Žiju, brečím, směju se

2. října 2017 v 19:18 | Janie |  Píšu
Někdy si připadám jak bráchův papírovej drak. Ať je vítr jak chce příznivý, klepe se drak sotva nad zemí, pak vyletí do výšky a tam se statečně drží v záři podzimního slunce, jen aby se v příští minutě mohl vrhnout střemhlav k zemi. Většinou to vychytá tak půl metru nad zemí, ale někdy taky ne. Někdy se pěkně rozseká. A pak zase vzletí. Opakuje to tak dlouho, dokud ti, co ho maj v rukách, nesmotaj špagát a neřeknou: "Tak jo, končíme." Ten drak je normálně definice života z papírnictví za třicet korun. A člověk nikdy neví, kdy mu smotají tu jeho šňůru.
Párkrát v životě jsem už narazila na lidi, kteří si mysleli, že mám nějakej velkej problém. Někteří si taky zřejmě mysleli, že se chci zabít, případně že se k tomu propracuju časem. A já jsem byla přitom v pohodě. Jsem v pohodě. Připadá mi, že kdo není vysluníčkovanej 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, je vnímanej jaksi divně. "A ty s tou svou depresí něco dělej!" slýchala jsem například jeden čas od své spolubydlící. "Já nemám žádnou depresi," odvětila jsem vždycky. "A co to pak teda zase kreslíš za depresivní obrázky?" Depresivní obrázky, depresivní hudba, depresivní filmy. No prostě je se mnou všechno špatně. Postupem času se mi podařilo ji přesvědčit o tom, že jsem spokojená, vcelku šťastná a žádný depky nemám. Poukazovala jsem při tom na fakt, že jsem hroznej vytlemenec a nepotřebuju k tomu žádný drogy. Jenže zdá se, že moje radostný, praštěný a vysmátý chvíle nikdo tak moc neřeší. A pak mám jednou blbej den a najednou všichni hrr na ni a pořádně si do ní rejpněte, že je pesimista a že má se sebou něco dělat a projevte obavu, aby náhodou si něco neudělala.
Lidi.
Prosím.
Nechte mě žít.
Jsem z převážné části melancholik. Nesedí na mě všechny jeho charakteristiky, ale i tak jich sedí fakt hodně. Znamená to taky, že nedokážu bejt pořád happy jak dva grepy. Prostě se taky unavim, no. Nikdy jsem ale nikomu nedokázala vysvětlit, že být smutnej nemusí být vždycky jenom špatný. Jasný, že dlouhodobě se trápit a užírat se něčím člověku vůbec neprospěje, ale z mýho pohledu mít mizernou náladu, mít blbý období může v sobě mít kromě toho, že je to fakt na nic, někdy taky něco... já nevím, takový kouzlo. Když mi je blbě, někdo mi něco vyved nebo jsem něco podělala, nebo mám prostě pocit, že na mě všechno úplně padá, tak ráda kreslím. Kolikrát ty nejlepší nápady vymyslím tím způsobem, že ležím vyřízeně na koberci, zírám do stropu a najednou bum, múzo polib mě. Tak zvednu zadek, vezmu si papír nebo plátno nebo cokoliv, zaberu se do tvorby a během toho proběhne duševní restart. A všechno může být zase dobrý. Jen bych byla ráda, kdyby okolí pochopilo, že moje smutky jsou součást mě a že takhle funguju. Jsem jak ten papírovej drak. Nahoře, dole, ale furt se nějak plácám nad zemí a doufám, že toho Někoho ještě dlouho nenapadne smotat mou šňůru a jít radši na kafe. Nemám deprese, nejsem ani neustále zářící slunce. Já jsem já a je mi fajn. Mám sakra ráda život a některý lidi v něm. A hudbu, malování, kytky a zvířata. A víno. A tak.
Můj svět je krásnej a je taky trochu smutnej. Tak mi ho nechte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 2. října 2017 v 19:43 | Reagovat

To vítej v klubu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama