Zpátky v Hradci

4. září 2017 v 13:04 | Janie |  Píšu
Čau.
Tak jsem tady zas. Dlouho jsme se neviděli. Teda, mě to přišlo dlouho, ale co jsou dva měsíce pro takové město jako ty? Zdá se, že ses vůbec nezměnil. Pořád se tváříš stejně drsně a nepřístupně. Mračíš se na mě oknama svých šedivých paneláků a vítr mi žene do tváře štiplavý prach ze špinavých ulic. Jsou to staré triky, kamaráde. Vím, že poprvé jsi mě tím mmožná rozbrečel. Udělal jsi bububu svou omšelou šedí a rozpáleným asfaltem a já hned měla mokré tváře a v hlavě mi jako mantra znělo: "Chci domů, chci domů, chci domů..." Teď už ale tohle nestačí. Dva roky pro tebe možná jsou jak mrknutí oka, ale pro mě ne. Já se za tu dobu zvládla změnit. Už mě nedostaneš tak snadno. Já se teď už taky umím mračit, to přece víš. Možná proto se my dva nedokážeme snést. Jsme oba zapření paličatí berani. Ty jsi pořád drsňák, co mě nenechá nahlédnout pod svou slupku a já jsem zase holka, co se odmítá nechat rozdrtit tvým betonovým stiskem. Tak se navzájem pořád přetlačujeme.
Já vím. Nejsem svatá. Je mi jasný, že mi neodpustíš, když jsem tě nazvala Mechovem, je mi taky jasný, že moje výlety do Pardubic jsou rovněž strašným prohřeškem. (Vy dva byste si už taky mohli dát pokoj, ale to je jenom marné přání.) Tys mi to ale taky nikdy nedělal zrovna snadný, to uznej. Když jsem přijela poprvý, úplně vyděšená, akorát jsi mě nechal ztraceně se motat po ulicích, kde nikdy nebylo nic, co by zaujalo moje oči. Pěkně jsi do mě s rozběhem kopal a nechal mě v tom plácat, to snad nepopřeš? Tak vidíš. Zase zarputile mlčíš. Copak se tedy můžeš divit, že utíkám jinam, někam, kde tomu aspoň trochu rozumím, kde je pro mě aspoň trochu přijatelnější atmosféra - ať už to tak opravdu je, nebo je tento můj pocit jenom výplodem mojí lehce choré mysli a důsledkem nadměrného poslechu různých pardubických kapel.
Kdybych ti řekla, že se mi v létě občas zastesklo, věřil bys mi? Je mi jasný, že ne. Jenže já to myslím vážně. No fakt. Občas se mi opravdu zastesklo. Než začaly prázdniny, začala jsem mít totiž pocit, že bychom si mohli začít rozumět. Měla jsem trochu pocit, že konečně možná nacházím to tvé skryté kouzlo. Možná je ještě šance to napravit, ne? Dovezu foťák. Objektiv je oko, které vidí i to, co může být skryto pod povrchem. Třeba trochu poodhalíš, co je v tobě dobrý. Chceš přece být na fotkách hezkej? Možná ještě je naděje, že bysme se mi dva mohli tolerovat, možná i mít se rádi. Obaluj se tajemným mlčením, jak chceš, stejně to zkusím. Musíš mít někde nějakou duši, tak jako ostatní města. Svitavy mi vždycky připomínaly Derry z románů Stephena Kinga, pod zašmouhanou tváří Pardubic se skrývá San Piego... a co se skrývá v tobě? Jen je otázka, jaká je ta tvoje duše. Dobrá? Špatná? To se snad už brzo dozvím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama