Co mi dal kůň...

19. ledna 2018 v 20:40 | Janie |  Zvířectvo
Vím, že spoustu lidí - i nekoňáků- přitahuje krása a síla koní. Mě koně taky lákali odmalička. Začala jsem jezdit, když mi bylo osm. Když jsem odrostla poníkům, objevil se na scéně Láša. Přišel mi do života před sedmi lety. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které se mi doteď v životě staly. Vtipné je, že jsem ho vlastně ani nechtěla, prostě se to stalo - a bylo to tak, jak to mělo být. Těžko říct, co by bylo, kdybych tenkrát nekývla - ale která desetiletá holka by odmítla, když jí nabízejí koně, byť se jí zdá na její možnosti trochu moc velký, silný a rychlý? Během těch let, kdy jsem ho postupně poznávala a rostla s ním, jsem se pomalu začala od něj učit, růst s ním. Probudil můj vnitřní hlas.



Ze začátku jsem mu vůbec nerozumněla, tak jako jsem nerozumněla koním obecně. Měla jsem úplně špatný přístup. Myslela jsem si, tak jako bohužel spousta lidí, že když kůň dělá chybu, je to jeho vina a je třeba ho za to potrestat. Oháněla jsem se kolem sebe rukama, bičem, tahala za vodítko i za otěže, přebila jsem všechnu snahu o komunikaci ze strany koně. Umlčela jsem ho. Nikam to nevedlo. Nemůžete někoho vláčet za sebou, řvát na něj a mávat na něj rukama a očekávat, že s vámi bude chtít být a bude s vámi spolupracovat.
Musela jsem projít proměnou, která byla (a je) nelehká a leckdy bolestná. Probudit svůj vnitřní hlas. Nejdřív to byl takový tichý hlásek, který říkal - "Takhle to nejde, ničeho nedosáhneš, nic se nelepší, musíš na to jinak." Jak plynuly roky, byl ten hlásek silnější a silnější a já začala tušit, jakým směrem se chci ubírat. A že je to úplně jiný směr než doposud. Bylo snadné kráčet po široké dálnici se spoustou zkratek, dělat všechno jednoduchou cestou, umlčet to zvíře, nenechat ho projevit svůj nesouhlas. Koně jsou velcí, ale není těžké nad nimi převzít kontrolu skrze strach a bolest - děje se to dnes a denně. Člověk se nemusel zabývat svými chybami. Nekráčela jsem ale po téhle cestě dlouho, protože můj vnitřní hlas mi jasně napovídal, že takhle by to nešlo. Že tohle není fér a nechci to dělat. Je mi jedno, kolik dalších lidí to dělá, já mezi nimi být nechci. A tak jsem se postupně začala přesouvat na vedlejší silnice. A tam se začaly dít věci.
Začala jsem se snažit s koněm mluvit, ne ho překřičet. Snažila jsem se chápat, proč co dělá, proč se chová, tak jak se chová a co můžu udělat pro to, abych to napravila. Víc jsem četla a studovala o ježdění, o stádovém chování koní, o tom, jak mezi sebou komunikují. Uvědomila jsem si, že devadesát procent problémů, které jsem řešila, vychází ze mě. Spousta problémů odplynula jenom díky tomuto prostému uvědomnění. Najednou jsem viděla, že celou dobu mám chytrého, učenlivého koně, strašně hodného, citlivého, úplně zlaté zvíře. Jenže jsem to nikdy předtím nepostřehla, protože jsem se příliš zabývala sama sebou. Bylo potřeba odložit stranou veškeré ambice a touhy po stužkách a pohárech. Nakonec mi už nepřijdou důležité.
Láša mě začal učit, když jsem ho konečně nechala. Naučila jsem se trpělivosti, přemýšlivosti. Nespěchat, dělat malé krůčky. Nezastavovat se, ani když všechno vypadá hrozně, projít tím špatným, nechat to přehnat kolem a počkat, až zase vysvitne slunce. Naučila jsem se přemýšlet o tom, co dělám. Ovládat svůj strach a hněv. Naučila jsem se stát si za svým - já, holka, která někdy přemýšlí o tom, jestli se cítí dost sebejistě na to aby si šla koupit zmrzlinu. Musela jsem si párkrát tvrdošíjně postavit hlavu, když se mě někteří lidi snažili přimět k tomu, abych dělala Lášovi věci, které mu dělat nechci. Ale hlavně jsem se naučila, že když půjdu za tím, co chci mít, nebudu spěchat a zkracovat si cestu, nakonec to dostanu. Může to trvat roky, ale na tom vůbec nezáleží. V případě koní je cesta cíl, protože nikdy není možné umět všechno a dokázat s nimi všechno. Vždycky je prostor pro další růst. A já už toho od svého koně dostala tolik... když za mnou šel po otevřené louce bez vodítka, skoro jsem brečela štěstím. Každý týden si užíváme krásné vyjížďky. A asi před měsícem jsem se odhodlala odložit udidlo - už dlouho jsem to chtěla udělat, ale čekala jsem na ten pravý čas. Láša nad tím ani nemrknul okem. Pro mě to byl velký a odvážný krok, ale on to vzal jako samozřejmost. To dokazuje, že spousta překážek je jenom v naší hlavě.
Nejsem dokonalý jezdec a ani nikdy nebudu. Láša není dokonalý kůň a ani nikdy nebude. Občas mi taky rupnou nervy, nebo zpanikařím, dělám spoustu chyb a přešlapů. Ale to nevadí, protože cítím, že teď už jsme na správné cestě k našemu cíli - tím cílem je vzájemná důvěra a respekt, porozumnění... a už žádné zkratky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Unavená matka Unavená matka | 19. ledna 2018 v 21:47 | Reagovat

Koně jsou vášní i mojí nejmladší dcery, ta by si také přála mít svého vlastního. To jsem zvědavá, co ti tvůj probuzený vnitřní hlas bude říkat, napiš pak o tom :)

2 Jeife Jeife | E-mail | Web | 20. ledna 2018 v 9:45 | Reagovat

Krasne napsany :) u me ten zlom nastal, kdyz jsem z oddilu sla do pronajmu kone. Najednou jsem zjistila, ze neumim nic jineho nez kopat a tahat za oteze, bylo mi ze sebe docela smutno. A tak jsem se zacla ucit a vsechno se obratilo :)

3 Hemitson Hemitson | Web | 20. ledna 2018 v 11:40 | Reagovat

Nádherně napsané. Já jsem v jezdectví nikdy neměla žádné ambice, chtěla jsem koním jen porozumět, proto jsem většinu času spíše trávila tím, že jsem se věnovala přirozené komunikaci v kruhovce, ve výběhu nebo jsme si jen tak hráli, chodili na procházky, a když přišlo na trénování ze sedla (nebo i bez sedla), snažila jsem se to udělat příjemným i pro koně a byla to zábava. Bohůžel se pak "má" kobyla prodala a i přestože jsem měla na starost super valáška, musela jsem od koní odejít kvůli času. Mrzí mě, že mi ty dny teď skončily, ale třeba se k nim jednou zase vrátím, neboť koně opravdu probouzí nám koňákům vnitřní hlas.

4 tema-tydne tema-tydne | E-mail | Web | 20. ledna 2018 v 18:37 | Reagovat

Zařazuji do výběru aktuálního TT. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama