Už prostě ne.

15. září 2017 v 20:42 | Janie |  Píšu
Nejdřív jsem to sem nechtěla cpát. Článků na téma vztah je všude dost. Ale teď, když je to celý na konci, tak nějak cítím potřebu to sem všechno vypsat. Taky si to trochu porovnat v hlavě. Je to vlastně celkem prosté - můj historicky první vztah skončil a ukončila jsem ho já. Po devíti měsících. Jenže jde spíš o tom, co tomu předcházelo, o ten proces postupnýho rozkladu, který byl možná viditelný jenom z jedné strany. Z té mojí. Ze začátku to bylo fajn, protože mě těšilo, že mě má někdo rád, někdo se o mě zajímá a že jsem dostala bonboniéru. Bylo to dobrý. Chodili jsme spolu ven, na kafe, na procházky v mínus patnácti. Měli jsme dost společnýho - hudbu, oblíbený filmy, knížky. Přišlo mi to skvělý a byla jsem šťastná. Chápejte, prostě jsem nikdy předtím nepotkala nikoho kdo poslouchal Insanii a měl rád filmy od Quentina Tarantina. Nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho tahle počáteční "supr fáze" trvala. Možná dva tři měsíce. A pak se moje pocity začaly měnit. Bylo to velmi pozvolné a plíživé. Když mi napsal, jestli nechci jít ven, moje instinktivní reakce by byla spíš "ne" než "jo". Stejně jsem ale skoro vždycky řekla jo. Nakonec. Postupem času jsem se k odepsání nutila třeba několik hodin. Ale pořád jsem si říkala, že je to jen nějaká fáze, co mě přejde. Že to překonám a přece když jsem si konečně někoho našla, tak ho nenechám a blablabla, kecy. Takhle to tedy pokračovalo několik dalších měsíců a to už jsem viděla docela zřetelně, jak se mezi námi tvoří taková puklina. Pořád ještě nebyla tak velká, ale byla jasně viditelná. I pro lidi zvenčí. A nic se nelepšilo tak, jak jsem si zkoušela nalhávat. Bylo to pořád horší. Neměli jsme absolutně žádné spory, byl na mě hodnej, já na něj taky. Furt jsme chodili ven. Do kina. Na večeři. Na fesťák. Navenek to bylo všechno pořád dobrý. Jenže to byla jen taková šlupka na povrchu, vlastně asi taková pavučina lží a sebeklamu. Ale zevnitř, bože, jak mě to zevnitř žralo. Pořád jsem měla ten divnej pocit. Pocit, že je to všechno jaksi prázdný. Že je to všechno mechanický. Že dostanu kytky, protože to se tak holkám dává. Nikde nic od srdce. Nikde žádný upřímný: "Mám tě rád." Tyvole, já bych vyměnila všechny ty kytky za to, kdyby mi jednou řek, že mě má rád.


Dojezd nastal začátkem léta, když jsme byli na fesťáku na Brněnci. Ten bych označila jako začátek konce. Protože když jsme pak stáli spolu v pět ráno na vlakáči, měla jsem hroznou touhu jít si od něj stoupnout deset metrů daleko. Aby mě nechal. Aby už na mě nemluvil. Neměla jsem k tomu žádný racionální důvod, ale bylo to tak. A hádejte co? Pro mě to pořád ještě nebyl dostatečnej signál k tomu, abych se na tenhle napůl rozpadlej vztah vykašlala, protože jsem to prostě nedokázala. Tak jsem to táhla dál. Ještě další dva a půl měsíce. Celej červenec jsem ještě dokázala překlepat jen s mírným odporem. V srpnu jsem okopávala pole a pytlíkovala řepku a u toho jsem měl spoustu času na přemejšlení. To už mě to hryzalo hodně. Ten divnej pocit. Už jsem pomalu docházela k závěru, že nejlepší řešení by bylo vykašlat se na to celý. Ale furt ještě jsem se nedokázala rozhoupat. Tou definitivní poslední kapkou byl On the Road. "Dáme si oběd tak ve dvanáct a večeři v deset." V osm jsem měla už hlad jak somálskej čokl, ale to bylo jedno. To bylo vedlejší, protože mi přece jedeme podle plánu. Měla jsem tam peníze jen pro sebe a měla jsem jich docela dost, protože jsem si tam chtěla koupit něco hezkýho. Koupila jsem si triko a cédéčko, tím pádem už mi těch peněz zas tolik nezbývalo, ale pořád jsem měla dost na jídlo, pivo i cestu domů. Jenže ouha. Jemu došly peníze už v sobotu ráno. Tak jsem všechno jídlo kupovala já a všechno jsme jedli napůl, protože jinak by nám prachy nevyšly. Z toho, co bylo navíc, jsem si kupovala jedno pivo za druhým, abych nebyla tak naštvaná, ale vůbec to nepomáhalo, protože jsem se z nějakého důvodu prostě nedokázala ani trochu opít. Já chápu, že se to může stát, že to člověk neodhadne, že to prostě není nic hroznýho, ale mě to prostě v tom bodu už šíleně nasralo. On the road jsem si neskutečně užila, to jo, byla to skvělá akce... ale ta trhlina mezi náma se tam rozrostla v propast rozměrů Macochy. Aspoň v mých očích. Když jsme v neděli odjížděli, byla jsem hrozně naštvaná, uznávám, že asi i dost protivná. Když jsme šli v Pardubicích od autobusáku k vlakáči a on řekl: "Nechoď přes tenhle přechod, ale přes tenhle!" a pak jsme tam půl hodiny čekali na zelenou, měla jsem hroznou (a opět nesmyslnou) chuť začít na něj řvát, že je to přece sakra úplně jedno! Ale neudělala jsem to. Ono možná na těch řečech o hysterických ženských něco bude. A pak ve vlaku, v některým bodu mezi Pardubicema a Českou Třebovou, když jsem seděla a čuměla do knížky, ale nečetla ji, jsem jen tak do prostoru svojí hlavy položila otázku: "Mám se s ním rozejít, i když mu tím ublížím?" a dostala jsem odpověď: "Jestli to neskončíš, tak to nakonec vám oběma ublíží mnohem víc."
Od On the road (od 27. srpna) jsme se tedy viděli dvakrát. Z toho podruhé to bylo, když jsem mu říkala, že končím. To bylo dneska. Čekala jsem, že mě to bude bolet, ale ve skutečnosti jsem pocítila hlavně úlevu, že zmizí ten pocit. Ke konci jsem přišla na to, jak ten pocit popsat: byla jsem pes. Je to jak položka na seznamu - vyluxovat, umít okna, vyvenčit psa. Občas pejska podrbeme za ouškem a dáme mu něco pěknýho, aby si nepřipadal úplně blbě. Občas ho vezmem někam, kde je to hezký, aby pejsek nemusel pořád občůrávat stromy v tom samým parku. Pak pejska vezmem, šoupnem ho na tejden do kotce a odškrtnem si to - splněno. A čekáme za to od pejska nekonečnou vděčnost a lásku. Navíc mě hrozně štvalo, jak všechno muselo být přesně očasovaný, včetně našich schůzek. Když mě napsal, že "půjdeme ven od 15:30 do 17:30", málem jsem se z toho osypala. Protože tak to bylo furt. "Pojedem v deset tam, ve dvě zpátky." Zkrátka, byla jsem z celýho toho vztahu unavená, nešťastná. Muselo to zákonitě skončit, ale bolelo to. Bolí to. Je to ve mně dost čerstvý. Celej dnešek měl prostě takový zvláštní přídech neskutečna. Stála jsem u silnice a čekala na něj, slzy na krajíčku, netušila jsem, jestli to dokážu říct. Ale řekla. Když na to přišlo, tak jsem to dokázala. On řek: "Tak jo." A usmíval se. To bylo celý a já to trochu nechápala. Pak jsme šli každej jiným směrem. Brečela jsem až doma, deset vteřin slz a konec. Pak jsem si dala sluchátka, osolila muziku na plný pecky a malovala, následně jsem s bráchou hrála prapodivnou hru spočívající v tom, že on házel foukací harmoniku do úplně nejdebilnějších škvír v domě a já ji vytahovala. Žádný další slzy. Žádná další lítost. Ale úplně dobře mi teda není.
A teď - proč mi to trvalo tak dlouho, říct mu hele, já už s tebou nechci být. Protože byly všechny ty důvody, proč ne. Byl to hlavně strach. Strach, že když se na něj vykašlu, tak už si nikoho jinýho nenajdu, že mě nikdo nebude chtít a zůstanu sama. Strach. A pak taky lítost. Protože se mi nechtělo mu ubližovat. Protože on mě asi fakt měl rád. Asi, snad. Je to jeden z mých nejstraších kamarádů, chodili jsme spolu do školky, na první stupeň základky. Chci, abysme byli furt kamarádi, ale nevím, jestli to půjde. Těžko říct. Jistý je, že tohle teda nešlo. Ke všemu jsem od určité chvíle začala sama sebe hrozně obviňovat, že nedokážu mít nikoho ráda. Že mě každej štve, všichni mi vadí a že od sebe určitě nakonec odeženu všechny lidi, kteří mě mají rádi. Jasně, že to byla blbost. Ale já si to nebyla schopná uvědomit. Proto mi to trvalo tak dlouho. Přestože to byl vztah naprd, já jsem nedokázala překonat všechny tyhle strachy a psycho věci ve svý hlavě. Byla to pro mě lekce. Když jsem konečně ten strach dokázala po takové době překonat, asi mě to nějak posílilo. Jestli se ještě někdy zamotám do vztahu, kterej mi bude nepříjemnej, už to snad nebudu táhnout tak dlouho. Nehodlám už to takhle dělat. Stačilo jednou, dík. Ale už asi chápu všechny ty lidi, kteří se vracejí den za dnem k lidem, ke kterým nic necítí. Není lehký to říct. Vůbec ne. Jenže někdy se to musí udělat, protože jinak stejně nebude žádnej happyend.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. září 2017 v 22:05 | Reagovat

To všechno přebolí, kluků jsou všude mraky, stačí se hezky usmívat...:)

2 Eliss Eliss | Web | 16. září 2017 v 9:12 | Reagovat

Udělala jsi dobře, pokud jsi cítila, že je to tak špatné... Já osobně jsem stejné pocity jako ty nikdy nezažila...

3 vecne-zamilovana-naivistka vecne-zamilovana-naivistka | Web | 16. září 2017 v 18:47 | Reagovat

Já něco podobného vlastně taky zažila, ale nebyl to vztah. Já jsem vztah nezažila už několik let, ale v zimě jsem se seznámila s jedním klukem, šli jsme poprvé ven, moc dobrý dojem na mě neudělal, ale říkala jsem si to samé, jsem tak dlouho sama, nevím jaké to je jít s někým ven, aby někdo měl o mě zájem, tak jsem to ještě riskla a šla ještě 2x s ním ven. Pak jsem si opravdu uvědomila, že si nesedíme, že mi vadí jeho názory, jak mluví, co mluví, prostě žádná chemie, když se snažil mě obejmout a políbit taky mi přišel spíše divný,odpuzoval mě ani nevím čím, hnusný nebyl, ale prostě by to nefungovalo.. Chápu tě, že to nebylo lehké to ukončit, ale vydržela jsi to 9 měsíců to obdivuju takovou dobu :O

4 helmii helmii | Web | 16. září 2017 v 18:56 | Reagovat

Já teda něco takového zažila ve svém prvním "vztahu".. skončil po 14 dnech z jeho strany. Já bych asi neměla to srdce mu říct, že s ním prostě nechci být, takže jsem ráda, že to udělal za mě. Momentálně mám svůj druhý vztah (první pořádný) a trvá už přes 3,5 roku, naštěstí žádné takové pocity necítím. :-)

5 Janie Janie | Web | 17. září 2017 v 19:34 | Reagovat

[1]: Tak třeba se někde najde nějakej
blázen i pro mě :D

[3]:Asi by bylo lepší, kdybych tu odvahu našla dřív, ale lépe pozdě než nikdy.

[4]: Právě jsem měla taky problém mu to říct a z jeho reakce usuzuju, že on na to nejspíš čekal, protože se mu do toho taky nechtělo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama