"Co kdyby tě to zvíře sežralo!"

17. prosince 2017 v 20:35 | Janie |  Zvířectvo
Vyrostla jsem obklopená zvířaty. To už jsem tady asi říkala. Když jsem byla malá, doma jsme měli králíky, bejka, ovce, slepého a hluchého starého psa a proměnlivý počet koček. U babičky všemožnou drůbež, kozy, často jsem si chodila do kravína hladit telátka. V osmi letech jsem začala jezdit na koních. Nikdy jsem se zvířat moc nebála a nikdo se moc nebál toho, že mě potrká koza nebo beran, pes mě roztrhá, kočky mi vyškrábou oči a koně mě rozdupají. Ale postupem času, jak jsem se víc než mezi zvířata zařazovala mezi lidi, začala jsem čím dál častěji narážet na "co kdyby".
"Nehlaď tu kočku, co kdyby tě pokousala!" Slyšela jsem to více než jednou - buď to někdo směřoval na mě, nebo nějaký rodič na své dítko. Já jsem na kočky vysazená, jsem kočičí člověk, a když někde na procházce nějakou kočku vidím, většinou zkouším, jestli ji dokážu k sobě nalákat a pohladit si ji. V životě se mi nestalo, že by mě kočka, která ke mně přišla dobrovolně, pokousala a poškrábala. Stejně tak mé devítileté sestře ani čtyřletému bráchovi. Přesto kolikrát vidím komunikativní mazlivou číču, která zamíří k dítěti evidentně jenom pro pohlazení a hned se někde objeví hysterický rodič a s křikem: "Ježiši Honzíčku kočička!" odnáší děcko do bezpečí. A pak všude vypráví jak Honzíčka zuřivě napadla vzteklá kočka.



Když venčím svoje dvě psiska (z kterých, pravda, jde strach), lidi někdy zabíhají z cesty do křoví, sotva nás zahlédnou. Co kdyby je pokousali. Mým psům to přijde evidentně velice vtipné a na takto schované lidi rádi štěkají a tváří se drsně, čímž moc nepřidávají na věrohodnosti mým uklidňujícím řečem o tom, že nic nedělaj a jsou hodný. A opravdu jsem si ověřila, že takhle machrují jen na lidi, kteří před nimi utíkají. Když jsme totiž v lese potkali babičku, co sbírala borůvky, která na nás už z dálky volala: "To jsou krásní pejsci!", psiska si jí vůbec nevšímala. Ještě vtipnější je, když takhle venčím koně. Když na něm jedu, tak ani ne, lidi asi mají pocit, že nad ním tak mám absolutní kontrolu, ale když ho vedu na vodítku, to je jiná. Byla jsem svědkem toho, že celá rodina přeskočila příkop a stáli raději na podmáčené louce, než aby sdíleli čtyři metry širokou cestu s mým zabijáckým plnokrevníkem, který si jich vůbec nevšímal. Koně přece kopou a koušou. Tak co kdyby.
Chápu ten strach. Sama si občas nepřipadám úplně jistá v kramflících, když se na mě zpoza zatáčky vyřítí obrovský vlčák bez vodítka a s páníčkem někde za horizontem nebo když jsem se v praxích na kravíně pohybovala ve stádu krav. Párkrát jsem byla potrkána beranem, nakopána poníkem, kousnuta koněm, poškrábána od různých zvířat, pohryzaná od morčat, od králíka. A taky samozřejmě nemám děti. Ale stejně mi přijde ujetý utíkat se svou ratolestí v náručí před starým scvrklým jezevčíkem, který se sotva vleče, nebo (čehož jsem opravdu byla svědkem na vlastní oči) běhat za synem a odhánět od něj komáry, případně vyhysterčit (to jsem taky viděla) když do kočárku spadne květ z javoru. To je fakt už na palici.
Zvířata můžou být nebezpečná. Stonásobně nebezpečná jsou pro lidi, kteří je nedokážou číst. Často se něco stane jen proto, že člověk neviděl nebo ignoroval padesát varování ze strany zvířete. Když se někdo snaží hladit kočku, která syčí a prská, tak se pak nesmí divit, že má ruku na proužky. Stejně tak je slyšet - ten pes mě bezdůvodně pokousal. A postupně se dozvíte, že pes byl vyděšený k smrti a nějaký idiot ho zahnal do rohu, kde pak už psovi nezbylo nic jiného než kousat. Nebo - na koně musíš mít velký udidlo a ostruhy a všechny možný řemeny, jinak tě shodí. Překvapení, když kůň chce, shodí vás i s tím největším udidlem a padesáti vyvazovacími otěžemi. To snad radši jezdit tak, aby vás shodit nechtěl. Nebo nejezdit na koni, na kterého člověk nemá a nenahánět si ego. A za lidskou blbost pak zaplatí zvíře, které dostane nálepku zabijáka, bestie a podobně.
Vidím to tak, že není dobrý žádný extrém. Je potřeba mít ze zvířat trochu respekt, být si vědom toho, že zvíře má vlastní mozek a jedná tak, jak umí, být si vědom toho, co se může stát a jak zabránit tomu, aby se něco stalo, ale skákat do křoví jakmile se objeví pes na vodítku, to si myslím fakt není nutný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zapiskyspekouna zapiskyspekouna | Web | 17. prosince 2017 v 20:56 | Reagovat

Dnešní doba prostě přeje hysterii, úzkostlivosti atd. když jsem byl malý, tak když mě máma nemohla najít, první místo, kde se šla podívat, byla psí bouda, protože jsem v ní samozřejmě byl i se psem... když v dnešní době čtu všechny ty články o bezpečnosti, hygieně atd., nechápu, jak jsem mohl své dětství přežít :D ;-)

2 Jane Jane | 17. prosince 2017 v 21:18 | Reagovat

[1]: Tak nějak, podle všech těch výzkumů už bych tady neměla být, ale světe div se, jako děcko jsem nikdy nebývala moc nemocná. Kdo vyroste ve sterilním prostředí, tak ho sejme první vir kterej ho potká... tak to je.

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 27. prosince 2017 v 16:36 | Reagovat

Sakra, vyrůstat v dnešní době musí být hrozné. Ještě, že za chvíli bude ta apokalypsa. :-)
Ne, vážně. Jestli mi někdy nějaké zvíře ublížilo, tak to většinou byla moje hloupost. Ten strejdův pes mě tenkrát pokousal, protože jsem ho chtěla krmit z ruky a nějak se to holt nepovedlo. Ale koho by v šesti letech napadlo, že ne každé zvíře to má nacvičené. A já jsem pro něj taky byla v podstatě cizí člověk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama