Únor 2018

Jak jsme přišli ke šnekům

20. února 2018 v 19:57 | Janie |  Zvířectvo
Můj brácha chodí do školky. Děti si odtud přinesou domů spoustu zajímavé havěti - vši, roupi, streptokoky a jiná roztomilá zvířátka. Ale protože naše rodina musí mít vždycky něco extra, tak brácha (kromě jiného) v létě donesl domů šneky. Ve školce totiž chovali tři achatiny a v létě se o ně neměl kdo starat, tak samozřejmě skončily u nás. Naše rodina je po celé vesnici proslulá tím, že se ujmeme kde čeho a tak to nebyla naše první taková akce. Už na prvním stupni základky jsem měla přes prázdniny doma morče Bůčka, kterého jsme chovali v přírodovědném kroužku, později se komusi podařilo darovat nám týranou ovci, která byla přibližně dva roky kdesi zavřená, nemluvě o tom, že se nám každý rok někdo snaží nacpat koťata, která někde našel… Šneky jsme však měli doma poprvé.
Vtipné bylo, že jsem o té akci vůbec nevěděla a jednou jsem prostě přišla domů a uviděla ve svém pokoji na stole dvě plastové bedny s hlínou. Popravdě mi to nepřišlo moc divný. Občas se takový věci u nás doma objevují. To se prostě děje, když jsou v domě dvě děti pod deset let a pak taky ještě já, která si donesla domů dvoumetrovou větev z lesa, protože se mi prostě líbila. "Co to je?" "Šneci." Aha. Šneci tam opravdu byli. Nebyli zatím moc narostlí, ale jinak byli docela fajn. Brzo jsme si je oblíbili. Spousta lidí se šneků štítí, ale mě fascinují. Zjistili jsme, že se šneci rádi sprchují a nejradši žerou okurky. Byla s nima sranda. Nechávala jsem si je lézt po rukou a příliš jsem si je oblíbila, zapomínajíc na fakt, že je za měsíc budeme muset vrátit.
Když to přišlo, vůbec se mi nechtělo je dávat zpátky do školky. V hlavě se mi neustále vybavovaly hororové představy usoplených děcek, jak třískají se šneky o zem a skoro jsem slyšela zvuk křupajících ulit. Chtěla jsem si je nechat. Prosila jsem prakticky na kolenou, ale mamka si poklepala na čelo a řekla mi, že takhle to dál nejde a že nejsme zloději zvířat (už nám jednou takhle doma zůstala kočka ze statku, kterou jsme měli "jen na kastraci"). Šneci se vrátili zpátky a tím mohlo celé dobrodružství skončit.
Neuběhly ale ani dva týdny a už jsme s mamkou visely na inzertních portálech a dívaly se, jací šneci jsou nejhezčí. Objevily jsme okouzlující albínské achatiny, tmavé achatiny, světlé achatiny, achatiny s nejrůznějšími zbarveními ulit i noh. Neustále jsme vzdychaly nad tím, jak bychom chtěly vlastní šneky. U babičky jsme dokonce našli staré akvárko, které tam zůstalo po zesnulém sousedovic hadovi. Než jsme si ale stihli pořídit do akvárka vlastní šneky, ozvala se paní učitelka ze školky, jestli bychom nechtěli dva z těch původních šneků, že hodně vyrostli a nemůžou se jim do bedýnek už vejít. Myšlenka na to, že se konečně zbavím představ dětí rozbíjejících šnečí ulity kostkami lega, se mi zamlouvala a tak se k nám ti dva vrátili zase zpátky. Předělali jsme původně hadí obydlí na šnečí a achatiny se opět stěhovaly. Pojmenovala jsem je Sauron a Voldemort, jako památku na hlemýždě zahradního Saurona, na kterém jsme dělali pokusy v biologickém cvičení a kterého jsem poté vypustila v hradeckém parku. S láskou na něj vzpomínám. Byl to skvělej šnek.

A takhle to u nás je. Nedokážeme se přenést ani přes to, že bychom najednou neměli mít šneky, i když jsme je nikdy předtím neměli a vůbec nám nechyběli… a pak se divíme, jakto, že máme tolik zvířat.

Sauron a Voldemort

Moje osobní energetická upírka

15. února 2018 v 20:47 | Janie |  Z deníčku
Poslední dobou jsem hrozně demotivovaná cokoliv dělat. Je to poznat i z toho, jak pilně a často přispívám na blog, haha… Má to asi několik příčin. Za prvé jsem odjakživa chronický prokrastinátor a občas proflákám třeba týden a uvědomím si to až v neděli večer a pak se kvůli tomu cítím blbě. Říkám si, že s tím musím něco udělat, ale protože jsem chronický prokrastinátor, tak to odložím na později… Navíc přibližně od Vánoc pořád bojuji s nějakou nemocí a jsem furt unavená, když zrovna nemám přes půl xichtu opar, tak mě bolí hlava nebo krvácím z nosu. Což je fakt skvělý. Cpu se mandarinkama kvůli vitamínům horem dolem, ale co si budem povídat, ty supermarketový mandarinky mají beztak jen placebo efekt. Teď už je mi teda nějakou dobu docela dobře, takže snad už bude pokoj… prosím. Pak taky fakt, že je tady ještě pořád nekonečná zima. Už chci léto a fesťáky a vytáhnout koně na strniště a pořádně se projet. Momentálně se na vyjížďkách plácáme v bahně nebo bruslíme na ledě, což není zábava ani pro jednoho z nás.
Ale co mi bere energii v posledním cca týdnu úplně nejvíc (dramatické zvuky bubnů v pozadí) jsou opět a zas jednou lidi. Nedávno jsem si projížděla svůj blog a zjistila jsem, že z větší části sestává z toho, jak nadávám na ostatní lidi a říkala jsem si, že to asi není úplně nejlepší a že to na mě vrhá špatný světlo… no a píšu další takovej článek. Slibuju, že se budu snažit psát i o hodnejch lidech. Až zas ňáký potkám. Ale dneska ne.