Listopad 2017

Víc než šťastní

30. listopadu 2017 v 19:39 | Janie |  Píšu
Všimla jsem si jedné zajímavé věci.
Znám pár lidí (naštěstí je jich opravdu jen pár), kteří si hrají na to, jak jsou neustále šťastní, všechno je úžasné, žijí v souznění s vesmírem a myslí strašně pozitivně, jsou samé sluníčko, kytička, ňuniťuti všechno je bezva. Což jako není samo o sobě nic hroznýho. Já nikomu nezávidím, že je šťastný, zejména když mě samotný přece taky nic zásadního nechybí. Samozřejmě, trochu mě unavuje furt dokola poslouchat jak jsou v souladu se vším a se všema a jak bych se taky měla začít ladit na tu pohodovou frekvenci a být děsně nad věcí... ale tak, když jim to dělá radost žejo...
Jenomže potom je tu takový háček. Čím víc se s těmi lidmi vídám, čím víc motivačních obrázků a fotek z tanců kolem ohně pod hvězdami přidávají na facebook, tím míň jim to jejich nehynoucí štěstí, radost a soulad věřím. Tím víc se mi zdá, že to je jen tak na oko. Lhaní do kapsy ostatním a taky sobě. Předstírání, že "jsou víc, než šťastní". Že jim nic nechybí. Nikomu nezávidí. Jsou vyrovnaní a v úplné rovnováze. Jenže nejsou.
S jednou takovouhle víc-než-šťastnou paní jsem pracovala na brigádě. Okopávaly jsme spolu do úmoru pole pod rozpáleným srpnovým sluncem. Ona pořád mluvila a já skoro pořád mlčela. Mezi řečmi o tom, že bude vařit rizoto a jak její manžel má trenky se souložícími medvídky (to jsem potřebovala vědět) ze Vše za 39, se mi rozhodla promlouvat do duše a tvrdit mi, že jsem hrozně pesimistická (bylo mi blbě a měla jsem plný triko osin z ječmene), smutná (přemejšlela jsem jak se rozejít se svým přítelem) a zamlklá (jen jsem si nechtěla povídat o trenkách) a že bych s tím měla něco udělat. A ona že má skvělou knížku Umění pozitivního myšlení, a že od té doby, co si to přečetla, myslí jen pozitivně a všechno je najednou úplně úžasný, že je prostě teď nad všechno povznesená. Což upoutalo moji pozornost. Samozřejmě je mi známo, že když člověk myslí pozitivně tak je mu na světě líp a možná se mu i víc věcí podaří, ale mě to prostě vždycky nejde. Ale to nebyl důvod mého zájmu. Zaujalo mě to proto, že ta paní, ač duševně zřejmě velice na výši, pomlouvala každého, kdo jí zkřížil cestu. Ráno v šatně jedna ženská něco řekla a ona to za půl hodiny, jen co byla z doslechu, s nějakou jinou hned kvalitně proprala a prodrbala. Samozřejmě přede mnou. Protože já to nikde nebudu vykládat, určitě. No, nevykládala jsem, žejo. Ale přemýšlela jsem o tom. Jak by všichni čuměli, kdybych jim poslední den po měsíci mlčení vmetla do obličejů, co kde kdo o kom říkal.
Tahle paní nebyla jediná bytost oproštěná od všech pozemských závaží, která není tak úžasná, jak se snaží vypadat. Znám pár dalších takových, které lžou, podvádějí, pomlouvají nebo ubližují kde komu. Ale přitom říkají, že jim nic nechybí, že jsou tak šťastné a že každý by měl vnést světlo do své duše. Hele. Jsou na světě lidi, kteří fakt šířej radost kolem sebe a jsou opravdu takoví. Ale nekecaj pořád o tom, prostě to dělaj. Ty víc-než-šťastný lidi o kterých mluvím ale takový doopravdy nejsou, jen si přejou takový být nebo si myslí, že takový jsou a snaží se to cpát ostatním, kteří o to vůbec nestojí. Třeba mně. Já nejsem víc-než-šťastná, naopak mi je někdy dost blbě. Leckoho naštvu a někdy to udělám úmyslně. Leckdo naštve mě a někdy se vytáčím úplně bezdůvodně. Ale aspoň vím, že taková jsem a když se cejtím jako šedej mrak, nedělám ze sebe sluníčko. Tyhle typy jsem k sobě vždycky přitahovala, protože nejspíš vypadám smutně a ztraceně, ale jejich pomoc mi fakt nepomáhá. A zdá se, že ani nikomu jinýmu.
Je blbý muset předstírat, že jste někdo jinej. Lepší je mít rád sám sebe...

Zamčeno

19. listopadu 2017 v 19:43 | Janie |  Z deníčku
"Lidi... víš, Lášo, lidi jsou blbci," sdělila jsem svému věrnému oři to, co už nejspíš dávno věděl, když jsem ho vedla rozblácenou cestou k výběhu, protože to v tu chvíli bylo jediné, na co jsem myslela. To bylo totiž tak - jako téměř každou neděli jsem si i dnes vyjela na vyjížďku. Cesty byly sice hodně rozblácené, takže se na většině míst dalo jít jen krokem nebo nanejvýš opatrně klusem, ale párkrát jsme si i zacválali a i přes nepřízeň počasí jsem si vyjížďku opravdu užila. Je to dokonalý relax. Potkali jsme stádo srnek a po cestě domů na nás napadal první sníh. Když jsme ale byli už skoro zpátky u stáje, uslyšela jsem nezaměnitelné lupání elektrického ohradníku. "Bezva, to nám to zas někdo chytrej zapnul," protočila jsem oči. Ohradník si necháváme vypnutý, když někdo jezdí, aby se pak mohl v pohodě vrátit a kůň nedostal ránu, když na něm někdo jede. Čas od času je někdo hrozně akční a ohradník zapne, i když někdo jiný je ještě venku. Rezignovaně jsem tedy sesedla, že Lášu radši do stáje dovedu, protože se mi dvakrát nechtělo na něm sedět, kdyby náhodou dostal šlupku. U nás je to tak, že od stáje k výběhům nebo ven vede prostě taková ulička z ohradníku. Touhel uličkou jsem tedy Lášu provedla bez úrazu až k vratům do stájí... hádejte co. Vrata byly zavřený. Zevnitř. Je tam těžká dřevěná závora, ke které se zvenku nedá dostat. Jsou v nich i menší dvířka, která se však rovněž zavírají zevnitř. V té chvíli už jsem v duchu nadávala na ty, kdo tam byli přede mnou. Všechno zabarikádovali a odjeli. Dík moc. Jenže co teď?
Chvíli jsem tam bezcílně lomcovala vraty, jen tak, abych něco dělala. Láša mi věnoval tázavý pohled - proč jako nejdeme dovnitř, kde má svoje seno? Dumala jsem nad tou logickou hádankou. Co s nasedlaným koněm? Potřebovala bych si ho hodit do stáje, odsedlat ho, vyčistit a uklidit všechny věci. Jenže to jsem dost dobře nemohla udělat. Sundala jsem tedy z koně sedlo přímo před vraty (v té chvíli už vypadal vyloženě udiveně, jestli jsem se náááhodou trochu nezbláznila) a tam jsem ho nechala na nasedací rampě, Lášu jsem na uzdečce odvedla do výběhu (po cestě ho samozřejmě kopl ohradník), pak jsem se vrátila zpátky, obešla jsem statek zepředu a otevřela si vrata, uklidila sedlo a vracela jsem se ještě jednou zpátky do výběhu, abych dala Lášovi ohlávku a vyčistila mu aspoň kopyta. Jo, asi jsem zapomněla zmínit, že na cestě do výběhů je teď po kotníky bahna, takže jsem byla zablácená asi tak do poloviny lýtek.

Malý princ

16. listopadu 2017 v 23:44 | Janie |  Tvořím

Bral vážně bezvýznamná slova a byl proto velice nešťasten.
Dostala jsem Malého prince. Přečetla jsem knížku, lehla jsem si tváří dolů na gauč a brečela. Ta knížka je hrozně smutná. Pak jsem vzala plátno a barvy a malovala. Mám ten obrázek hrozně ráda.

Obrázek byl vlastně opět dost experimentální a pracovala jsem dost impulzivně beze snahy o nějakou dokonalost. Snažila jsem se spíš zachytit určitou náladu. Někdy jen tak bezmyšlenkovitě plnit plátno barvami, jak to zrovna přijde pod ruku, je ta nejvíc uvolňující věc na světě...

Fotky z hlubin času

13. listopadu 2017 v 17:21 | Janie |  Svět přes objektiv
Občas mě popadne nějaká úplně blbá myšlenka a já se jí držím zuby nehty. A tak jsem včera, místo abych šla radši spát, projížděla všechny své staré blogy, které ještě existují, a upřímně... no, samozřejmě že to nebylo nic moc. Na jednom blogu jsem dokonce našla jakési pokusy o "poezii" z roku 2013 - čtyři, no, řekněme surrealistické kratičké texty, které ve mně vyvolávají otázku, jestli náhodou poslední roky zvolna nepřicházím o rozum. No ale aspoň se mi to rýmovalo. Víceméně. Matně si vybavuji, že jsem to psala ovlivněna nějakým dílem, ale opravdu netuším jakým. Každopádně jsem se pobavila nad vlastní blbostí.
Nicméně objevila jsem i věci, které mě potěšily. Konkrétně fotky z doby, kdy jsem ještě nevlastnila zrcadlovku, ale fotila jsem nemotorným kompaktem, kterému jsem říkala Bizon. Jsou to fotky, o které jsem dávno přišla, nebo jsou uložené někde, kde je prostě nenajdu, nevím... Ale rozhodla jsem se je vytáhnout po nějaké době zase na světlo, protože mě překvapilo, že zdaleka ne všechny byly špatné (ačkoliv určitá část ano).





Ten den, kdy jsem fotila tohle si vybavuji úplně jasně. Bylo to na statku u koní, běhala jsem tam okolo a fotila oči každému, na koho jsem narazila. Chtěla jsem z toho udělat velkou koláž, ale neměla jsem dost materiálu a nakonec z toho sešlo. Trochu to bolí, když si uvědomím, že s velikou většinou lidí z těch fotek se už vůbec nevídám a nebavím.



Listopadové střípky

11. listopadu 2017 v 22:58 | Janie |  Svět přes objektiv
Listopad je takovej vlezlej měsíc. Skoro se tváří, jako by chtěl zůstat navždy. Já má aspoň vždycky takovej pocit. Je unavující. Člověk má před sebou jenom vyhlídku nekonečné zimy, která leze i pod tři vrstvy oblečení a říká: "Takhle bude už navždy, nafurt a napořád." Nakonec vždycky přijde jaro, ale v listopadu vypadá jaro milión let daleko.


"Listopad je ten měsíc, kterej je navíc," říká Domm, když stojíme o půl jedenáctý v noci na svitavským náměstí a snažíme se vymyslet způsob, jakým zabít čas v tomhle mrtvým městě. Přistihnu se, že trochu teskně myslím na Hradec, kde se aspoň něco děje. Jenže Svitavy jsou Svitavy. Tam se neděje nic. Rozhodneme se, že si teda zajdem aspoň na benzínku pro bagetu. Došly jsme tam ve 23:01 a benzínka zavírala ve 23:00. Rezignovaně jsme zaklely a bába za oknem se na nás dívala jako na nebezpečné devianty.


Listopad. Běhám venku s foťákem, ale popravdě - ne zas tak moc. Moc se mi nechce ven, protože je tam kosa a bahno. Jsem prostě líná.


Boj s prázdnou stránkou

2. listopadu 2017 v 17:59 | Janie |  Tvořím
Mám nový náčrtník. Kroužkový blok, který mi, jak se ukázalo s postupem času, vyhovuje mnohem víc než ten původní, který měl hrozně tenké stránky a nedalo se do něj nejen malovat, ale ani kreslit fixem nebo nedej bože liháčem. Během října jsem tak zaplnila spoustu stránek výtvory. Dost mě to pohltilo a vlastně jsem udělala jen málo jiných věcí, jako třeba nějaké malby na plátna nebo záložky. Byl to ale taky boj. Boj s prázdnou stránkou. Pořád se nemůžu zbavit toho strachu z bílé plochy. Může na ní být cokoliv... ale co to cokoliv má jako být? Co když celou tu krásnou, neposkvrněnou stránku vyplýtvám úplně zbytečně a celou zkazím? Jediný způsob, jakým jsem se toho dokázala zbavit, bylo prostě malovat a kašlat na to. "Ten blok má padesát stran, všechny zkazit nemůžu!" A tak jsem kreslila, malovala, zaplňovala... a šlo to. V tomhle článku neukazuji všechny výtvory z října, chybí asi 3, ne teda, že bych se za ně styděla, ale ne všechny mám nafocené a momentálně je to s tou technikou u mě pořád trochu složitý. Takže navíc doufám, že fotky nebudou v moc ubohé kvalitě. Je to taky boj, asi nekonečnej, protože mě technika asi vyloženě nenávidí prostě...


Tohle dílko je ze začátku měsíce. Původně jsem chtěla malovat něco inspirované Švankmajerovým filmem Něco z Alenky a když jsem hledala předlohu nebo aspoň námět, vyběhl na mě obrázek se spoustou očí.. nedalo se odolat.


"Kreslím fixí písně" č. 3254. K téhle písničce jsem dokonce na jaře naivně začala dělat kreslenej videoklip. Konkrétněji papírovej. Já debil. Vystříhala jsem asi tisíc peříček z papíru, crcmala jsem se s anatomickým nákresem srdce a podařilo se mi vytvořit asi dvě vteřiny videa, načež jsem ztroskotala na tom, že nevlastním stativ, nemám na něj peníze a neumím si ho nijak provizorně vyrobit. No, všechno mi to tam pořád leží v eurofólii v šuplíku. Třeba jednou.