Trosky na výletě

23. října 2017 v 18:53 | Janie |  Z deníčku

Předem se omlouvám za případné monstrózní chyby, můj noťas je v klinické smrti a mobil moc nespolupracuje.
Důvody, proč jsem se vydala na další dobrodružnou cestu do mých milých Pardubic, byly tři. Zaprvé ráda žeru, zadruhé mám kámošku, která ráda žere a zatřetí jsem fakt chtěla na festival čokolády. Skutečně jsem to považovala za geniální akci zcela vhodnou k naplnění sobotního dne. Takže v sobotu ráno jsme my dvě - dvojka Panda a Panda - usedly do důvěrně známého Interpanteru a přímo zářily nadšením. Teda aspoň já zářila, protože jsem se fakt strašně těšila. Panda byla zklamaná, že nesehnala víno. Možná to ale nakonec vzhledem k okolnostem, které nastaly v cíli naší cesty, bylo i dobře. Ale nepředbíhejme.
Když jsme vystoupily v Pardubicích na hlaváku, byla jsem pověřena vedením výpravy, neb se ve městě trochu vyznám a taky (hlavně) jsem měla v mobilu ofocenou mapu. Moje mapa samozřejmě neobsahovala první asi čtvrtinu cesty od nádraží na třídu Míru, protože "jsem dobrá a už jsem tam šla, znám cestu a nejsem blbá, neasi." Po chvíli jsem už nebyla zdaleka tak suverénní, ale vedla jsem nás pořád asi víceméně správně, protože jsme po chvíli skončily přesně tam, kde jsme měly. Samozřejmě jsem si začala okamžitě vytahovat triko, že jsem dobrá, věděla jsem, že nás z toho vyvedu, že se mnou se není zkrátka vůbec nutno bát, načež jsem vzápětí málem ukončila svou bídnou existenci skokem pod dodávku v domění, že máme na přechodu zelenou. Nevěřte zvukovým signálům semaforů. Je to past.
Tím jsme se tedy octly v místech, která moje mapa už zahrnovala. Panda se divila, že třída Míru není vůbec tak poblitá, jako svitavské náměstí. Později se ukázalo, že to není pravda, protože při zpáteční cestě mě Panda výkřikem "Bacha, kachna!" zachránila před šlápnutím do nejhorší blitky na světě. Ale tak zlý jako Svitavy to fakt nebylo, tam kachna vedle kachny utváří genius loci. Mě spíš než otázka poblitého versus nepoblitého chodníku zajímala cesta k výstavišti Ideon.

Moje fotka mapky se ukázala být k ničemu, protože v ní byly jen názvy větších ulic a nedalo se v ní moc dobře orientovat. Nebo jsme prostě marný. Jedno z toho. Na konci tř. Míru jsme objevily velikou mapu města, ale té jsme také moc nerozuměly. Sice na ní blikala spousta žároviček a po chvíli k nám mapa dokonce začala tajemně promlouvat (což mi vždycky přijde dost znepokojivé), avšak nemohly jsme na ní najít, kde se nacházíme. Trvalo to snad tři minuty, než jsem vítězně zvolala: "Čum, Zelená brána, tady jsme!" Zvolala jsem dosti hlasitě, takže moji radost mohli sdílet všichni. Takže na mapě jsme se našly, jenže potom jsme zase nemohly najít ten Ideon, tak jsme raději mapu monotónně odříkavající svůj text nechaly být. Ve finále jsme Ideon našly prakticky náhodou ve chvíli, kdy už mě lehce chytala panika, že jsme někde na konci města v končinách, který vůbec neznám, střihly jsme to naslepo do nejbližší boční ulice a tam to bylo.
Když jsme se dost vychválily, jak jsme dobrý, stouply jsme si do dlouhé fronty. Na vpuštění čekalo poměrně dost lidí, ale spousta jich také bez ustání proudila ven. "Hele, proč všichni odchází, když to začalo teprve před hodinou?" tázala jsem se Pandy, protože jsem tak trochu už začínala tušit zradu. Ale Panda netušila. Po zakoupení lístků jsme to zjistily samy. Už u prvního stánku jsem se zarazila. "To je zajímavý," uchechtla se Panda nad věcmi, které zřejmě byly banány v čokoládě. Zřejmě. Sdělila jsem jí, že podobné věci jsem viděla v Mechanickém pomeranči a tudíž se toho ani nedotknu. Zkráceně bych celou akci nazvala dost ubohou. Nechci to jako nějak hanit, ale čekala jsem více. Všechno bylo šíleně drahý, spousta stánků neměla s čokoládou moc společného a ani jsem tam nenašla nic, co by mě nějak oslovilo (s výjimkou limetkovo-mátového krému, který jsem si koupila i za tu šílenou cenu). Protože jsme byly hladové a zklamané, koupily jsme si každá jednu sušenku a během jídla jsme sledovaly vystoupení saxofonisty Reného, který svou tragičností jen podtrhnul atmosféru. Zdálo se mi, že ten chudák hraje jednu píseň furt dokola. Panda to definitivně dorazila prohlášením, že Reného noťas má stejnou značku jako její boty od číňana. Tak jsme tam stály, dělaly si srandu z Reného a ze skútru, o který se soutěžilo, dotáhly jsme to až do fáze křečí od smíchu a pak jsme urychleně vypadly. Ještě jsme však viděly přípravu tzv. čokoládového kebabu, což i já jakožto člověk, který sní kde co včetně chleba s hořčicí, musím označit za jednu z největších prasáren, co jsem kdy viděla. Při odchodu jsem uviděla na zdi upoutávku na Dny chleba. Ukázala jsem ji Pandě a řekla, že jsme na tom asi mohly být hůř.
Poměrně rychle jsme se rozhodly, že když jsme si něco šíleně nezdravého nedaly tam, tak si aspoň zajdeme do KFC. Když jsme tam došly, byla tam samozřejmě hrozná fronta a já už toho začínala mít celkem dost. Nakonec jsme se jídla dočkaly, leč neměly jsme si s ním kam sednout. Viděly jsme jediný volný stůl, ale než jsme k němu prokličkovaly opičí dráhou tvořenou dětmi a židlemi, přišel z druhé strany frajer a se svým tácem celý stoleček zabral. Zůstaly jsme na to omráčeně zírat tak dlouho, dokud se neuvolnilo jiné místo. Sotva jsme si vybalil jídlo (Pandy twister vypadal jako po vážné autonehodě a já se tradičně zamatlala sýrem) , usadila se za nás rodina s křičícím dítětem. To už jsem viděla, jak Panda zatíná čelisti, takže jsme se najedly co možná nejrychleji a šly se poflakovat po Atriu (furt tomu říkám Afi a asi už navždy budu). Všude už prodávají vánoční dekorace a nejrůznější kýčovité kraviny. Nejvíce mě však zaujaly věci jako pytlík sušeného mechu a kůry. Že to je na dekorace mi došlo. Nějak mi ale nešlo do hlavy, proč bych si jako měla kupovat mech a kůru, když venku je toho všude kupa. Lidi jsou asi čímdál línější. Panda to neřešila, tu nejvíc zaujalo antistresové prso. Spoustu času jsme pak strávily v H&M, kde jsme si prohlížel ošklivé věci za vysoké ceny. Úplně tím zdeptané jsme se vydaly na cestu zpátky k nádraží. Po cestě jsem našla díru v chodníku ve tvaru velryby a byla jsem z toho nadšená, ale Panda celé moje nadšení smetla ze stolu slovy: "Tyvole, je to jen díra v chodníku." Na nádraží jsme si sedly s kafem z automatu a pak jsme ještě zapadly do perníkárny, kde Panda koupila perníkové sušenky pro přítele a já dvě perníková prasata pro bráchu a ségru. Prase je takovej náš symbol. Pak si Panda koupila lístek na vlak a odjela do Hradce za přítelem. Málem jí to ujelo, protože se se mnou zakecala. Můj vlak jel až v pět, takže jsem měla hodinu čas. Šla jsem se projít k řece. Chvíli jsem tam seděla na lavičce a kreslila. Atmosféru dokreslovaly flašky od piva a krabice od vína, které se mi válely pod nohama. Začal se snášet večer a trochu se rozplynul ten mlžný opar, který se celý den držel. Když jsem pak jela vlakem domů, udělalo se fakt nádherně. Chtěla jsem to vyfotit, ale okno bylo moc omatlaný.
Doteď nevím, jestli ten výlet byl úplně blbej nebo úplně dobrej. V některých chvílích jsem přemýšlela, jestli jsme trosky anebo ruiny, jindy jsme se tlemily jako šílenci. Jistý je, že to byl výlet s atmosférou. San Piego nám to dalo trochu sežrat. Ale to neva. Já blbec se tam stejně nakonec vždycky vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama