska, který už nemohl chodit. Bolelo to,  když mi položil hlavu do klína po uspávací injekci a pak umřel, tak jsem pořád neměla tu jistotu, že jsem udělala dobře. Ale asi ano, bylo to už jen trápení. Když už si zvířátko pořídíme, měli bychom počítat s tím, že jednou budeme muset jeho odchod také řešit.

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 14:06 | Reagovat

Před nějakými sedmnácti lety si naši pořídili první dva pejsky. Starou fenu a maličké štěně.
Ze štěněte vyrostlo obrovské tele s barvami vlčáka a s tamou něčeho dogovitého.
Nejlaskavější pes, jakého jsem poznala...
Veliký. Tak veliký, že bylo našemu veterináři hned jasné, že ho zadní nohy jednou přestanou poslouchat.
A měl pravdu.
Bylo mu skoro devět, když ho táta vezl na injekci. Psa, který byl vlastně naprosto zdravý, úžasně čilý a vůbec nechápal, proč ho zadní nohy neposlouchají.
Až po roce jsem se dozvěděla, že pes umíral, zatímco já rodila...

9 Atheira Atheira | Web | 3. března 2018 v 15:43 | Reagovat

Naposled jsem byla na veterině loni uspávat potkana. Jela jsem tam s tím, že už odtamtud domů nejspíš živý nedorazí, ale vyčítala bych si asi už napořád, kdybych dovolila, aby trpěl ještě o něco déle kvůli nějakému sobeckému a absolutně iracionálnímu rozhodnutí.
Lidi občas samou láskou prodlužují utrpení, přičemž už více než na toho, koho údajně tak moc milují, myslí na sebe a svou bolest. Často se setkávám s tím, že lidé mají pocit, že ve všech situacích vlastně "jde o přece o ně" a přes tohle přesvědčení jsou ke všemu kolem nějak slepí. Někdo to možná nepochopí nikdy, že jsou situace, kdy o ně jde až někde na dalším místě a jejich rozpoložení není úplně podstatný pro vyřešení dané situace, i kdyby byli uvnitř rozervaní na kusy.

10 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. března 2018 v 18:25 | Reagovat

[9]: "Lidi občas samou láskou prodlužují utrpení, přičemž už více než na toho, koho údajně tak moc milují, myslí na sebe a svou bolest."

Strašně málo lidí tohle chápe. Zvlášť, pokud nejde o zvířata, ale o umírajícího člověka...

11 Vanimaré Vanimaré | Web | 3. března 2018 v 20:11 | Reagovat

Pěkný a poučný článek. Loni v červnu nám nevstal pes, měl už úctyhodných čtrnáct let. Nepřipouštěla jsem si, že bych ho měla nechat uspat, ale když o tom rozhodli naši, tak mi nic jiného nezbylo. Operace by byla nákladná a možná i zbytečná.
Strávila jsem s ním celý den, dokud nepřijela veterinářka neuspala ho. Během toho půl dne jsem si uvědomila, že by se už jen trápil a nebyl by to on. Takový, jakého jsem těch čtrnáct let znala. Bolí to, ale bolelo by mě asi víc dívat se, jak se trápí.

12 Atheira Atheira | Web | 3. března 2018 v 21:31 | Reagovat

[10]: Já v utrpení úplně nevnímám rozdíl. Ať už je to člověk nebo zvíře, když trpí, trpí stejně.
Lidi často přikládají lidský emocím větší váhu. Paradoxně pak, možná i z přesvědčení jakési posvátnosti a cennosti lidského života, nedovolí ukončit prožívané peklo člověku, který už nemá naději na nic lepšího... Jsme divný živočichové, ne že ne.

13 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 3. března 2018 v 22:34 | Reagovat

Já si zamilovala za mazlíky potkany, jenže potkan nemá dlouhý život tak tři roky. Už mám v pořadí čtvrtého. Jejich život často končí nádorem nebo mrtvicí. Prvního potkána co měl nádor jsem nechala operovat prostě jsem nechtěla aby odešel stejně to nepomohlo a ještě ten den pošel. Poučila jsem se pokud onemocní jdu s nim na veterinu a když se dozvím že se s tím nedá nic dělat tak zvíře netrápím a nechám píchnout poslední injekci. Vždycky to sice obrečím ale svědomí mám čisté.

14 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. března 2018 v 23:47 | Reagovat

[12]: Musím souhlasit... Je to přesně tak... Hezky shrnuto. Ale tenhle názor je pro hodně lidí nepřijatelný... Bohužel.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. března 2018 v 8:00 | Reagovat

Zajímavé je, že člověk, i když si jinak občas hraje téměř na boha, který rozhoduje o všem důležitém, v takové situaci váhá. Myslím, že když nastane čas, je to poslední služba, kterou našim zvířecích přátelům můžeme (a měli bychom) poskytnout.

16 Torishia Torishia | Web | 4. března 2018 v 15:13 | Reagovat

Myslím, že to bolo asi 3 roky dozadu, čo sme dali uspať nášho cavalierika. Bolo to ťažké, lebo doslova zo dňa na deň sme doma mali psa, ktorý jeden deň behal za loptičkou a na druhý deň, keď sa potkol a spadol, ani sa nesnažil zdvihnúť... Bolo to ťažké, chodili sme s ním k veterinárovi každé 2-3 dni, ale vydržali sme to len 2 týždne. Videli sme, že už ho len zbytočne trápime a hoci mal len 8 rokov, videli sme na ňom, že je lepšie ho nechať ísť. Ja som vtedy bola v práci, takže mamina išla sama (a aj tak nechcela aby som išla s ňou). Myslím si, že to bolo lepšie, aj keď mi je dodnes z toho do plaču. Pri nás, pri ľuďoch, keď je lepšie umrieť ako to predlžovať to zväčša nejde, lebo je to nehumánne a nezákonné, ale ak to môžem uľahčiť a ubrániť od zbytočnej bolesti toho zvieraťa, myslím si, že je to lepšie ako to predlžovať len preto, lebo je to v mojich rukách a môžem si vydupať aby tu to zviera bolo so mnou ešte o čosi dlhšie....

17 duchodkaevka duchodkaevka | 4. března 2018 v 19:11 | Reagovat

Už jsme takovou situaci zažili dvakrát, není to rozhodnutí jednoduché, ale pohled na trpícího miláčka je ještě horší. V obou případech by šlo jenom o několikadenní prodloužení trápení jak zvířete, tak majitele. Bolelo to, ale svědomí mám čisté. Možná, že velkou roli hraje i to, že ti chudáčkové trpí mlčky, nepláčou, nestěžují si, a tak si mnozí majitelé myslí, že ještě není tak zle...

18 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 5. března 2018 v 15:59 | Reagovat

Myslím, že často zaměňujeme lásku za sebeláskou. Ten strach, že přijdeme o něo co máme rádi, na čem nám záleží, co si chceme ponechat. Není to jen o zvířatech, ale i o lidech. Většinou stačí, když necháme milovaného člověka nebo zvíře jít – jaksi vnitřně. Prostě mu dovolíme, aby nás opustil. To je milosdenství. Alespoň tak to vnímám já.

19 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 5. března 2018 v 17:06 | Reagovat

My nechali jít i křečky, když to s něma bylo špatné, natož "velká" zvířata.
Je to pro ně lepší, to máme mít na mysli především.

20 Jane Jane | 5. března 2018 v 17:46 | Reagovat

[2]: Ono je to s praxemi všude asi stejné, bohužel...

[3]: Já to ze začátku taky hodně prožívala, i teď je to občas trochu nápor na nervy, ale člověk si částečně zvykne :)

[9]: Moc hezky řečeno.

[18]: Taky si myslím, že občas se v tom člověk prostě nějak zasekne... a je důležité se zkrátka zachovat nesobecky.

21 J.R. J.R. | Web | 6. března 2018 v 20:31 | Reagovat

Já jsem musela nechat utratit svoje dva pse najednou kvůly stáří a hlavně špatnému zdravotnímu stavu :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.