Zamčeno

19. listopadu 2017 v 19:43 | Janie |  Z deníčku
"Lidi... víš, Lášo, lidi jsou blbci," sdělila jsem svému věrnému oři to, co už nejspíš dávno věděl, když jsem ho vedla rozblácenou cestou k výběhu, protože to v tu chvíli bylo jediné, na co jsem myslela. To bylo totiž tak - jako téměř každou neděli jsem si i dnes vyjela na vyjížďku. Cesty byly sice hodně rozblácené, takže se na většině míst dalo jít jen krokem nebo nanejvýš opatrně klusem, ale párkrát jsme si i zacválali a i přes nepřízeň počasí jsem si vyjížďku opravdu užila. Je to dokonalý relax. Potkali jsme stádo srnek a po cestě domů na nás napadal první sníh. Když jsme ale byli už skoro zpátky u stáje, uslyšela jsem nezaměnitelné lupání elektrického ohradníku. "Bezva, to nám to zas někdo chytrej zapnul," protočila jsem oči. Ohradník si necháváme vypnutý, když někdo jezdí, aby se pak mohl v pohodě vrátit a kůň nedostal ránu, když na něm někdo jede. Čas od času je někdo hrozně akční a ohradník zapne, i když někdo jiný je ještě venku. Rezignovaně jsem tedy sesedla, že Lášu radši do stáje dovedu, protože se mi dvakrát nechtělo na něm sedět, kdyby náhodou dostal šlupku. U nás je to tak, že od stáje k výběhům nebo ven vede prostě taková ulička z ohradníku. Touhel uličkou jsem tedy Lášu provedla bez úrazu až k vratům do stájí... hádejte co. Vrata byly zavřený. Zevnitř. Je tam těžká dřevěná závora, ke které se zvenku nedá dostat. Jsou v nich i menší dvířka, která se však rovněž zavírají zevnitř. V té chvíli už jsem v duchu nadávala na ty, kdo tam byli přede mnou. Všechno zabarikádovali a odjeli. Dík moc. Jenže co teď?
Chvíli jsem tam bezcílně lomcovala vraty, jen tak, abych něco dělala. Láša mi věnoval tázavý pohled - proč jako nejdeme dovnitř, kde má svoje seno? Dumala jsem nad tou logickou hádankou. Co s nasedlaným koněm? Potřebovala bych si ho hodit do stáje, odsedlat ho, vyčistit a uklidit všechny věci. Jenže to jsem dost dobře nemohla udělat. Sundala jsem tedy z koně sedlo přímo před vraty (v té chvíli už vypadal vyloženě udiveně, jestli jsem se náááhodou trochu nezbláznila) a tam jsem ho nechala na nasedací rampě, Lášu jsem na uzdečce odvedla do výběhu (po cestě ho samozřejmě kopl ohradník), pak jsem se vrátila zpátky, obešla jsem statek zepředu a otevřela si vrata, uklidila sedlo a vracela jsem se ještě jednou zpátky do výběhu, abych dala Lášovi ohlávku a vyčistila mu aspoň kopyta. Jo, asi jsem zapomněla zmínit, že na cestě do výběhů je teď po kotníky bahna, takže jsem byla zablácená asi tak do poloviny lýtek.

A Láša, ten zlatý kůň, kterého mi snad seslalo samo nebe, byl na mě celou dobu tak hodný. I když dostal perdu od ohradníku, nepřejel mě, ale jen tak decentně poskočil a když jsem ho čistila ve výběhu mezi ostatními koňmi, nepřidal se k jejich divokým hrátkám, ale trpělivě čekal, až budu hotová. Některé dny mám toho koně opravdu radši než lidi.
Když jsem se naposledy brodila blátivou stezkou, byla jsem fakt naštvaná. Byli tam čtyři lidi a ani jednoho z nich nenapadlo, že se ještě budu chtít vrátit. Že jsem neodjela nafurt. Stává se mi furt, že mě lidi přehlíží, zapomínají na moji existenci a lekají se mně, když se někde z kouta ozvu... ale že by to bylo až takhle špatný... to mě nikdy nenapadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama