Fotky z hlubin času

13. listopadu 2017 v 17:21 | Janie |  Svět přes objektiv
Občas mě popadne nějaká úplně blbá myšlenka a já se jí držím zuby nehty. A tak jsem včera, místo abych šla radši spát, projížděla všechny své staré blogy, které ještě existují, a upřímně... no, samozřejmě že to nebylo nic moc. Na jednom blogu jsem dokonce našla jakési pokusy o "poezii" z roku 2013 - čtyři, no, řekněme surrealistické kratičké texty, které ve mně vyvolávají otázku, jestli náhodou poslední roky zvolna nepřicházím o rozum. No ale aspoň se mi to rýmovalo. Víceméně. Matně si vybavuji, že jsem to psala ovlivněna nějakým dílem, ale opravdu netuším jakým. Každopádně jsem se pobavila nad vlastní blbostí.
Nicméně objevila jsem i věci, které mě potěšily. Konkrétně fotky z doby, kdy jsem ještě nevlastnila zrcadlovku, ale fotila jsem nemotorným kompaktem, kterému jsem říkala Bizon. Jsou to fotky, o které jsem dávno přišla, nebo jsou uložené někde, kde je prostě nenajdu, nevím... Ale rozhodla jsem se je vytáhnout po nějaké době zase na světlo, protože mě překvapilo, že zdaleka ne všechny byly špatné (ačkoliv určitá část ano).





Ten den, kdy jsem fotila tohle si vybavuji úplně jasně. Bylo to na statku u koní, běhala jsem tam okolo a fotila oči každému, na koho jsem narazila. Chtěla jsem z toho udělat velkou koláž, ale neměla jsem dost materiálu a nakonec z toho sešlo. Trochu to bolí, když si uvědomím, že s velikou většinou lidí z těch fotek se už vůbec nevídám a nebavím.







Tohle jsou fotky z doby, kdy jsme ještě neměli psy (i když do té doby už mnoho nechybělo) a tak jsem chodila na procházky s kočkami. Dlouhosrstý kocour je Tygr a bílá kočička Lojzička - myslím, že tohle jsou jedny z posledních jejích fotek, které mám, nebyla u nás moc dlouho, umřela na FIP.



Lojzička byla věrná společnice na procházky.


Tohle byl takový experiment, přesně si pamatuju, jak jsem tam s tím blbla asi půl hodiny.


Tak a to by bylo vše pro dnešní článek, alespoň co se týče fotek. Rozhodla jsem se totiž ukázat zde jednu z těch šílených básniček, protože mě to určitým způsobem fascinuje... tahle je podle mě taková nejvýživnější, jeden příklad za všechny. Prosím pěkně poezie mého třináctiletého já:

Žlutí lvové lžou až se jim od tlamiček práší,
pravdomluvní mývalové chlupy všude ztrácí.
Zakysané kefírovky huby svoje kříví,
učitelka sežrala mi pravopisné chyby.
Tak co tím chtěl básník říct? To fakt nevim. Ale docela by mě zajímala ta zakysaná kefírovka. Kde se tohle vzalo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama