Zrní, zrní, obilí

14. srpna 2017 v 20:03 | Janie |  Z deníčku
Letos poprvé brigádničím. Makám ve výzkumné stanici zemědělských plodin. Zkoumaj se tam různý odrůdy všeho možnýho. Obilí, řepky, kukuřice... Zdálo se mi to jako fajn místo. Ale každé ráno tenhle svůj názor zpochybňuji znovu a znovu, když je 4:30 a budík zvoní. Zabijárna. V srpnu tak brzy vstávat? Každé ráno znova přemýšlím, jestli mi stojí za to vylézt z postele a jít se pachtit na pole. Ale dostanu za to nějaký prachy, tak se nakonec vyhrabu.
První věc, co jsme tam dělali, bylo sklízení máku. Pak jsme měřili traviny. Došlo mi, že ta moje brigáda musí nezasvěceným připadat dost podezřele. "Co tam děláte?" "No, sklízíme makovice, měříme trávu a tak..." Drogový doupě jak vyšitý. No nic. První týden jsme pořád měřili jílek. Utrhneš list, změříš, nahlásíš. Desetkrát. Stokrát. Pak zapisuješ čísla. Pak to celý poděláš, rozházíš celou tabulku a vypadáš jako trotl. A rozbiješ tužku. Ale jo, hele. Je to fajn práce. Bavilo mě to. Náhodou jsem měla hroznou radost, když jeden list měl 325 mm, ne jak všechny ty ostatní ubohý stodesítky. Hlavním problémem, jako všude, byli lidi. Byla tam totiž ještě druhá brigádnice, která nezavřela hubu. "Ježíš, to je strašný." "Jakej to má smysl tohle?" "Ještě 508 krát se ohneme k jílku." Proč nemůže mlčet? Ať jde makat k pásu, když jí to na poli nebaví. Poslouchat věčný a nekonečný kecy o tom, jak to slunce pálí, jak ty záda bolí, jak je ta práce zbytečná mě vysílilo asi tak po půl hodině. Tak jsem udělala to, co dělám vždycky, když mě někdo štve a já ho nechci seřvat - obrnila jsem se zarytým mlčením, doplněným občasným "hm", myslela si svý a dělala jsem svou práci.


Druhý týden se nesl ve znamení okopávání. Vykopat heřmánek, ježatku, lipnici a lebedu z nekonečných pásů jílku. Umrchtaná brigádnice makala jinde. Myslela jsem si, že tím pádem bude pohoda, jenže nebyla. Za prvé - okopávání zdaleka není taková sranda jako měření. Za druhý - jedna z ženských, říkejme jí paní K., která se mnou byla skoro pořád v pracovní skupině, nabyla dojmu, že se mnou je něco v nepořádku. Někdo takovej se kupodivu najde vždycky. "Jani." "No?" "Ty jsi taková moc vážná." A sakra, blesklo mi hlavou. Je to tady. "Jo? Jakto?" "No ty pořád jen pracuješ... ani neremcáš..." Asi se mi na tváři objevil nějaký zajímavý výraz, protože se zarazila. Nabídla jsem, že můžu začít remcat, ale nikdo nechtěl. Já konec konců taky ne, ale co bych pro ně neudělala. Jenže paní K. už mě měla v hledáčku. Viděla jsem, jak skenuje můj obličej, jestli náhodou nemám moc zkroušený výraz, pořád se na mě nasmívala a v půlce kdovíkolikátého řádku mi řekla: "Musíš myslet pozitivně a síla tvé myšlenky ti splní všechna přání." Následovala samozřejmě přednáška o tom, jak musím být pozitivní, šťastná... Jo. Já to chápu, že to myslí dobře. Chápu, jaká je síla myšlenky. Ale: nemůžou být všichni pořád veselí. Nejsem typ člověka, co by se věčně utápěl ve smutku a utrpení, ale mívám svý stavy, kdy mi prosě není zrovna do tance. A, s prominutím, když je něco sračka, tak netvrdím, že je to koloběžka. Já jsem vlastně celkem spokojená, ta práce mi nevadí, je to dobrý, ale nedokážu zářit štěstím celý den, pobíhat mezi jílkem s motykou a zpívat si tralalá. Takže jsem došla k názoru, že od paní K. bude nejlépe držet se stranou, pokud to bude možné. Což bohužel možné nebylo a tak jsem byla donekonečna zatahována do konverzací o manželových trenkách ze Vše za 39,- , byla jsem nucena tipovat, kolik je hodin a podobně. Proč mě lidi nemůžou prostě nechat vykopat ten plevel bez zbytečnýho kecání? Já jejich konverzace poslouchám, ale nemám nutkání se do nich zapojovat a už vůbec nechci být do nich zatahována proti své vůli.
Teď mi právě začíná třetí týden. Už mi z toho začíná trochu hrabat. Jen trochu. Kopání a práce na poli, kde je taky spousta obilovin (které je potřeba občas rovnat tyčkou), je prokládána prací se zrním - dávání do pytlů, do lahví, vážení, nošení... Na poli zrní, ve stodole zrní. Zrní, zrní, zrní. Od zrní si odpočnu jen doma o víkendu. Ale zdá se, že ne úplně. Blíží se nám On the road fest, no a kdo tam bude hrát? Zrní. Pěkně blbej vtip, osude. Když zavřu oči, vidím jílek. A když vidím traktor, volám: "Nee, zemědělský stroj!" Jo, fakt. Ale tlemím se u toho jako cvok.
Shrnuto - ta brigáda je dobrá. Práce není vždycky úplně lehká, ale většinou se to dá. Kromě odběrů půdy. To se musela zamlátit palicí železná trubka nebo co půl metru do země, otočit a vytáhnout. Roztomilé. Málem jsem se strhla. Ale kromě tohohle to bylo všechno zatím v pohodě. Ale to zrní... ach bože, to zrní všude...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 14. srpna 2017 v 20:13 | Reagovat

Ježíš, já jsem taky taková paní K, furt na každýho mluvím...:)
Jinak máš za práci můj velký obdiv, letos se mi Druhorozeného nepovedlo na brigádu vykopnout, a to bydlíme v Praze...(
Taky jsem chtěla holčičku...:)

2 Janie Janie | Web | 14. srpna 2017 v 20:15 | Reagovat

[1]: No mě by nevadilo, že na mě mluví... ale když do mě furt jede o pozitivním myšlení a o trenclích svého muže, tak na to nemám co říct prostě :D

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 14. srpna 2017 v 20:16 | Reagovat

[2]: No, doufám, že taková pipka zase nejsem...:)

4 MAKY.OREL MAKY.OREL | Web | 15. srpna 2017 v 11:36 | Reagovat

Vítej ve světě lidí, kteří vzbuzují v ostatních důvěru a přitahují velmi sdílné jedince :D Zatím jsem z toho nenašla cestu ven, ale docela pomáhá tvářit se víc zle a odpovídat na všechno jednoslovně. Pokud na to má člověk svědomí ovšem :D

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 15. srpna 2017 v 15:47 | Reagovat

Tak u toho měření jsem si říkala, že to furt zní líp než pitomý brigády ve fabrice, kde se v červenci padalo vedrem, protože uvnitř, UVNITŘ bylo semadvacet a více stupňů, a to ne u strojů, ale uprostřed haly, u stolů, kde se ručně montovaly věci a jedinej stroj, kterej byl poblíž, byl počítač s tiskárnou, na který jsem chodila v minulosti. No pak jsem se dostala k okopávání a vykopávání a... to už se mi zase tak nelíbí, to ta fabrika zněla trochu líp :D

6 Janie Janie | Web | 15. srpna 2017 v 18:06 | Reagovat

[5]: Měření bylo fajn, okopávání a hlavně ty podělaný odběry půdy byly zabijárna :D Teď balíme řepku do pytílků, to je pohodička.

7 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 8:53 | Reagovat

Milá Jano,
dovolila jsem si dát do svého posledního článku odkaz na Tebe, protože se mi tenhle článek moc líbí...

8 Janie Janie | Web | 18. srpna 2017 v 19:38 | Reagovat

[7]: Jéé, moc děkuji :)

9 Snapeova Snapeova | Web | 20. srpna 2017 v 16:52 | Reagovat

Článek bude zařazen do výběru na blogu tema-tydne.blog.cz

:)

10 Janie Janie | Web | 20. srpna 2017 v 20:30 | Reagovat

[9]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama