Nejsem absolutní troska

12. ledna 2018 v 21:04 | Janie |  Z deníčku
"Jano, je všechno v pořádku?" Stěží se držím, abych neprotočila oči. Mám extrémně silný pocit déja vu. Furt se to opakuje. Prakticky jediný rozdíl je ten, že předtím to bylo na základce a teď to je na střední. Zase stojím v prázdné třídě před katedrou se svou třídní, zase úplně zbytečně. Ona si myslí, že to zbytečně není, ale já vím, že je. Tihle lidi se na mě prostě nějak lepí, chroničtí zachraňovači, kteří v sebemenší blbosti hned vidí tragédii.
Bylo to takhle - psali jsme písemku z biochemie. Biochemie je mimochodem úplně hrozná věc a pokaždé když vidím nějaký vzoreček na dva řádky, říkám si, co tady vlastně dělám. Ale to je jedno. Prostě jsem dopsala tu písemku asi během pěti minut, protože zaprvé byla dost krátká a za druhé jsem toho zas tolik nevěděla. Takže jsem si to po sobě třikrát přečetla a pak jsem si položila hlavu na lavici, protože mi bylo jasný, že ostatní ještě budou dlouho psát. A v tu chvíli za mnou stála třídní, trvalo jí to snad deset vteřin. "Je vám špatně?" "Ne." "Tak za mnou přijďte po hodině, já vám chci něco říct." Sakra. V tu chvíli mi to bylo jasný, bylo to jako nějakej telepatickej záblesk, protože jsem přesně věděla, co bude následovat.
Počkala jsem tam po hodině. A dostala jsem tu otázku - "Je všechno v pořádku?" Uvažuju, co všechny ty učitelky pořád vede k domněnce, že mám problém. "Jo." "Vy jste na intru?" "Jo." "Chodíte na brigádu?" "Ne." Připadala jsem si jako debil, když jsem pořád odpovídala jednoslovně, ale snažila jsem se jí nějak naznačit, že se s ní fakt nechci bavit - nebylo mi to moc platný. Následovala salva otázek - jak moc se učím, do kolika se učím, v kolik chodím spát a v kolik vstávám. "To spíte osm a půl hodiny. Vám to snad nestačí?" To už jsem začínala být naštvaná. "Stačí mi to." "No tak proč si leháte na lavici?" "Protože už jsem měla tu písemku hotovou," odpovídám popravdě. Trochu odsekávám, nojo... "Ale to není poprvé, co jste to udělala." Ano, ve skutečnosti je to podruhé.

Dva týdny zpátky se tam půl hodiny vykecávala. Přemejšlela jsem, jak jí říct, že jsem to udělala proto, že mě její vyprávění ubíjelo, ale radši jsem byla ticho. "Vy mi pořád přijdete taková unavená…" Byl čtvrtek. Osmá hodina. Škola mě unavuje. Ale ona si myslí že je to deprese. "Doma je všechno dobrý? Jo? Fakt? A s kým se kamarádíte ve třídě? A co kluci, dobrý? Vy žádnýho nemáte? A měla jste?" Cejtila jsem, jak mi stoupá tlak. Co je jí po tom? Ona je asi tak poslední člověk na planetě, kterému bych chtěla vyprávět o svém vypečeném vztahu, který navíc skončil loni na podzim. A tak jsem pořád říkala - je to dobrý, nic mi není, je to dobrý, všechno je v pohodě. Stejně mi nevěřila. "Ale přijďte za mnou, kdyby něco. Já jsem tady pro vás." "Dobře," odpověděla jsem, ale myslela jsem si: "To určitě, tyvole," a vzpomínala jsem na den, kdy jsem ji prosila o to, abych si jednu písemku mohla napsat později, protože jsem týden nebyla ve škole a nevěděla jsem o ní a ona mi řekla, že je to můj problém, že mi to nikdo neřekl. Pak mě seřvala, protože jsem z toho dostala čtverec. Co by taky chtěla, když jsem měla pět minut na naučení dvaceti stran sešitu.
Třídní na základce mě taky chtěla vždycky zachránit, začlenit do kolektivu. Byla přesvědčená, že mám problém. Nikdy jsem jí nebyla schopná vysvětlit, že tlačit mě do kolektivu silou je jako rvát cihlu do klíčový dírky. Je mi jasný, že tý na střední to taky nevysvětlím. V jejich očích asi vypadám jako absolutní troska. Nechce chápat, že si nepřipadám vyčleněná. Jediný co chci je, aby mě nechali na pokoji a přestali mě zachraňovat. Jasně že ne všechno je vždycky v pohodě. Nebudu ale vyprávět ženský, o který vím jen to, jak se jmenuje, že je moje třídní, že po mně každou chvíli řve a že se jí bojím, o tom, že je mi někdy blbě protože se se mnou přestaly bavit moje dvě nejstarší kamarádky. Že po Vánocích jsem si dva tejdny připadala úplně mimo. Že mě překvapí, když si moje nejlepší kámoška pozve na oslavu dvacet kamarádů a já mám kamarády asi čtyři.
Pak se dám postupně nějak zase do kupy a myslím si, že je všechno v pohodě. Ale ukáže se, že asi nevypadám v pohodě, protože moje třídní nabyde dojmu, že jsem na dně.
A nejlepší je, že když pak od ní něco chci, pošle mě do řitě.
Pomoz si sama, trosko.
Tak dík no.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | Web | Sobota v 9:21 | Reagovat

Něco podobného znám, mám stejně třídního učitele

2 Eliss Eliss | Web | Sobota v 9:22 | Reagovat

No jo, někteří se tváří jak chtějí pomoci a přitom to tak není...

3 Little Little | Web | Sobota v 12:45 | Reagovat

Někteří lidi jsou neskutečně zvláštní a nepochopitelní...tvoje třídní bude asi jedním z nich.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama