Moje osobní energetická upírka

15. února 2018 v 20:47 | Janie |  Z deníčku
Poslední dobou jsem hrozně demotivovaná cokoliv dělat. Je to poznat i z toho, jak pilně a často přispívám na blog, haha… Má to asi několik příčin. Za prvé jsem odjakživa chronický prokrastinátor a občas proflákám třeba týden a uvědomím si to až v neděli večer a pak se kvůli tomu cítím blbě. Říkám si, že s tím musím něco udělat, ale protože jsem chronický prokrastinátor, tak to odložím na později… Navíc přibližně od Vánoc pořád bojuji s nějakou nemocí a jsem furt unavená, když zrovna nemám přes půl xichtu opar, tak mě bolí hlava nebo krvácím z nosu. Což je fakt skvělý. Cpu se mandarinkama kvůli vitamínům horem dolem, ale co si budem povídat, ty supermarketový mandarinky mají beztak jen placebo efekt. Teď už je mi teda nějakou dobu docela dobře, takže snad už bude pokoj… prosím. Pak taky fakt, že je tady ještě pořád nekonečná zima. Už chci léto a fesťáky a vytáhnout koně na strniště a pořádně se projet. Momentálně se na vyjížďkách plácáme v bahně nebo bruslíme na ledě, což není zábava ani pro jednoho z nás.
Ale co mi bere energii v posledním cca týdnu úplně nejvíc (dramatické zvuky bubnů v pozadí) jsou opět a zas jednou lidi. Nedávno jsem si projížděla svůj blog a zjistila jsem, že z větší části sestává z toho, jak nadávám na ostatní lidi a říkala jsem si, že to asi není úplně nejlepší a že to na mě vrhá špatný světlo… no a píšu další takovej článek. Slibuju, že se budu snažit psát i o hodnejch lidech. Až zas ňáký potkám. Ale dneska ne.


To je totiž tak - letos jsme dostali na angličtinu novou učitelku. Budu jí říkat paní V. Paní V. je poměrně obávaná osoba a já zpočátku úplně nechápala proč. Brzo jsem to ale pochopila, když nám slíbila, že nebude dávat domácí cvičení a o den později nám zadala na vyplnění čtvrtinu učebnice. Což bylo ale ještě docela v pohodě. Prakticky jsem to celý první pololetí jakž takž zvládala, tak nějak se smířila s tím, že to co je řečeno, je málokdy dodržováno a že zkoušení je mnohem větší hardcore než jsem byla doteď zvyklá, ale budiž. Pak začalo druhý pololetí. Slíbila, že bude přísnější. Tentokrát svůj slib dodržela.
Měla jsem týdenní praxi v ZOO Liberec (o který mám rozepsanej podrobnej článek, kterej vydá asi tak na dvě části, ale prokrastinuju takže…) a tak jsem prošvihla jednu písemku. A protože v naší škole platí tvrdé pravidlo "dopiš si do čtrnácti dní nebo dělej opravky", šla jsem za paní V. tak brzo, jak to jen šlo. Po vkročení do jejího kabinetu jsem řekla, cituji: "Dobrý den, já bych se chtěla domluvit na dopsání písemky z minulosti." Chtěla jsem ještě dodat, že bych si to ráda napsala po hodině angličtiny, neb to byla naše poslední hodina toho dne, jenže jsem se k tomu už jaksi nedostala, protože paní V. už se proměnila v harpii a řvala: "A jak já mám jako vědět, kdy si to chcete napsat? Ve třídě mám rozvrh, tak si tam najděte, kdy mám volno, a přijďte mi to říct přesně, kdy to budete psát. To mě fakt dostává tohle. Je vám skoro osmnáct doprčic. To za vás musíme pořád všechno dělat my?..." a tak dál, a tak dál. Řvala na mě asi pět minut a pak mě vykopla. Když jsem odcházela z jejího kabinetu, měla jsem v očích slzy a po příchodu do třídy jsem se zmohla jenom na: "To je ale pí…" Prostudovala jsem si tedy onen svatý rozvrh, dopsala jsem si písemku a myslela jsem, že tím to skončilo.
Tenhle malý incident v ní ale nejspíš probudil nějakou značnou nelibost a další hodinu (což bylo před dvěma dny) se do mě jala rýpat. "Jano! Vy vůbec nejste aktivní v hodině!" Což je problém, kterej jsem měla v průběhu let už s pár jinými učiteli (nebo spíš učitelkami). Mám prostě problém s tím jen tak vykřikovat odpovědi do ticha. Probouzí to ve mně nevysvětlitelnou úzkost. Sama to nechápu - když jsem vyvolaná, tak mi to nevadí. Prostě další moje divnost. Paní V. to ale nedokáže strávit. "No já vám nedám jedničku na vysvědčení, když nebudete aktivní v hodině! Můžete psát písemky jak bohyně, já vám to prostě nedám!" Nutno na tomto místě zmínit, že z angličtiny jsem obvykle dostávala jedničky, přinejhorším dvojky. Což se ale mělo záhy změnit, jak se brzy ukázalo. Do konce hodiny už mi nedala pokoj. Když jsme ve slovíčkách došli k "lhostejný, netečný", obrátila se ke mně se slovy: "To jste vy, Jano." (Vzhledem k tomu že v tu chvíli už jsem zase měla na krajíčku a zároveň jsem byla pěkne vytočená, měla jsem k netečnosti fakt daleko.) Následovala moje oblíbená otázka: "Co chcete v životě dělat?" Na což jsem odpověděla popravdě, že ještě přesně nevím. "Jo vy nevíte! To je vlastnost, kterou fakt MILUJU! Nevim, je mi to jedno, to mě fakt dokáže vytočit. Tak za rok, Jano, za rok abyste to už věděla." Já zase fakt MILUJU lidi, který se chovaj k druhejm jako hovada, ale každej to má jinak žejo. Nerozbrečela jsem se, což bylo moje malý vítězství. Udržela jsem se jenom silou vůle, protože jsem nechtěla, aby ta mrcha viděla, že se mi dostala pod kůži. Je hrozně lehký mě pěkně potopit takovýmhle rýpáním do slabých míst. Jo, netuším, co budu v životě dělat. Vybrala jsem si ne úplně ideální školu a teď nevím co s tím. Trochu se bojím budoucnosti. Nevím, jestli mám na to udělat vejšku a nevím, jestli bez vejšky najdu práci. Nepotřebuju někoho, aby mi to ještě předhazoval. A ona jako kdyby to věděla, moc pěkně se trefila přímo do slabiny. Byla jsem z toho docela hotová. Já se totiž v tý angličtině fakt snažím, protože mě to baví, respektive bavilo, než z toho začala dělat peklo. Ale je to ve finále úplně k ničemu, protože ona to nevidí a potřebuje si jenom pořvat. Příští hodinu řvala asi dvacet minut na nás všechny, zpochybňovala úplně celej běh školy, praxe, všechno.
A pak tu byla úžasná dnešní hodina. Dostala se mi do ruky opravená písemka, ze které jsem měla za tři - a tentokrát jsem si za to mohla sama, protože jsem to prostě podělala. Fajn. Pak si mě vyvolala k tabuli na zkoušení slovíček. A tam si myslím, že mě záměrně potopila, protože nás zkouší vždycky po třech a já měla úplně stejný výsledek jako jedna z ostatních dvou slečen, nicméně ona dostala dvojku a já další trojec. A víte co? Já debil se ani nebránila. Nechala jsem si to tam napsat a šla jsem si sednout, protože mi bylo jasný, že by na mě zase řvala a já jsem věděla, že PAK bych se už bránila a měla bych z toho akorát průser jako na základce, kdy mě naše drahá třídní deptala dva roky a když jsem si po dvou letech otevřela v ruštině hubu, že je úplně jedno, z jaký strany píšu měkkej znak, bylo z toho zle a byl ze mě vzpurník a rebel. Hahahehe. Takže jsem si nechala napsat trojec a šla jsem do háje a celej zbytek dne jsem byla úplně na nic (ani jsem necvičila na těláku a jsem za to fakt ráda, protože na mě šel panickej záchvat jen když jsem se podívala na tu zabijáckou opičí dráhu). Ještě nám na závěr řekla jednu krásnou větu: "Já vím, že vy si to budete pamatovat ještě deset let, ale já když na vás řvu, tak to zapomenu." Jestli to není krásný… Hlavně že ona může v noci klidně spát. Je jí to úplně jedno.
Sama sobě jsem říkala - nesmíš si to tak brát, je to zakomplexovaná stará furie, potřebuje se jenom vyřvat… jenže mi to prostě nejde. Dokáže mě hrozně snadno sejmout. Můžu se obrnit jak chci, můžu předvídat že to přijde, ale když se do mě pustí, tak mě stejně vždycky nakonec roztrhá. Odjakživa jsem pro takový lidi snadnej terč. Pak se mi každej diví, proč jsem radši sama. Neumím se efektivně bránit a nad vším extrémně přemýšlím. Ona na to zapomene. Ona může v noci klidně spát. Ale já ne. A jí třeba ani nikdy nedojde, co dělá, že během tří hodin jsem se jí začala strašně bát a že jsem právě tou nespravedlivou trojkou rezignovala na snahu, protože jak je vidět, ona mi tu známku evidentně chce stáhnout dolů. S největší pravděpodobností už aktivní v hodinách nebudu, teď už se totiž bojím cokoliv říct. A už jsem se naučila, že u paní V. nemá cenu se snažit. Good job.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. února 2018 v 21:19 | Reagovat

Proč se nedomluvíte a nevypálíte jí chajdu? :)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. února 2018 v 22:42 | Reagovat

[1]: Protože některým ve třídě už bylo osmnáct a mohli by je zavřít...:)

3 Jane Jane | 16. února 2018 v 18:46 | Reagovat

Každopádně se divím že to za ty roky ještě nikoho nenapadlo :D

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 17. února 2018 v 15:15 | Reagovat

Asi každý máme nebo jsme měli svého energetického upíra. Ale většinou se dokážeme z vlivu vymanit - nebo to upírství utnout odchodem, poznáním...
Chválím tě za to, že jsi nepodlehla prokrastinaci a dala sem tento článek. Dávám tě do Výběru TT a děkuji :-)

5 Jane Jane | 17. února 2018 v 20:06 | Reagovat

[4]: Já děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama