Prosinec 2017

"Co kdyby tě to zvíře sežralo!"

17. prosince 2017 v 20:35 | Janie |  Zvířectvo
Vyrostla jsem obklopená zvířaty. To už jsem tady asi říkala. Když jsem byla malá, doma jsme měli králíky, bejka, ovce, slepého a hluchého starého psa a proměnlivý počet koček. U babičky všemožnou drůbež, kozy, často jsem si chodila do kravína hladit telátka. V osmi letech jsem začala jezdit na koních. Nikdy jsem se zvířat moc nebála a nikdo se moc nebál toho, že mě potrká koza nebo beran, pes mě roztrhá, kočky mi vyškrábou oči a koně mě rozdupají. Ale postupem času, jak jsem se víc než mezi zvířata zařazovala mezi lidi, začala jsem čím dál častěji narážet na "co kdyby".
"Nehlaď tu kočku, co kdyby tě pokousala!" Slyšela jsem to více než jednou - buď to někdo směřoval na mě, nebo nějaký rodič na své dítko. Já jsem na kočky vysazená, jsem kočičí člověk, a když někde na procházce nějakou kočku vidím, většinou zkouším, jestli ji dokážu k sobě nalákat a pohladit si ji. V životě se mi nestalo, že by mě kočka, která ke mně přišla dobrovolně, pokousala a poškrábala. Stejně tak mé devítileté sestře ani čtyřletému bráchovi. Přesto kolikrát vidím komunikativní mazlivou číču, která zamíří k dítěti evidentně jenom pro pohlazení a hned se někde objeví hysterický rodič a s křikem: "Ježiši Honzíčku kočička!" odnáší děcko do bezpečí. A pak všude vypráví jak Honzíčka zuřivě napadla vzteklá kočka.


Na hraně dne a noci

8. prosince 2017 v 18:57 | Janie |  Svět přes objektiv
Moc ráda fotím večer nebo brzo ráno. Častěji večer, protože, jsem hrozně líná vstávat. Hrozně se mi líbí, jak se ve vzduchu úplně změní atmosféra. Někdy stojím na louce třeba půl hodiny a čekám až úplně do tmy, nebo vyletím z postele v pět ráno, protože vidím za oknem příslib krásného východu slunce. Současné téma týdne této mojí drobné zálibě přímo nahrává, tak jsem stvořila menší výběr z mých oblíbených fotek z hrany dne a noci.


Už hodně stará fotka, ale je to srdeční záležitost. Spousta vzpomínek. Bývaly jsme s holkama u koní až do večera.


Náčrtník - listopad

1. prosince 2017 v 22:46 | Janie |  Tvořím
Trochu mě děsí, jak ten čas letí. A taky už mám zaplněnou skoro polovinu svého nového náčrtníku! A to i přesto, že jsem v listopadu byla strašně (jakože fakt nechutně) líná cokoliv dělat. Tak se do toho zrovna pustíme.


Tak jo, Lišák vznikl ve chvíli kdy jsem ještě nebyla až tak líná. A fakt se mi líbí. (Když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá.) Začalo mě bavit používat fixy v kombinaci s akvarelem, ačkoliv to většinou přeženu a pak se to všechno propije a rozbije... ale tady se mi to naštěstí nestalo.