Nechat jít

2. března 2018 v 19:29 | Janie |  Zvířectvo
Po týdenní praxi na veterinární klinice mám smíšené pocity. Předně - jsem trochu naštvaná. Studuji střední veterinu a cílem všech našich praxí by mělo být naučit se co nejvíc o práci veterinárních techniků a o fungování různých veterin, chovů zvířat a podobných pracovišť. Realita je taková, že jsme prakticky levná (zdarma) pracovní síla, kydáme hnůj, naskladňujeme drůbež (praxe ve velkochovu drůbeže byl zatím asi největší brutus, jaký jsem v životě viděla), zametáme a podobně. A tak tomu bylo i na této praxi, kde místo toho, abych se aspoň dívala na zákroky, jsem zametala, utírala prach, vytírala, luxovala, žehlila a povlíkala postele. Světlým bodem budiž to, že aspoň párkrát jsem něco viděla, píchla jsem jednu podkožní injekci a držela dělohu při kastraci feny. A venčila jsem superroztomilé štěně zlatého retrívra. Takže tohle by byly ty pozitiva.
V průběhu týdne se ale v ordinaci objevily dva případy, které mě přinutily trochu se zamyslet. První byl dvanáctiletý jorkšír se selháním ledvin, druhý šestnáctiletý akita-inu s ochrnutím zadních nohou. Oba to byli staří psi ve vážném stavu, u kterých jsem si byla téměř jistá, že bude nutná eutanazie. Jenže ani v jednom případě k ní nedošlo, protože páníčci nechtěli.

Jorkšírovy krevní testy byly katastrofální a pochybuju, že je v takovém případě možná nějaká náprava, u toho akity jsem si tím téměř stoprocentně jistá, protože když toho psa přinesli, tak se opravdu vůbec nehýbal, sotva zvedl hlavu. Jorkšír byl aspoň schopný se nějak pohybovat, žrát a pít, ale na akitu byl opravdu, opravdu smutný pohled. Bylo mi jasné, že ukončit mu trápení by pro něj v tu chvíli byla ta nejlepší věc. Pán si ho ale stejně odnesl zase domů, že uvidí, co bude. A v tu chvíli mi bylo možná ještě víc blbě, než kdyby ten krásný pes dostal poslední injekci.
Moc dobře vím, že přijít o milované zvíře je hrozně blbá situace. V naší rodině se to stalo mnohokrát. Měli jsme kdysi šestnáctiletého voříška s epilepsií. Zpočátku míval záchvaty třeba jednou do týdne, postupem času klidně třikrát, čtyřikrát denně. Byl hluchý a slepý, hrozně rychle chátral. Já jsem tehdy byla malý děcko, rodiče ho nechali uspat. Nedovezli ho na veterinu a pak zase domů, jestli se náhodou nestane zázrak, jeho těžká epilepsie se zázračně vyléčí, šedý zákal se mu pročistí a bude zase mladej. Protože to se prostě nestane. A budu radši žít s vědomím, že odešel v klidu a bez bolesti, než s vědomím, že jsem ho nechala žít se silnějšími a silnějšími záchvaty, dokud to nedošlo tak daleko, že se už z nějakého záchvatu neprobral. O pár let později jsme v krátkém odstupu několika měsíců nechávali uspat dvě kočky, obě měly obávanou a smrtelnou FIP - infekční zánět pobřišnice. Je možné se pokusit o léčbu, čímž se ale postup nemoci pouze zpomalí. A máte doma apatické, nemocné zvíře, které pozvolna chátrá a čím dál víc trpí. Nechávali jsme uspat milovaného kocourka s rakovinou na játrech. Nikdy to nebylo jednoduché, ale jsem přesvědčená, že to bylo správné.
My lidi jsme zodpovědní za kvalitu života našich miláčků. Často máme taky ve svých rukách, jaké budou poslední okamžiky jejich života. A nemyslím si, že je fér se jim za jejich celoživotní lásku a oddanost odvděčit tím, že je necháme umírat pomalu a v bolestech, protože nejsme schopní se s nimi rozloučit. Nechat je umřít v poklidu a důstojně je poslední služba, kterou jim můžeme prokázat, poslední poděkování za všechno, co nám v životě dali. Jasně, bude nám smutno a bude to bolet, ale je důležité se v tu chvíli zachovat nesobecky, vycítit, kdy je chvíle rozloučit se.
I když nechci, pořád se myšlenkami vracím k tomu akitovi se smutnýma očima. Byl to krásný pes, ač se na něm podepsalo stáří - byl hubený, ale jeho mohutné tlapy a veliká hlava byly ozvěnou toho, jaké ohromné zvíře musel být za dob svého mládí. Nechtěla bych se doma dívat na to, jak takové překrásné zvíře jenom leží bez schopnosti se pohnout, bez schopnosti dělat cokoliv, jak si postupně vytváří proleženiny a je otupělé prášky proti bolesti. To bych vážně nechtěla. A myslím, že ani ten pes takový život nechce…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 9:56 | Reagovat

Milá Jani,
moc gratulu k titulní stránce...:)

2 Deník Borderky Deník Borderky | Web | 3. března 2018 v 10:55 | Reagovat

Souhlasím se vším vyřčeným v článku. I s tou praxí. Já tedy studovala střední zemědělku a věčně jsme dělali zbytečný a neužitečný práce. Jako zametání listí na počátku listopadu, mytí traktorů a zametání všemožných hal. Ale že by nám ukázali, jak se míchá krmení, jak se ošetřujou paznehty, kastrujou selata a podobně, to ne.

3 Niana. Niana. | Web | 3. března 2018 v 10:58 | Reagovat

Hezky napsaný článek.
Musím říct, že tě obdivuji, že studuješ veterinu :) Já miluji zvířata, ale jsem strašně citlivá, pláču u každého filmu, kde se nějakému zvířátku něco stane, takže bych byla asi pořád na hromadě.
Úplně s tebou souhlasím. My zodpovídáme za kvalitu života našich mazlíčků. Já mám doma pět psů, nejstaršímu je 11 a pořád je čilej a šťastnej jak štěňátko :) před dvěma lety mu na veterině objevili nádor na varlatech a říkali, že mu kastrace zachrání život. Tak jsme souhlasili. Teď je na tom fakt skvěle, vůbec bych mu netipovala 11 let :) Každopádně pokud by se mu něco stalo a zdraví se mu zhoršilo, tak rozhodně souhlasím s tím, že je lepší mu ušetřit trápení, než se dívat, jak chřadne.
Přijít o mazlíčka je hrozně smutná záležitost, ale je dobře, když mu to aspoň jeho páníček s pomocí veterinářů může ulehčit :)

4 Jeife Jeife | E-mail | Web | 3. března 2018 v 11:20 | Reagovat

Souhlasim s tebou. Kolikrat jsem si i v nemocnici rikala, ze by ta eutanazie byla dobrou volbou i pro lidi .. :(

5 Alue Alue | Web | 3. března 2018 v 11:25 | Reagovat

Mám za sebou nedávné uspání kocourka s FIP. Příjemné to fakt nebylo, ale pořád to bylo lepší, než ho nechat umřít někde v lese ,,na přírodno". Tím že jsem věděla co se děje, proč se to děje, co bude dál a mohla jsem se s ním rozloučit, to pro mě bylo mnohem lepší, než prostě najít kočku mrtvou, bez rozloučení, bez posledního sbohem. Připlazil se po třech dnech z lesa, na zadní nožičky už moc nemohl. Veterinář řekl, že v tom stavu je to jediná rozumná věc, kterou jsem mohla udělat, dovézt ho a dát uspat.
Kocour byl klidný. Řekla jsem mu že jde na lepší místo, že už mu za chvilku bude dobře a všechna ta mizérie skončí.

Nechat umírat zubožené zvíře na přírodno, když může dostat ten luxus ušetřit si trápení, prostě neschvaluji. Je to vůči zvířeti kruté a sobecké.

6 niki-chan niki-chan | Web | 3. března 2018 v 13:08 | Reagovat

Já chápu páníčky, že je to jejich mazlíček,kterého milují, ale někdy je nutné udělat takové rozhodnutí a netrápit zvíře naprosto zbytečně. Taky to mám za za sebou, je to naprosto příšerné rozhodnutí, ale ještě horší je nechat mazlíčka se trápit

7 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 13:38 | Reagovat

Také jsem přijala zodpovědnost za ukončení života pejska, který už nemohl chodit. Bolelo to,  když mi položil hlavu do klína po uspávací injekci a pak umřel, tak jsem pořád neměla tu jistotu, že jsem udělala dobře. Ale asi ano, bylo to už jen trápení. Když už si zvířátko pořídíme, měli bychom počítat s tím, že jednou budeme muset jeho odchod také řešit.

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. března 2018 v 14:06 | Reagovat

Před nějakými sedmnácti lety si naši pořídili první dva pejsky. Starou fenu a maličké štěně.
Ze štěněte vyrostlo obrovské tele s barvami vlčáka a s tamou něčeho dogovitého.
Nejlaskavější pes, jakého jsem poznala...
Veliký. Tak veliký, že bylo našemu veterináři hned jasné, že ho zadní nohy jednou přestanou poslouchat.
A měl pravdu.
Bylo mu skoro devět, když ho táta vezl na injekci. Psa, který byl vlastně naprosto zdravý, úžasně čilý a vůbec nechápal, proč ho zadní nohy neposlouchají.
Až po roce jsem se dozvěděla, že pes umíral, zatímco já rodila...

9 Atheira Atheira | Web | 3. března 2018 v 15:43 | Reagovat

Naposled jsem byla na veterině loni uspávat potkana. Jela jsem tam s tím, že už odtamtud domů nejspíš živý nedorazí, ale vyčítala bych si asi už napořád, kdybych dovolila, aby trpěl ještě o něco déle kvůli nějakému sobeckému a absolutně iracionálnímu rozhodnutí.
Lidi občas samou láskou prodlužují utrpení, přičemž už více než na toho, koho údajně tak moc milují, myslí na sebe a svou bolest. Často se setkávám s tím, že lidé mají pocit, že ve všech situacích vlastně "jde o přece o ně" a přes tohle přesvědčení jsou ke všemu kolem nějak slepí. Někdo to možná nepochopí nikdy, že jsou situace, kdy o ně jde až někde na dalším místě a jejich rozpoložení není úplně podstatný pro vyřešení dané situace, i kdyby byli uvnitř rozervaní na kusy.

10 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. března 2018 v 18:25 | Reagovat

[9]: "Lidi občas samou láskou prodlužují utrpení, přičemž už více než na toho, koho údajně tak moc milují, myslí na sebe a svou bolest."

Strašně málo lidí tohle chápe. Zvlášť, pokud nejde o zvířata, ale o umírajícího člověka...

11 Vanimaré Vanimaré | Web | 3. března 2018 v 20:11 | Reagovat

Pěkný a poučný článek. Loni v červnu nám nevstal pes, měl už úctyhodných čtrnáct let. Nepřipouštěla jsem si, že bych ho měla nechat uspat, ale když o tom rozhodli naši, tak mi nic jiného nezbylo. Operace by byla nákladná a možná i zbytečná.
Strávila jsem s ním celý den, dokud nepřijela veterinářka neuspala ho. Během toho půl dne jsem si uvědomila, že by se už jen trápil a nebyl by to on. Takový, jakého jsem těch čtrnáct let znala. Bolí to, ale bolelo by mě asi víc dívat se, jak se trápí.

12 Atheira Atheira | Web | 3. března 2018 v 21:31 | Reagovat

[10]: Já v utrpení úplně nevnímám rozdíl. Ať už je to člověk nebo zvíře, když trpí, trpí stejně.
Lidi často přikládají lidský emocím větší váhu. Paradoxně pak, možná i z přesvědčení jakési posvátnosti a cennosti lidského života, nedovolí ukončit prožívané peklo člověku, který už nemá naději na nic lepšího... Jsme divný živočichové, ne že ne.

13 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 3. března 2018 v 22:34 | Reagovat

Já si zamilovala za mazlíky potkany, jenže potkan nemá dlouhý život tak tři roky. Už mám v pořadí čtvrtého. Jejich život často končí nádorem nebo mrtvicí. Prvního potkána co měl nádor jsem nechala operovat prostě jsem nechtěla aby odešel stejně to nepomohlo a ještě ten den pošel. Poučila jsem se pokud onemocní jdu s nim na veterinu a když se dozvím že se s tím nedá nic dělat tak zvíře netrápím a nechám píchnout poslední injekci. Vždycky to sice obrečím ale svědomí mám čisté.

14 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. března 2018 v 23:47 | Reagovat

[12]: Musím souhlasit... Je to přesně tak... Hezky shrnuto. Ale tenhle názor je pro hodně lidí nepřijatelný... Bohužel.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. března 2018 v 8:00 | Reagovat

Zajímavé je, že člověk, i když si jinak občas hraje téměř na boha, který rozhoduje o všem důležitém, v takové situaci váhá. Myslím, že když nastane čas, je to poslední služba, kterou našim zvířecích přátelům můžeme (a měli bychom) poskytnout.

16 Torishia Torishia | Web | 4. března 2018 v 15:13 | Reagovat

Myslím, že to bolo asi 3 roky dozadu, čo sme dali uspať nášho cavalierika. Bolo to ťažké, lebo doslova zo dňa na deň sme doma mali psa, ktorý jeden deň behal za loptičkou a na druhý deň, keď sa potkol a spadol, ani sa nesnažil zdvihnúť... Bolo to ťažké, chodili sme s ním k veterinárovi každé 2-3 dni, ale vydržali sme to len 2 týždne. Videli sme, že už ho len zbytočne trápime a hoci mal len 8 rokov, videli sme na ňom, že je lepšie ho nechať ísť. Ja som vtedy bola v práci, takže mamina išla sama (a aj tak nechcela aby som išla s ňou). Myslím si, že to bolo lepšie, aj keď mi je dodnes z toho do plaču. Pri nás, pri ľuďoch, keď je lepšie umrieť ako to predlžovať to zväčša nejde, lebo je to nehumánne a nezákonné, ale ak to môžem uľahčiť a ubrániť od zbytočnej bolesti toho zvieraťa, myslím si, že je to lepšie ako to predlžovať len preto, lebo je to v mojich rukách a môžem si vydupať aby tu to zviera bolo so mnou ešte o čosi dlhšie....

17 duchodkaevka duchodkaevka | 4. března 2018 v 19:11 | Reagovat

Už jsme takovou situaci zažili dvakrát, není to rozhodnutí jednoduché, ale pohled na trpícího miláčka je ještě horší. V obou případech by šlo jenom o několikadenní prodloužení trápení jak zvířete, tak majitele. Bolelo to, ale svědomí mám čisté. Možná, že velkou roli hraje i to, že ti chudáčkové trpí mlčky, nepláčou, nestěžují si, a tak si mnozí majitelé myslí, že ještě není tak zle...

18 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | 5. března 2018 v 15:59 | Reagovat

Myslím, že často zaměňujeme lásku za sebeláskou. Ten strach, že přijdeme o něo co máme rádi, na čem nám záleží, co si chceme ponechat. Není to jen o zvířatech, ale i o lidech. Většinou stačí, když necháme milovaného člověka nebo zvíře jít – jaksi vnitřně. Prostě mu dovolíme, aby nás opustil. To je milosdenství. Alespoň tak to vnímám já.

19 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 5. března 2018 v 17:06 | Reagovat

My nechali jít i křečky, když to s něma bylo špatné, natož "velká" zvířata.
Je to pro ně lepší, to máme mít na mysli především.

20 Jane Jane | 5. března 2018 v 17:46 | Reagovat

[2]: Ono je to s praxemi všude asi stejné, bohužel...

[3]: Já to ze začátku taky hodně prožívala, i teď je to občas trochu nápor na nervy, ale člověk si částečně zvykne :)

[9]: Moc hezky řečeno.

[18]: Taky si myslím, že občas se v tom člověk prostě nějak zasekne... a je důležité se zkrátka zachovat nesobecky.

21 J.R. J.R. | Web | 6. března 2018 v 20:31 | Reagovat

Já jsem musela nechat utratit svoje dva pse najednou kvůly stáří a hlavně špatnému zdravotnímu stavu :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama