Říjen 2017

Říjen přes objektiv

31. října 2017 v 15:03 | Janie |  Svět přes objektiv
Můj notebook byl tři týdny v komatu, ale já ne. Ani můj foťák. Skoro celý říjen bylo krásné počasí. Když to jen trochu šlo, byla jsem venku s psiskama nebo u koní.






Podnikli jsme také výlet na hrad Pernštejn a nedalekou rozhlednu. V podzimním období tam bylo opravdu krásně. Jediné, co trochu kazilo zážitek, bylo to, že jsem byla po nemoci. Navíc to byla úplně stupidní nemoc, kterou údajně dostávají děti předškolního věku... a potom já. Udělaly se mi puchýře na nohách, rukách a v xichtě, a i když už mi bylo dobře, puchýře mi chvíli vydržely, takže pochodovat s bolavýma nohama po kořenech byla chvílema fakt chuťovka. Krásné podzimní barvy a sluníčko to ale zdárně zachraňovaly.



Trosky na výletě

23. října 2017 v 18:53 | Janie |  Z deníčku

Předem se omlouvám za případné monstrózní chyby, můj noťas je v klinické smrti a mobil moc nespolupracuje.
Důvody, proč jsem se vydala na další dobrodružnou cestu do mých milých Pardubic, byly tři. Zaprvé ráda žeru, zadruhé mám kámošku, která ráda žere a zatřetí jsem fakt chtěla na festival čokolády. Skutečně jsem to považovala za geniální akci zcela vhodnou k naplnění sobotního dne. Takže v sobotu ráno jsme my dvě - dvojka Panda a Panda - usedly do důvěrně známého Interpanteru a přímo zářily nadšením. Teda aspoň já zářila, protože jsem se fakt strašně těšila. Panda byla zklamaná, že nesehnala víno. Možná to ale nakonec vzhledem k okolnostem, které nastaly v cíli naší cesty, bylo i dobře. Ale nepředbíhejme.
Když jsme vystoupily v Pardubicích na hlaváku, byla jsem pověřena vedením výpravy, neb se ve městě trochu vyznám a taky (hlavně) jsem měla v mobilu ofocenou mapu. Moje mapa samozřejmě neobsahovala první asi čtvrtinu cesty od nádraží na třídu Míru, protože "jsem dobrá a už jsem tam šla, znám cestu a nejsem blbá, neasi." Po chvíli jsem už nebyla zdaleka tak suverénní, ale vedla jsem nás pořád asi víceméně správně, protože jsme po chvíli skončily přesně tam, kde jsme měly. Samozřejmě jsem si začala okamžitě vytahovat triko, že jsem dobrá, věděla jsem, že nás z toho vyvedu, že se mnou se není zkrátka vůbec nutno bát, načež jsem vzápětí málem ukončila svou bídnou existenci skokem pod dodávku v domění, že máme na přechodu zelenou. Nevěřte zvukovým signálům semaforů. Je to past.
Tím jsme se tedy octly v místech, která moje mapa už zahrnovala. Panda se divila, že třída Míru není vůbec tak poblitá, jako svitavské náměstí. Později se ukázalo, že to není pravda, protože při zpáteční cestě mě Panda výkřikem "Bacha, kachna!" zachránila před šlápnutím do nejhorší blitky na světě. Ale tak zlý jako Svitavy to fakt nebylo, tam kachna vedle kachny utváří genius loci. Mě spíš než otázka poblitého versus nepoblitého chodníku zajímala cesta k výstavišti Ideon.

Den 50. - Písnička, jejíž klip mě uchvátil

8. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Mám ráda spoustu klipů. Třeba na Baladu o skleněné kuličce od ZNC. Ale úplně první klip, na který jsem si vzpomněla, byl Wild Frontier od The Prodigy. Ten klip je prostě úplně boží, nemůžu si pomoct. S tou hudbou s to k sobě docela dobře hodí. Prodigy hrozně poslouchal jeden kámoš (tyjo, kde ten skončil, to vůbec netuším), já tyhle věci nikdy moc nemusela, ale tenhle klip je prostě dobrej.


Výtvarné experimenty

6. října 2017 v 19:18 | Janie |  Tvořím
Objevila jsem v Hradci nový obchod. Jsou to výtvarné potřeby. Nikdy předtím jsem neměla o jejich existenci ponětí, ale když jsem sháněla barvy na textil, náhodou jsem na ten krám narazila. Jít tam je jako spadnout do pasti. Je jasný, že kromě toho, co chcete, si odnesete ještě taky spoustu věcí, co nechcete. Aspoň mě se to tak stalo. Přišla jsem si tam jenom a výhradně pro ty barvy a odnesla jsem si blok akvarelových papírů, černý gelový fix na textil, svítící akrylovou barvu a nakonec i ty barvy, pro které jsem šla, ale zapomněla jsem si koupit modrou a žlutou, takže jsem se tam musela vrátit. Samozřejmě. Z druhé návštěvy už toho tolik nebylo, tři barvičky plus kroužkový blok s tvrdými papíry. Vyměnila jsem ho za svůj současný (teď už minulý) náčrtník. Je mi to trochu blbý vzhledem k tomu, že náčrtník není dokončenej... ale já k tomu měla důvod - chci tam i malovat, ne jen kreslit černým fixem, a můj původní náčrtník má hrozně slabé listy a malovat se do něj nedá. A jo, je tam taky to, co dost dobře vystihl Stephen King v knížce Temná věž, cituji: "A potom, aby toho nebylo málo, dostaneš nový nápad, celý naleštěný, jen svítí, přímo výstavní, bez jediného škrábance. Jestě jsi ho nestačil zmršit, aspoň zatím." Jo. Přesně tak to je. Ale jsem odhodlaná u tohohle vydržet. Aspoň zatím, hahaha.
No, se všemi těmihle nově nakoupenými blbůstkami se ve mně probudila spousta inspirace. Nevytvořila jsem vlastně nic moc kloudnýho, nebo spíš jsem se o to nesnažila, vlastně jsem jen experimentovala a nechala věci plynout, ale ve výsledku vzniklo pár věcí, které se mi líbí. Barvy na textil jsem ještě nevyzkoušela, ale akvarelový papír už jo.


Tenhle obrázek je ještě z konce září, byla to taková rychlomalbo-kresba, která začala katastrofálně a skončila celkem dobře.



Den 49. - Píseň, která je poslední dobou populární a já ji nenáším

6. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Já tohle moc nesleduju. Mám období, kdy se dokážu ponořit na dlouhou dobu do písniček starých třeba třicet let, plavu si tam dva měsíce a pak zjistím, že jsem totálně mimo. Já jsem ale totálně mimo skoro pořád, takže to není až tak velká změna, he. V mém okolí je strašně populární Děkan, Calta atd., a pak taky nejrůznější rappeři. To mě úplně míjí. Mám jednu spolubydlící, která mě tímhle v minulosti moc ráda vysírala, ale poměrně záhy mě to přestalo bavit, tak jsem jí pustila Buřinky ("Na dně řeky ukrytá leží žena zabitá, leží dole v řece, nevešla se do pece.") a jí nějak sklaplo, takže těď nemám moc velkej přehled. Poslední takováhle všeobecně populární píseň, kterou jsem nemohla vůbec vystát (to jsou obvykle všechny tyhle super pecky) bylo to nekonečně otravný Despacito, teď mám pocit, že to trochu opadlo, ale budiž.


Den 48. - Moje současné vyzvánění

5. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Mé vyzvánění se nezměnilo už aspoň šest let, to znamená od okamžiku, kdy jsem dostala mobil, který byl schopen vyzvánět i jinak než přednastavenými tóny. Je to písnička Je mrtvá od jedné z mých nejoblíbenějších kapel - od Insanie. Co na tom vyzvánění miluju nejvíc, jsou reakce lidí. Když mi to začalo zvonit v hodině a otočilo se ke mně dvacet tváří s obočím vytaženým tak vysoko, že málem vyskakovalo z čela, byl to ten nejvíc komický efekt na světě. To je jeden z důvodů, proč jsem si ho nikdy nezměnila. Druhej důvod je, že jsem fakt líná a třetí, že ta písnička je dobrá.


Den 47. - Cover, který se mi líbí víc než originál

4. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Running up that hill. Tohle byla jasná volba. Prvně jsem dlouhé roky znala jen tu verzi od Placebo a až později jsem zjistila, že je to cover verze a originál je od nějaké zpěvačky, o které jsem v životě neslyšela. No, tak jsem si to poslechla... a ten cover se mi fakt líbí o dost víc. Teda, přiznám se - mě se málokdy líbí, když zpívá ženská. Existujou výjimky (a není jich zrovna málo), ale prostě preferuji mužský hlas. Navíc mi víc sedí atmosféra ve verzi od Placebo. U Kate Bush mě navíc hrozně rozčilujou ty efekty-nevím-jak-se-tomu-řiká. Takový to mňaukání v pozadí prostě, určitě to všichni chápou!



Den 46. - Píseň, která mě dokáže uklidnit

3. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Hudbou se uklidňuju často. Pomalýma písničkama, občas i smutnejma. Navečer se občas dlouho proklikávám nejrůznějšími hudebními zákoutími na Youtube a obvykle zakončuju něčím klidným a pak jdu spát. V poslední době jsem si oblíbila tuhle. Asi by to měli slyšet všichni ti, co o mě pořád mají představu drsnýho pankáče, he. Pravda je taková, že moje řekněm hlavní hudební dálnice je tvrdší muzika a pak jsou tam odbočky obsahující všechno možný, spoustu jednotlivých písniček, hlavně instrumentálky, ale i jiný. Jako třeba Sleeping at last. U toho se uklidním úplně...


Žiju, brečím, směju se

2. října 2017 v 19:18 | Janie |  Píšu
Někdy si připadám jak bráchův papírovej drak. Ať je vítr jak chce příznivý, klepe se drak sotva nad zemí, pak vyletí do výšky a tam se statečně drží v záři podzimního slunce, jen aby se v příští minutě mohl vrhnout střemhlav k zemi. Většinou to vychytá tak půl metru nad zemí, ale někdy taky ne. Někdy se pěkně rozseká. A pak zase vzletí. Opakuje to tak dlouho, dokud ti, co ho maj v rukách, nesmotaj špagát a neřeknou: "Tak jo, končíme." Ten drak je normálně definice života z papírnictví za třicet korun. A člověk nikdy neví, kdy mu smotají tu jeho šňůru.
Párkrát v životě jsem už narazila na lidi, kteří si mysleli, že mám nějakej velkej problém. Někteří si taky zřejmě mysleli, že se chci zabít, případně že se k tomu propracuju časem. A já jsem byla přitom v pohodě. Jsem v pohodě. Připadá mi, že kdo není vysluníčkovanej 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, je vnímanej jaksi divně. "A ty s tou svou depresí něco dělej!" slýchala jsem například jeden čas od své spolubydlící. "Já nemám žádnou depresi," odvětila jsem vždycky. "A co to pak teda zase kreslíš za depresivní obrázky?" Depresivní obrázky, depresivní hudba, depresivní filmy. No prostě je se mnou všechno špatně. Postupem času se mi podařilo ji přesvědčit o tom, že jsem spokojená, vcelku šťastná a žádný depky nemám. Poukazovala jsem při tom na fakt, že jsem hroznej vytlemenec a nepotřebuju k tomu žádný drogy. Jenže zdá se, že moje radostný, praštěný a vysmátý chvíle nikdo tak moc neřeší. A pak mám jednou blbej den a najednou všichni hrr na ni a pořádně si do ní rejpněte, že je pesimista a že má se sebou něco dělat a projevte obavu, aby náhodou si něco neudělala.
Lidi.
Prosím.
Nechte mě žít.
Jsem z převážné části melancholik. Nesedí na mě všechny jeho charakteristiky, ale i tak jich sedí fakt hodně. Znamená to taky, že nedokážu bejt pořád happy jak dva grepy. Prostě se taky unavim, no. Nikdy jsem ale nikomu nedokázala vysvětlit, že být smutnej nemusí být vždycky jenom špatný. Jasný, že dlouhodobě se trápit a užírat se něčím člověku vůbec neprospěje, ale z mýho pohledu mít mizernou náladu, mít blbý období může v sobě mít kromě toho, že je to fakt na nic, někdy taky něco... já nevím, takový kouzlo. Když mi je blbě, někdo mi něco vyved nebo jsem něco podělala, nebo mám prostě pocit, že na mě všechno úplně padá, tak ráda kreslím. Kolikrát ty nejlepší nápady vymyslím tím způsobem, že ležím vyřízeně na koberci, zírám do stropu a najednou bum, múzo polib mě. Tak zvednu zadek, vezmu si papír nebo plátno nebo cokoliv, zaberu se do tvorby a během toho proběhne duševní restart. A všechno může být zase dobrý. Jen bych byla ráda, kdyby okolí pochopilo, že moje smutky jsou součást mě a že takhle funguju. Jsem jak ten papírovej drak. Nahoře, dole, ale furt se nějak plácám nad zemí a doufám, že toho Někoho ještě dlouho nenapadne smotat mou šňůru a jít radši na kafe. Nemám deprese, nejsem ani neustále zářící slunce. Já jsem já a je mi fajn. Mám sakra ráda život a některý lidi v něm. A hudbu, malování, kytky a zvířata. A víno. A tak.
Můj svět je krásnej a je taky trochu smutnej. Tak mi ho nechte.

Den 45. - Píseň, na které se mi líbí její originalita

2. října 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Originálních písniček znám, troufám si říct, hodně. Avšak neopakovat se po skoro padesáti dnech není lehký. Ale vzpomněla jsem si na písničku, která tu ještě nebyla, od kapely, která tu taky ještě nebyla. Je to píseň Na venku od Prouzy. Jednou na mě náhodně vyskočila při surfování po Youtube. Vlastně jsem od téhle skupiny nic jiného asi neslyšela... Ale originalita tam podle mě je. Hlavně ta atmosféra. Je tam z mého pohledu docela velkej kontrast textu s tou celkovou náladou. A celkem se s tím ztotožňuju. Někdy jdu po městě v krásným dni a koukám se, jak všichni čumí do asfaltu a neviděj vůbec nic. To pak chci taky zařvat: "To je dneska krásně na tom venku!"