Dojezd roku 2017

1. ledna 2018 v 22:24 | Janie |  Píšu
Uletěl další rok. Byl krásnej i smutnej. Příští rok bude asi taky takovej. Jakej jinej by mohl být rok, kdy člověk dosáhne plnoletosti? "Budeš už dospělá," rejpe do mě táta. Vstávám a rozhazuju rukama: "Haha, to určitě, však se na mě podívej!"
Ale nechci tady rekapitulovat celý rok 2017. Jen jeden měsíc. Ten poslední. Prosinec byl hrozně psychicky náročnej. Jestliže jsem během celého roku na pomyslné životní vlnovce zvolna cestovala nahoru a dolů, tak v prosinci jsem lítala jako takovej ten tenisovej míček, co je na provázku přívázanej k pálce. Vrchol a dno nikdy nebyly od sebe moc daleko.
Vezměme si to v bodech:
  • Letos jsem nakupovala dárky v předstihu, takže jsem byla celkem klidná. Akorát jsem mamku nenápadně (někdy i nápadně) postrkovala, aby někomu nepořídila to samý co já, protože už se nám jednou stalo, že se pod stromečkem objevily dvě stejné knížky a rozhodně jsem si nechtěla tuto situaci zopakovat. Trochu průser byl, když jsem zjistila, že ten krásnej balící papír, co jsem koupila, je celičký se Santou. Nesnáším Santu. Papír leží na intru a nevím, co s ním mám dělat. Stejně už je ale k ničemu, po incidentu kdy s ním jedna spolubydlící zmlátila tu druhou.


  • Balení dárků je strašný. Nikdy to nedokážu udělat tak, aby to vypadalo krásně a od srdce, a ne jako když se to vytáhne krávě z prdele. S prominutim. Při balení dárků dostala píseň Izolepička ("Má jediná lásko, izolepící pásko.") od Kalkaty úplně jiný rozměr a já musela izolepu zas jednou docenit jako neskutečně užitečný vynález. (Jako člověk z intru jsem si třeba spravovala provizorně boty metodou "izolepa a naděje".) Bez ohledu na množství izolepy se ale jeden dárek už pod stromečkem samovolně rozbaloval. "Ten Ježíšek byl snad ožralej když to balil..."
  • Všechny. Autobusy. Zrušený. Dostat se domů na vánoční prázdniny mě stálo všechnu sílu.
  • A taky mě v trolejbuse seřvala důchodkyně.
  • A koupila jsem si na nádru strašně oschlou bagetu.
  • Byla jsem na vánoční besídce na statku kam chodím ke koním. Chtěly jsme se tam sejít se všema starýma kámošema, ale ukázalo se, že ze staré gardy se sejdeme čtyři, protože ostatní na nás kašlou. Zvysoka. Naše snaha to tam celý spasit navíc absolutně nikoho nezajímala. Ani my jsme nikoho nezajímali. Seděli jsme sami v prázdné místnosti a ostatní odešli, jen co nás viděli a už se nevrátili. Byli radši venku na mrazu. Jeden z nejdepresivnějších momentů roku. Celou atmosféru dokresloval stromeček alá vyřízená troska, na kterém visela jediná dost ubohá papírová ozdoba a dvaceticentimetrový řetěz. Vyrazili jsme proto z neveselého prostředí raději na kafe a pak jsme se snažili najít nějaký způsob, jak se zabavit ve městě. Jenže SY jsou takové město, kde se člověk, který nemá rád dechovku nebo kokain moc dobře zabavit nemůže a benzínka tam zavírá v jedenáct. Takže nás kámoš začal bavit příběhy o tom, jak zase v jeho městě je všechno mnohem lepší, akorát že všichni věděli, že to absolutně není pravda a že jeho město je ještě horší než to naše.
  • K Vánocům jsem dostala spoustu knížek, triček a výtvarných potřeb. Taky spoďáry. Protože někdo je dostat musí.
  • Den po vánocích jsem způsobila ségře hysterák, protože znám víc slov než ona. Ještě ten den večer se mi rozjela chřipka.
  • Následující tři dny prázdnin tím pádem stály za nic. Ale aspoň jsem se po stopadesátý podívala na Pána prstenů. Taky jsem přečetla dvě knížky. Hlasy byly docela dobrý a Maminčin mazánek docela blbej.
  • Poprvé jsem řídila auto. Asi by mi to i docela šlo, kdybych se pořád nesnažila řadit bez spojky a nezapomínala na existenci brzd. Vlastně jsem celou dobu jenom v panice dělala nějaký věci a docela to vycházelo. Což vlastně platí pro poměrně velkou část mého života.
  • Nejsvětlejší chvíle Silvestra byla když jsme dělali chlebíčky a poslouchali u toho Brutální všechno. Jinak jsem měla náladu úplně na nic, vůbec jsem nechtěla, aby k nám někdo přišel. Všichni moji kámoši byli někde v trapu. Večer jsme jeli do města na ohňostroj - brácha nejdřív řval, že tam nechce a potom řval, že to bylo krátký. Vůbec jsem se neopila. Měla jsem jenom tři Frisca, ale aspoň jsem nemusela řešit kocovinu.
  • V rádiu odpočítali posledních deset vteřin roku, načež táta suše poznamenal: "Jdou jim tam hodiny o půl minuty pozadu." Připili jsme si a šli spát. The end.
A tak to bylo. Hledím do nového roku s nadějí. Doufám, že bude dobrej. Chci, aby byl dobrej. Ale kdo ví. Je jistý, že některé věci, které v loňském roce zmizely, se už nikdy nevrátí. Ale přijdou nový. Jako vždycky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama