Jiný oči

7. srpna 2017 v 20:19 | Janie |  Píšu
Mám doma tříletýho brášku. Je to bloňdatej trpaslíček. Říkám mu "ty náš malej hrášku" a on se pak někdy vzteká, že není malej. Můj malej hrášek má veliký oči a těma očima se dívá na svět pořád trochu užasle. Já se moc nedivím. Sama si pamatuju záblesky z doby, kdy mi bylo jako jemu. Všechno bylo strašně veliký a čas utíkal takovým zvláštním způsobem, že na něm vlastně skoro nezáleželo. Svět našeho hráška mi z vnějšího pohledu přijde proste úžasnej.
To jsme se třeba takhle jednou šli projít k vodoteči a vykoupat v ní psy. Brácha se procházel po mostku, házel kameny do vody, vyptával se na všechno možný a pak řekl s výrazem naprostého štěstí: "Tady je to kjásný. Sem budem chodit požád." Jindy jsme šli spolu do lesa a bráška si nesl v ruce kytku. Najednou se zarazil: "Ale co když tam bude liška?" "Nebude, ona by před náma utekla, víš." "No ale kdyby pšiběhla a chtěla mi spapat tu kytičku... no tak já bych tu kytičku dal takhle nad hlavu, aby mi ju ta liška nevzala."


Moc se mi vždycky líbily bráchovy vztahy se zvířaty. Našeho koucoura Tygříka alias Huňáta přejmenoval brácha na Franka. Proč? Těžko říct. Prostě za ním začal chodit a volat na něj Fjenku. Nechává se hlídat našimi psy, zejména Miou. Té ale neřekne jinak než Mijouška. Jejich vztah mě fascinoval odjakživa. Když byl brácha menší, strkal Mie do huby různé klacíky a ona mu olizovala ruce. Když zakopl na cestě a začal brečet, přiběhla Mia s vrčením zpoza domu odehnat domnělého útočníka. Teď, když jsou psiska dvě, má brácha dva ochránce. Takže když jsme byli na zahradě a kolem šli lidi, stoupli si psi každý z jedné strany a ženský jen žasly: "Hele, takovej malej chlapeček a s jakýma velikýma psiskama." A ti naši dva zabijáci se tvářili drsně a budili respekt. No a teď přes prázdniny hlídáme partu pěti oblovek ze školky. "Musíme vykoupat šnečky! Oni se včeja ani nekoupali... oni sou hjozně smutný."
Úplně nejkrásnější věc, co mi brácha řekl, to mě fakt dohnal skoro k slzám, bylo, když jsem mu s něčím pomáhala, on se na mě podíval a prohlásil: "Až ty budeš malá a já velkej, tak ti taky budu pomáhat."
Myslím si, že je škoda, že tak brzo zapomeneme, jaké to bylo, když nám byli tři. Jak jsme měli veliký doširoka otevřený oči a hltali jsme svět všemi smysly. Jenže jak člověk roste, najednou už svět není tak zajímavej, je čím dál míň času na to něco intenzivně vnímat. Mysl je zahlcená starostmi, pořád řešíme problémy... A já si říkám, že to stejně bylo nejkrásnější, když jsem byla malinkej prcek, co v lese stavěl domečky pro víly a skřítky, hrála jsem si na archeoložku v rozkopaných základech přístavby našeho baráku (fakt jsem našla nějaký zkameněliny), měla jsem kamarády, o kterých jsem si myslela, že je mám navždy a vždycky jsem měla místo ještě na jeden zákusek. Tohle už je všechno pryč. Ale když se podívám na našeho hráška, když mu čtu pohádku nebo mu stavím věž z kostek, mám někdy pocit, že jsem zase menší, že mám zase ty veliký oči, co vidí jinej svět. A jsem moc ráda, že to tak je. Musím si zapamatovat, jak se to dělá, abych tohle uměla i když brácha vyroste. Protože je to podle mě moc důležitý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Já | E-mail | Web | 7. srpna 2017 v 21:49 | Reagovat

Jé, to je opravdu moc mile napsané. <3
Máš pravdu, když byl člověk malý, uměl se víc radovat z každé "hlouposti". :))

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 8. srpna 2017 v 11:52 | Reagovat

Moc milé čtení... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama