A tak tu máme podzim

22. září 2017 v 19:41 | Janie |  Z deníčku
Už to tak asi bude. Léto je v čudu a už se nevrátí. Definitivně mě o tom přesvědčil úterní ranní pohled z okna. "Někdo nám ukradl Hradec, Léňo," oznámila jsem své právě probuzené spolubydlící při pohledu do bílé tmy, která se rozprostírala za oknem. Mlha halila všechno a všechny. A byla hezká, ne smutná. Všichni vždycky mluví o podzimní depresi, ale mě se to asi netýká. Mám podzim ráda. Líbí se mi ledový rána, bílá mlha, když prší a já můžu ležet doma v teple a číst si nebo malovat. Podzim je mi blízkej. Jsem melancholik, no. Ale je mi fajn.
Takže... jak mi začal podzim? No, bylo to dost veselé. Předně - stěhování na intr. Letos už potřetí. Nějak se nemůžu pořád srovnat s realitou, že za rok maturuju, tím méně s realitou, že na jaře už budu plnoletá. Jak? PROČ? No ale to ponechme stranou. Důležitý je, že letos mi je v Hradci o něco líp než loni a o sto procent líp než v prváku. Jo, nějakým způsobem se mi asi podařilo zvyknout si na město. Díky bohu za to. Na letošek jsem si předsevzala, že se budu dělat všechno pro to, aby mi tady už nebylo tak blbě a zatím se mi daří. Začala jsem se víc koukat kolem sebe a víc chodit ven. Taky proto, že na intru je furt šíleně napjatá atmosféra. Nevím, jestli fakt nejsem schopná s nikým vycházet, ale prostě ani ne po měsíci to už opět nedávám. Je pro mě asi prakticky nemožný bydlet na třílůžkovým pokoji bez toho, aniž bych na konci týdne chtěla obě spolubydlící seřvat na hromadu a vykopnout na chodbu. Takže se zašívám do svejch zákoutí, dávám si sluchátka a maluju nebo se snažím na intrácké wifině sledovat nějakej seriál. A když můžu, chodím městem sama a dívám se. Jen tak. To mám ráda. Zjistila jsem, že Hradec je příběhů, který nikdo nevidí. Asi nejtragičtější je potopenej cyklista. U Auparku, před vjezdem do podzemních garáží, vede cyklistická trasa a jsou tam na zemi namalovaní cyklisti. Ten jeden je chudák v prohlubni a když prší, tak je úplně zatopenej. Ostatní si šťastně jedou na svejch kolech a on tam leží na dně. "Vidíš. Ty bys mohl o podzimní depresi vyprávět všem." Ještě taky na vlakovým nádru je v nápisu Hradec Králové písmenko D, který chce spáchat sebevraždu skokem ze střechy, ale nemůže se odhodlat. I když, kdo ví, třeba se jen rádo dívá z vejšky dolů na lidi.


Jakmile začalo podzimní počasí, chytla jsem rýmu. Samozřejmě. Budit se jako huhlající zombík s ucpaným nosem a oparem na rtu mě omrzelo asi tak první den, přibližně v momentu, kdy jsem zjistila, že kvůli tomu debilnímu oparu se nebudu schopná ani inteligentně najíst. Jelikož jsem v horním rtu úplně ztratila cit, pořád mi všechno padalo a kydalo všude možně. Ve školní jídelně. Všichni se dívali, ale dělali že ne. Dusila jsem smích a zároveň se strašně styděla. Navíc - ó jaká úžasná věc - jsem si celou středu zastavovala krvácení z nosu, protože po jediném dnu intenzivního smrkání už to prej jinak nešlo. Takže to znamenalo vysmrkat se a pak napjatě čekat, jestli budu nebo nebudu krvácet. Tohle už je taková moje podzimní rutina. Nikdy to nebylo tak špatný, abych s tím musela na nějaký to vypalování nebo jaký že srandy a legrace se s tím dělají. Už to prakticky ani neřeším. "Panebože, jsi v pohodě?" "Jo, to je dobrý, já si tady jen chvilku pokrvácím."
Škola je... eh, letos je to prostě fuj. Předměty jako ekonomika a biochemie mě děsí už jen tím názvem. Ekonomika je šílená nuda a biochemie je prostě převlečená chemie. Takže brutus. Navíc mi byla už asi popáté vrácena moje ročníková práce, kterou mám mít do šestýho října hotovou. I věci, co byly předtím dobře a vůbec jsem je neměnila, jsou najednou špatně, najednou mi chybí tři strany textu a praktická část je prosím pěkně na úrovni žáka čtvrté třídy a trvala mi deset minut. Takže já jak ten idiot seženu 92 lidí, aby mi odpověděli na dotazník, udělám k tomu grafy, všecko a je to úplně k ničemu. Hehe. Já to tam tak miluju. Fakt že jo.
V rámci intru musíme navštěvovat nějaký zájmový kroužek. Já chodím na keramiku, kde mě to baví, je to pohoda, vždycky si tam něco uplácám z hlíny a je to. Tento týden jsme ale museli jít na nějakej kroužek, kam normálně nechodíme. Vybrala jsem si kroužek výtvarné techniky, protože se mi líbil název. Výtvarné techniky - co by si pod tím člověk představil? Naivně jsem si myslela, že budem něco malovat nebo kreslit nebo tak. Nope. Vešla jsem tam, podívalo se na mě asi deset lidí, který jsem v životě neviděla, dostala jsem dřevěný prkno, šablonu a deset kolíčků. Co to? V tu chvíli už bylo ale pozdě utéct a tak jsem na prkno musela obkreslit podle šablony tři človíčky, ty kolíčky nabarvit načerno, ty obkreslený zrůdy taky a nakonec jim kolíčky lepit místo rukou a nohou. Řeknu jednu věc - tohle, na rozdíl od mé ročníkovky, je fakt na úrovni čtvrtý třídy. Kreslení podle šablonek jsem nenáviděla už na základce a vybarvovat ty zrůdičky intráckýma pseudoštětcema byla doopravdy lahůdka. Zmaglala jsem to tak rychle, jak jen to šlo, takže to samozřejmě bylo absolutně ošklivý, a pak jsem utekla. Bylo jasný, že už mě tam nikdo neuvidí. Ani pro to prkno si tam nepůjdu. Můžou ho zkusit prodat na vánočním jarmarku, ale pak mi budou muset ukázat toho, kdo si to koupil, protože to by prosím musel být dobrej cvok.
Ale - a to je důležitý - i přesto, že se mi všechno takhle sype, je mi fajn. Nevím sama, jak je to možný, ale je to tak. Čtu si, učím se, snažím se hodně malovat. Poslouchám písničky, těším se na praxe a v mezičase řeším všechny tyhle drobné katastrofy. Ale jsem spokojená. Protože se něco děje a to je dobrý. Když se nic neděje, tak čas vůbec neutíká a je to strašný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama