Březen 2018

Žít

8. března 2018 v 18:18 | Janie |  Píšu
Někdy není snadný tady zůstat.
Některý dny jsou blbý. Když je nekonečná zima a jaro se zdá tisíce světelných let daleko. Jezdíš autobusem na místa a potkáváš tam lidi, se kterýma si nerozumíš. Snažíš se zapojovat, zapadnout mezi ně, ale pořád se to zdá špatně. Cejtíš se vykořeněně, odpojeně. Chodíš a mluvíš, ale nevíš, jestli doopravdy, vážně existuješ. Kolem jsou paneláky zahalený v divným mlžným oparu. Každej den dejcháš sajrat z opatovický elektrárny, tak jako všichni v širém okolí. Přijdeš na intr a padneš do postele, sotva se převlečeš ze školních hadrů a na chvíli zavřeš oči a vzbudíš se, až když je venku tma a čas se táhne a táhne a ty před sebou nevidíš žádnou rozumnou budoucnost, vůbec nevíš, co s tebou bude a čas najednou zase hrozně letí a ty už máš za chvíli maturovat a pořád máš pocit, že nic nevíš. A máš strach. A venku je pořád tma, protože je sice březen, ale pořád to není jaro. Všechno tě unavuje. Někdy je ti blbě z lidí, jenom když je vidíš, nechceš s nima mluvit, chceš zmizet. Chceš se vypařit. Chceš nebýt.
Někteří to udělaj.Vypaří se. A…nejsou.

Nechat jít

2. března 2018 v 19:29 | Janie |  Zvířectvo
Po týdenní praxi na veterinární klinice mám smíšené pocity. Předně - jsem trochu naštvaná. Studuji střední veterinu a cílem všech našich praxí by mělo být naučit se co nejvíc o práci veterinárních techniků a o fungování různých veterin, chovů zvířat a podobných pracovišť. Realita je taková, že jsme prakticky levná (zdarma) pracovní síla, kydáme hnůj, naskladňujeme drůbež (praxe ve velkochovu drůbeže byl zatím asi největší brutus, jaký jsem v životě viděla), zametáme a podobně. A tak tomu bylo i na této praxi, kde místo toho, abych se aspoň dívala na zákroky, jsem zametala, utírala prach, vytírala, luxovala, žehlila a povlíkala postele. Světlým bodem budiž to, že aspoň párkrát jsem něco viděla, píchla jsem jednu podkožní injekci a držela dělohu při kastraci feny. A venčila jsem superroztomilé štěně zlatého retrívra. Takže tohle by byly ty pozitiva.
V průběhu týdne se ale v ordinaci objevily dva případy, které mě přinutily trochu se zamyslet. První byl dvanáctiletý jorkšír se selháním ledvin, druhý šestnáctiletý akita-inu s ochrnutím zadních nohou. Oba to byli staří psi ve vážném stavu, u kterých jsem si byla téměř jistá, že bude nutná eutanazie. Jenže ani v jednom případě k ní nedošlo, protože páníčci nechtěli.

Z náčrtníku za prosinec, leden, únor

1. března 2018 v 18:46 | Janie |  Tvořím
Tak jo. V posledních třech měsících jsem sem nedala vůbec nic z náčrtníku, a cejtím se trochu blbě, ale teď to napravuju, takže je všechno vlastně dobrý. Zaplnila jsem poměrně dost stránek a - fanfáry prosím - dostala jsem se už téměř na konec! Nikdy bych nevěřila, že budu opravdu reálně schopná někdy nějaký náčrtník dokončit. V tomhle jsem totiž hrozná. Vždycky začnu, udělám pár stránek a vykašlu se na to. Tentokrát jsem to zvládla (skoro, ale těch pět stran už dám).

A protože tenhle článek píšu už asi popáté a pokaždé se mi smaže, omluvte prosím téměř úplnou absenci popisků.

Tohle je asi jedna z mých oblíbených věcí v náčrtníku. Nevím proč přesně, ale jo. Fakt.
Poslední dobou často procházím takovými střídavýmí obdobími extrémní motivace vs. extrémní demotivace... Kreslením tady těch jednoduchých zvířátek jsem se snažila prolomit tu demotivaci. Celkem to pomohlo.