Leden 2018

Co mi dal kůň...

19. ledna 2018 v 20:40 | Janie |  Zvířectvo
Vím, že spoustu lidí - i nekoňáků- přitahuje krása a síla koní. Mě koně taky lákali odmalička. Začala jsem jezdit, když mi bylo osm. Když jsem odrostla poníkům, objevil se na scéně Láša. Přišel mi do života před sedmi lety. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí, které se mi doteď v životě staly. Vtipné je, že jsem ho vlastně ani nechtěla, prostě se to stalo - a bylo to tak, jak to mělo být. Těžko říct, co by bylo, kdybych tenkrát nekývla - ale která desetiletá holka by odmítla, když jí nabízejí koně, byť se jí zdá na její možnosti trochu moc velký, silný a rychlý? Během těch let, kdy jsem ho postupně poznávala a rostla s ním, jsem se pomalu začala od něj učit, růst s ním. Probudil můj vnitřní hlas.


Nejsem absolutní troska

12. ledna 2018 v 21:04 | Janie |  Z deníčku
"Jano, je všechno v pořádku?" Stěží se držím, abych neprotočila oči. Mám extrémně silný pocit déja vu. Furt se to opakuje. Prakticky jediný rozdíl je ten, že předtím to bylo na základce a teď to je na střední. Zase stojím v prázdné třídě před katedrou se svou třídní, zase úplně zbytečně. Ona si myslí, že to zbytečně není, ale já vím, že je. Tihle lidi se na mě prostě nějak lepí, chroničtí zachraňovači, kteří v sebemenší blbosti hned vidí tragédii.
Bylo to takhle - psali jsme písemku z biochemie. Biochemie je mimochodem úplně hrozná věc a pokaždé když vidím nějaký vzoreček na dva řádky, říkám si, co tady vlastně dělám. Ale to je jedno. Prostě jsem dopsala tu písemku asi během pěti minut, protože zaprvé byla dost krátká a za druhé jsem toho zas tolik nevěděla. Takže jsem si to po sobě třikrát přečetla a pak jsem si položila hlavu na lavici, protože mi bylo jasný, že ostatní ještě budou dlouho psát. A v tu chvíli za mnou stála třídní, trvalo jí to snad deset vteřin. "Je vám špatně?" "Ne." "Tak za mnou přijďte po hodině, já vám chci něco říct." Sakra. V tu chvíli mi to bylo jasný, bylo to jako nějakej telepatickej záblesk, protože jsem přesně věděla, co bude následovat.
Počkala jsem tam po hodině. A dostala jsem tu otázku - "Je všechno v pořádku?" Uvažuju, co všechny ty učitelky pořád vede k domněnce, že mám problém. "Jo." "Vy jste na intru?" "Jo." "Chodíte na brigádu?" "Ne." Připadala jsem si jako debil, když jsem pořád odpovídala jednoslovně, ale snažila jsem se jí nějak naznačit, že se s ní fakt nechci bavit - nebylo mi to moc platný. Následovala salva otázek - jak moc se učím, do kolika se učím, v kolik chodím spát a v kolik vstávám. "To spíte osm a půl hodiny. Vám to snad nestačí?" To už jsem začínala být naštvaná. "Stačí mi to." "No tak proč si leháte na lavici?" "Protože už jsem měla tu písemku hotovou," odpovídám popravdě. Trochu odsekávám, nojo... "Ale to není poprvé, co jste to udělala." Ano, ve skutečnosti je to podruhé.

(Skoro) 30 otázek - 2. část

5. ledna 2018 v 20:53 | Janie |  Píšu
1. část tady. Nevešlo se do jednoho článku, hehe.

15. Jaký by byl tvůj patron ve světě Harry Pottera?
Panda červená. Nebo kočka.
16. V jaké Bradavické koleji bys byla?
V Mrzimoru. Vždycky mě hrozně štve že ve filmech o něm prakticky nepadne zmínka.
17. Chtěla bys teď být raději ve Středozemi, Narnii, Bradavicích nebo někde jinde?
Po Tolkienově Středozemi toužím vždycky, když znovu čtu Pána Prstenů. Hrozně hrozně hrozně. Asi bych tam nepřežila ani týden, ale stejně. Jako malá jsem měla vždycky problém udržet si v mysli, že to místo není skutečné. I teď je to občas těžký.
18. Zamiluješ se snadno?
Až směšně snadno, avšak pokaždé do někoho, koho nemůžu mít.
19. Napiš pět věcí, jejichž děláním strávíš nejvíc času - popořadě.
Spánek
Četba (počítám i věci do školy)
Aktivity se zvířaty - koně, psi
Poslech hudby
Kreslení, malování

(Skoro) 30 otázek - 1. část

5. ledna 2018 v 20:52 | Janie |  Píšu
Dneska jsem se měla učit. Což znamená, že jsem surfovala po Instagramu s otevřeným sešitem položeným vedle sebe. Takhle se učím. Ale došla jsem zatím až do třeťáku, tak to asi není ještě tak zlý. No a narazila jsem na poměrně dost zajímavých třicet otázek. Byly trochu k zamyšlení nad sebou a hrozně se mi líbily, takže jsem si je přepsala a vyplnila. Taky přeložila z angličtiny, což je důvod, proč mi tři chybí - některý jsem prostě nedokázala přeložit ani se slovníkem. Přišlo mi škoda nechávat to válet jen tak v počítači, tak je hodím sem. Třeba je to zajímavý.

1. Kdyby ti někdo chtěl opravdu porozumět, co by měl číst, poslouchat a na co se dívat?
Měl by si poslechnout skoro všechno od Znouze, docela dost od Už jsme doma a fiXy, aspoň něco od N.V.Ú a od Insanie. A písničku Creep od Radiohead. Číst asi všechno možný, já jsem toho přečetla strašně moc a spousta knížek ve mně zanechala nějakou stopu. A dívat se hlavně kolem sebe.
2. Našla jsi někdy spisovatele, který myslí jako ty?
Zatím ne, upřímně ani nevím, jak bych to poznala. Většinou spíš žasnu nad tím, že někdo dokáže vymyslet příběh, který má hlavu a patu. To já moc neumím. Možná tak nějaký krátký příběh, ale vymyslet děj na třista, pětset, tisíc stránek… to už je úplně mimo moji ligu.
3. Líbí se ti tvoje jméno? Je nějaké, o kterém si myslíš, že by se k tobě hodilo lépe?
Moje jméno se mi vlastně vcelku líbí, ale štve mě, že se z něj dá udělat tolik absolutně hloupých tvarů jako Jaňulka, Jaňďa a podobně. Nicméně si nedokážu představit, že bych se jmenovala jinak.
4. Jsi věřící / duchovně zaměřená?
Nevěřím v boha a nemám moc ráda nejrůznější náboženství. Ale věřím že je Něco, nějaká síla nad námi. A taky že všechno co uděláme, dobré nebo špatné, se nám nějakým způsobem vrátí.
5. Jsi hrdá na svou národnost?
Ne že bych se vyloženě styděla, ale hrdost to taky není.
6. S jakou kapelou / hudebníkem jsi se v životě cítila nejvíc propojená?
Vždycky jsem se nejvíc našla v hudbě Znouzectnosti a tak to asi bude dál. Mají speciální místo v mém srdci. Jejich koncerty mají osobitou atmosféru, jen málo kapel si užiju tak jako Znouzi. Navíc se mi líbí, že mají jak písně k pousmání, tak i ty vážné či poetické a všechny nakonec vyjdou jako pohlazení po duši. Myslím, že by víc lidí mělo poslouchat Znouzi.

Dojezd roku 2017

1. ledna 2018 v 22:24 | Janie |  Píšu
Uletěl další rok. Byl krásnej i smutnej. Příští rok bude asi taky takovej. Jakej jinej by mohl být rok, kdy člověk dosáhne plnoletosti? "Budeš už dospělá," rejpe do mě táta. Vstávám a rozhazuju rukama: "Haha, to určitě, však se na mě podívej!"
Ale nechci tady rekapitulovat celý rok 2017. Jen jeden měsíc. Ten poslední. Prosinec byl hrozně psychicky náročnej. Jestliže jsem během celého roku na pomyslné životní vlnovce zvolna cestovala nahoru a dolů, tak v prosinci jsem lítala jako takovej ten tenisovej míček, co je na provázku přívázanej k pálce. Vrchol a dno nikdy nebyly od sebe moc daleko.
Vezměme si to v bodech:
  • Letos jsem nakupovala dárky v předstihu, takže jsem byla celkem klidná. Akorát jsem mamku nenápadně (někdy i nápadně) postrkovala, aby někomu nepořídila to samý co já, protože už se nám jednou stalo, že se pod stromečkem objevily dvě stejné knížky a rozhodně jsem si nechtěla tuto situaci zopakovat. Trochu průser byl, když jsem zjistila, že ten krásnej balící papír, co jsem koupila, je celičký se Santou. Nesnáším Santu. Papír leží na intru a nevím, co s ním mám dělat. Stejně už je ale k ničemu, po incidentu kdy s ním jedna spolubydlící zmlátila tu druhou.