Jsem démon kytkovrah

7. září 2017 v 19:43 | Janie |  Píšu
Dneska jsem si šla do Teska pro rohlíky a padl mi zrak na regál s kytkama. Samozřejmě jsem se hned rozsvítila jako vánoční stromeček a vrhla jsem se k nim. Vybrala jsem si tam takovou malinkou rostlinu, která vypadala celkem houževnatě a tudíž by mohla vydržet moji péči. Jenže... jak oni na tom mají ty nálepky, tak tam není napsané nic o tom, co ta kytka je zač. Bylo tam napsáno "Podzimní mix" nebo něco takového. Když jsem si to na samoobslužné pokladně pípala, tak jsem se teprve dozvěděla, že moje kytička patří k druhu pieris japonský. O takové kytce jsem nikdy neslyšela, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavovala. Pokřtila jsem kytku jménem Karel a nesla jsem si ji na intr. A teď přichází to druhé jenže. Když jsem na intru Karla postavila na stůl a šla si vygooglit, jak se o něj mám starat, dozvěděla jsem se, že Karel vůbec není žádná kytka. Karel je prosím pěkně stálezelený keř dorůstající do výšky až osmdesáti centimetrů. No bezva. Takovejhle křák na intru mít rozhodně nemůžu. Nemluvě o tom, že mi tady v malém květináčku nejspíš nepřežije. A co teď s ním, he? O dalším Karlově osudu se rozhodne o víkendu doma - totiž jestli si ho můžu vysadit na zahradě, nebo mám pokoušet osud, nechat ho v květináči a čekat, co se stane... mám o něj ale docela strach. Karel by totiž rozhodně nebyl první spontánní koupě, která se mi nevyplatila a skončila bídnou smrtí rostliny.

Já totiž mám rostlinky odjakživa ráda a na intr si je kupuju pořád, protože mi pokoj neustále připadá moc prázdný, holý a neútulný. Jenže neumím nakupovat kytky, protože si je pořizuji stylem hurá akce - někde v obchodě na mě mrkne kytka a já, aniž bych se zajímala o to, co je zač, ji čapnu a zakoupím. Takhle už to odnesl chudák vřes jménem Franklin, který nepřežil moji láskyplnnou péči a po týdnu uschnul. A to jsem se fakt snažila. Jenže vřes je prej spíš venkovní rostlina... sem se dozvěděla když už byl mrtvej, žejo. Budiž mu kompost lehký, amen. Ještě před Franklinem mi tu zařval plamínek, ale u toho je to prý normální. Tak doufám, že jo. Vždycky je mi z toho smutno, když nějakou kytku pošlu pod kytičky zlikviduju. Dělo se mi to odjakživa. Už jako dvouleté děcko jsem (prý!) namazala banánovník indulonou, což chudák už nerozdýchal. Před pár lety jsem chtěla mít nějakou kytku, ale neměla jsem na ni prachy, tak jsem sázela nejrůznější semínka z krmení pro morčata. Vypěstovala jsem si takhle miniaturní slunečnici, které se ale moc nedařilo a pak taky docela solidní pšenici, kteoru mi sežral kocour. Pak taky proběhl můj pokus o rádoby bonsaj s javorem, který jsem nechala stát v červenci na okně s plným sluncem a spálila mu listy. (Ok, už je mi ze sebe špatně, když si to po sobě čtu.) A teď nedávno ještě odešly moje dlouholeté africké fialky, pětkrát vysypané kočkama a vždy přeživší... nevím, co se jim stalo, ale hrozně rychle sešly a už jsou úplně zvadlé...
Z těchto důvodů je mojí nejoblíbenější květinou Spatyphyllum. To je úžasná kytka. V součané době mám dvě - na intru Spatyphylla a doma Velkýho Tvrdýho Spatyphylla - ten je mimochodem fakt hustej, protože v mé péči žije už asi pět let, pravidelně kvete a dokonce se rozrůstá a velice se mu daří. Tyhle kytky jsou normálně dar z nebe. Přežijou všechno, když na ně pár dnů zapomenu se zalíváním, trochu sklesnou, ale neumřou. A jsou navíc pěkný. Fakt je miluju. Další kytka, co u mě žije už celkem dlouho, je orchidej, na které opravdu nemám co pokazit, ale orchideje, ač jsou moc krásný, mi nikdy nebyly vyloženě sympatický. No a pak kaktusy. V prváku jsem dostala k narozeninám od naší vychovatelky na intru dva kaktusy Karla a Karla (ano, Karel je moje univerzální jméno pro kytky), které jsem nešťastnou náhodou před velkými prázdninami zapomněla na skříni a už jsem je pak nikdy neviděla. O rok později jsem k narozeninám dostala od stejné osoby zelenou dužnatou věc neurčitého druhu, které říkám Ňákej Sukulent a který hrozně rychle roste, takže už mi visí z květináče ven. Je to totiž prej Ňákej Převislej Sukulent.
Tak to máte. Já ty kytičky fakt miluju. Od malička. V rodinném albu mám fotku s dvoumetrovou ganjou. Jenže je samou láskou zabíjím... Z celého srdce se tímto omlouvám všem rostlinám, které jsem utrápila. A ty, můj japonský pierisi Karle... já tě nedám!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. září 2017 v 20:37 | Reagovat

A co za oknem..?

2 Janie Janie | Web | 7. září 2017 v 21:13 | Reagovat

[1]: Na intru je za oknem mít nemůžem, ale asi si ho zavezu domů a tam to nějak vymyslím :D

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 7. září 2017 v 21:17 | Reagovat

To budeš muset, teď máš za Karla zodpovědnost...:)

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 7. září 2017 v 22:11 | Reagovat

Hmm, díky za typ na kytku, Spatyphyllum by mohlo přežít i u mě. Mně zatím dost dobře žijou bylinky za oknem, ale kytky jako takový zlikviduju vždycky. Nikdy mi žádná nevydrží. I kaktus! Ale tohle by mohlo! :D

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 7. září 2017 v 22:12 | Reagovat

[4]: TIP TIP TIP TIP! Ježiši! :D

6 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 8. září 2017 v 8:42 | Reagovat

Já jsem se stala milovnicí mučenek.
Jsou to mrchy náročný na zalévání, takže mi pravidelně sundaj listy o vánočních prázdninách.
Mám je totiž na okně v pokojíčku, odkud ráno mávám princezničce, když jde do školy.
No a když nejde, nezalévám.
Na léto je, holka kytkatá, venku, tam zalévá déšť :-)
No a protože je náš byt v přízemí, kus pod úrovní chodníku, máme doma krásně vlhké prostředí, ideální pro mučenky :-)
Protože všechno zlé je pro něco dobré :-)

7 Janie Janie | Web | 8. září 2017 v 20:53 | Reagovat

[3]: Tak Karla si vysadím na zahradu, takže je to v pohodě :D

[4]: Fakt doporučuju, když přežily u mně, tak už asi u každýho :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama