Jak bylo na On the road

28. srpna 2017 v 19:53 | Janie |  Hudba
Tak jsem doma z On the road. Teda jsem doma už od včerejška, ale smolím tenhle článek už hrozivě dlouho. Byla to akce, na kterou jsem se těšila celé léto a značnou část jara. Než ale začnu s tím, jaký to tam bylo, budu (tradičně) chvíli okecávat.
Se mnou je to těžký. Mám ráda fesťáky, ale je pro mě těžký si nějakej vybrat. Akce typu Rock for people nebo Colors of Ostrava jsou na mě moc veliký a drahý. Pak jsou tu akce jako České hrady, Jamrock... ty mě zase odrazují tím, že kapely, co jsou podle mého názoru dobrý, jsou tam spíš v menšině a nechce se mi někam jezdit, podívat se na Fixu a na Visáče a pak se schovávat někde v koutku, když hraje třeba Mandrage. Takže pro mě, člověka s náročným vkusem, zbývají menší až malé akce. O existenci On the road jsem věděla asi tak od loňského podzimu a z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že se tam nikdy nepodívám. Nevím proč, někdy to tak prostě mám. Ale ten fesťák mě neodvratně, nenápadně přitahoval, takže jsem průběžně nenápadně sledovala dění okolo a když jsem viděla, kdo tam má vystupovat, kopla jsem svoje bezpředmětné pochyby do řitě. Musela jsem tam jet. Neexistovala jiná možnost. Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo se mnou pojede, protože nikdo nemohl či nechtěl. Chvíli to vypadalo, že pojede trio já, můj přítel Honza a moje nejlepší kámoška Panda, neboli naše dokonalá parta šílenců, která spolu drží už od školky. Jenže Panda nejdřív nemohla a pak už nebyly lístky. Kdo zaváhá, nejede. No a tak jsme jeli jenom ve dvou. Příští rok si seženu víc parťáků, prostě. Všem jim nakoupím lístky a nedám jim jinou možnost, muhaha.
No takže jaký to tam teda bylo?
Hele... Nevím, jak to mám přesně vyjádřit. Měla jsem většinu času pocit, že jsem v tu chvíli přesně tam, kde mám být a kde je mi nejlíp. Že o moc lepší už to být nemůže... bylo to úžasný. Úplně pohodový. A navíc už jsem se dlouho nikde takhle dobře nebavila. A i teď, když už jsem zase zpátky doma, cítím, že jsem se zas jednou naladila na dobrou vlnu a načerpala sílu. On the road zahnal smutek a strach na útěk a já ani nevím, jak poděkovat...


Vyrazili jsme v pátek odpoledne. Autobus nás dovezl do Pardubic, jinej autobus do Bohdanče a pěškobus nás dopravil do Neratova, kde se fesťák konal. Přesně ve chvíli, kdy jsme rozložili náš ubohej stan, začala hrát první kapela, což bylo Sto zvířat. Tuhle kapelu moc dobře neznám (rozuměj vůbec), ale bylo to celkem dobrý. Víc k tomu asi bohužel neřeknu, anžto jsem se pořád ještě rozkoukávala a přiznám se, že jsem většinu času čuměla víc okolo sebe, co kde je, kde co lítá, hodnotila jsem délku fronty na pívo a podobně, než abych sledovala dění na podiu. Druhá byla kapela Mucha. Opět přiznání - v některých chvílích jsem dokázala jenom stát a zírat se spadlou čelistí. Z těch textů by se fakticky jeden vyvrátil, to bylo něco. Nasmála jsem se hodně, ač to není úplně můj šálek čaje. Jako... znova bych na ni asi nešla, ale jednou dobrý. O vystoupení Vladimíra Mišíka taky asi nic moc neřeknu, protože jsem ho neviděla. He.
Tak mě napadá, že zatím to z toho mýho popisu vypadá dost chabě. Ale to nejlepší teprve přichází, respektive to nejlepší přišlo hned po Mišíkovi v podobě Vypsané fixy. Co k tomu vůbec říci? Jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Jejich koncerty jsou pro mě jako droga. Teda ne třeba jako heroin, spíš něco jako kafe - bez kafe se dá žít, ale když ho mám, tak je svět lepší. S fiXou je to stejný a když to tam nasolej, tak je to ještě lepší než kofein. Takovej kofein pro duši. Zpívala jsem, tančila a během toho koncertu jsem definitivně zahodila všechnu blbou náladu. Měřičům radostí nestačily stupnice. Hudba je lék a basta fidli, a lidi mi můžou tvrdit, že fiXa vyměkla a že je to stupidní a blablabla, ale už jen samotná síla těch koncertů dokazuje, že to o ztrátě šťávy jsou jenom kecy. Změna tam proběhla, ale pro mě je to furt víc než dobrý. A tenhle jejich koncert byl z těch, na kterých jsem zatím byla, asi nejlepší. Však taky On the road je jejich fesťák, tak to tam zákonitě musí být nejlepší. Jo a hrozně se mi líbí, jak zní naživo písničky z nejnovějšího alba. Jedenáct bodů z deseti. Po koncertě jsem ještě poněkud ulehčila své peněžence zakoupením trika a cédéčka Detaily, takže mám konečně zase v čem chodit a co poslouchat.
Další kapela, což byl Kalkata band, který OTR s fiXou organizuje, však zastínila úplně všechno, co jsme tam viděli předtím i potom. Tohle už opravdu nedokážu věrně popsat, neboť kdo to nezažil, ten nepochopí. O existenci tohoto hm... seskupení jsem dřív neměla nejmenší ponětí, nicméně teď už na ně nejspíš nikdy nezapomenu. Zkrátka - parta šílenců, kteří mezi jednotlivými písničkami měli neskutečné kecací pauzy (přičemž obvykle mluvili minimálně dva najednou), cca. každá pátá písnička byla Izolepicí páska, která zazněla asi tak čtyřikrát... fakt to nemůžu slovy vystihnout, ale bylo to absolutně geniální. Průběžně se začal vytvářet celkem značný skluz, který byl obratem sveden na Mišíka s tím, že "Už je starej, není tak rychlej a nemůže za to." Ke konci už prohlašovali hlášky jako: "Tohle je fakt pohřeb týhle kapely," nebo "V týhle kapele nemůžou být žádný pořadatelé, protože jinak by tenhle fesťák byl v úplný prdeli." Hlášek tam teda padly spousty, ale některý sem ani nemůžu snad psát. Nakonec jim byl vypnut zvuk, čímž se ale příliš neznepokojovali, ačkoliv je už vůbec nikdo neslyšel. Jedenáct bodů z deseti. To nevymyslíš.
Na závěr pátku zazněla kapela Liguére! "Hele, já mám chromou nohu a chroptím, ale myslím, že po tý Kalkatě už je to stejně jedno," oznámil nám jejich zpěvák hned v úvodu. Slyšela jsem je poprvé a byla mi jejich hudba velice sympatická. Líbily se mi zejména nečekané zvraty, kdy třeba jedna písnička začínala velice poklidně, jen aby se po deseti vteřinách proměnila v pořádnej nářez, případně zcela nevinně vyhlížející text, který se vzápětí změní v morbidní výjev: "Mouchy lezou... Z JEHO OČÍ!" Na Liguére už nás tam byla jenom hrstka bláznů, avšak ti co tam nebyli, o dost přišli. Když dohráli, vydrápal se na pódium náhodný týpek a začal zpívat My jsme muzikanti, k čemuž jsme se všichni ochotně připojili. "Já umim hráti!" "My umíme taky!" "A to na niněru!" "Jak se na ni hraje?" Kvízová otázka - jak se hraje na niněru? Já už to vím, protože nám to ten pán předvedl: "Nininininini, takhle hraje niněra." Celý páteční den se zakončil ještě jedním opakováním Izolepicí pásky a šlo se spát. Promoknul nám stan, ale k mému údivu se mu nic horšího nestalo, jako že by ho třeba poryv větru složil nebo tak něco... čemuž se opravdu divím, protože se začal trhat, už když jsme ho rozkládali. Nejlepší roky má zřejmě za sebou. Nad stanovým městečkem se do noci nesl legendární pokřik: "Karleeeee!" a já byla fakt ráda, že tam můžu bejt. Připadala jsem si tam jako v jiném vesmíru.
Následovalo krásné fesťákové ráno a protože můj mozek odmítal po sedmé hodině ranní nadále spát, ač jsem ho za to proklínala, mohla jsem zalepenýma očima pozorovat, jak se všichni a všechno zvolna probouzí. Oblíkla jsem si svý krásný nový triko a po nějaké době zevlování, zívání a snahy se uvést do provozu po pěti dost mizerných hodinách spánku jsme si šli stoupnout do velice dlouhé fronty na kafe a snídani. S kafem a toustem bylo na světě hned veselejc, i když se ukázalo, že jeden toust je asi trochu málo. Fronta se ale natáhla ještě víc, než když jsme v ní stáli, tak jsem na to kašlala. V hlavě jsem si rovnala prožitky z pátku, pozorovala jsem lidi a těšila se na to, co přijde dál. Sobota byla zahájena dětským dopolednem, o což se postarala kapela Mixle v pixle.
Což bylo geniální. Jasně, jaký jiný by to taky mohlo být, když půlka členů Mixlí jsou zároveň členové fiXy - Márdi a Pítrs. Mohu jen vyslovit lítost nad tím, že když jsem já byla mrňavá, Mixle ještě neexistovaly a já byla odkázaná na Dádu Patrasovou a Maxim turbulenc, než mě v mých sedmi letech svým vznikem zachránil Kašpárek v rohlíku. Tak jsem si aspoň při písničce Vláček (shodou okolností se mi tu nedávno vyskytla v Hudební výzvě) zavzpomínala na dětská léta, vláček už jsem nedělala roky, fakticky asi naposledy ve školce, a tak to byla prostě absolutní radost. "A ten co se schovává za bicíma se křestním jmenuje Fuj a příjmením Disko. A úplně nejradši ze všeho má, když všichni třikrát zakřičí jeho jméno!" Jedním slovem prostě štěstí a je mi úplně jedno, že mi už dávno není pět let.
"Dospělé" odpoledne zahájila kapela Ty syčáci. Na ně jsem se těšila, byla jsem dost zvědavá, ale nějak mi to nesedlo. Buď jsem měla příliš vysoké očekávání, nebo na mě příliš pražilo sluníčko. Nemůžu popřít, že to byla zajímavá kapela, to neříkám, nebylo to vůbec špatný, ale ve výsledku to stejně šlo bohužel mimo mě. Tak třeba zas někdy někde... myslím, že v tomhle případě bych měla dát druhou šanci. Rovněž Zrní je kapela, která mě míjí, ale narozdíl od Syčáků mě míjí širokým obloukem. Je to ode mě asi trochu nespravedlivá zaujatost. Za prvé považuju za nějakou praštěnou hru osudu, že i když nejsem na brigádě, musím mít pořád v hlavě nejrůznější spoje s obilím. Za druhé tuhle kapelu měla hodně ráda jedna osoba, se kterou jsem se dlouhé roky kamarádila a naše přátelství neskončilo zrovna happyendem. Ale ať jsem proti nim zaujatá nebo ne, výsledek je pořád stejnej a to ten, že tuhle kapelu fakt vidět nemusím.
Následovala Dukla vozovna. Duklu jsem během letošní fesťákové sezóny viděla už podruhé. Poprvé to bylo na festivalu v Brněnci. Je to kapela, kterou mám ráda. Písničku "Květina" jsem týden před On the road sjížděla na Youtube v rámci těšení pořád dokola. Já mám totiž celkově ráda, když jsou punkový kapely obohacený o harmoniku. Dodává to hudbě takový to "něco", tu originalitu a nezaměnitelnost. Nehledě na to, že se tam harmonika fakt hodí. Užila jsem si je moc.
A pak přišel někdo, na koho jsem se těšila velmi. Na koho se těším vždycky a zatím jsem nikdy nebyla zklamaná. Ten někdo jsou Už jsme doma. Už jsme doma jsou prostě sví, originální a naživo je to takovej nářez, až z toho mrazí. Nepřišlo se na ně podívat moc lidí, což mě zamrzelo, ale jinak to byla paráda. Už jsme doma jsou pro mě zcela zásadní kapela. Psala jsem to tu už nejmíň dvakrát, ale myslím, že to klidně můžu napsat znova a znova. Vyrostla jsem na nich, hodně mi dali a dávají do teď. Atmosféra jejich písní ve mně neustále probouzí touhu běžet do posledního dechu na nějaký kopec, roztáhnout tam ruce a zpívat do krajiny a smát se a pak brečet. Teď jsem si vzpomněla, že když mi bylo asi třináct, chodila jsem jednou po lese a nahlas si zpívala píseň Řeka a zdálo se mi, že les poslouchá. Takoví jsou Už jsme doma. Jejich koncerty jsou mi vzácné, protože do našich končin zavítají tak jednou do roka, když už. O to víc slídím po každé příležitosti někde je vidět.
Kdysi jsem podnikla průzkumnou výpravu na půdu a dolů jsem snesla knížku s povídkami Isaaca Asimova. Je to ohmataná kniha se zažloutlýma stránkama a voní minulostí. Proč to sem teď montuju? Na jednu povídku z téhle knížky jsem si vzpomněla při vystoupení kapely Priessnitz. V té povídce, která se jmenuje Oči mohou nejen vidět, se setkají dva signály letící vesmírem a postupně začnou vzpomínat na to, jaké to bylo, když nebyli jenom víry energie, ale měli fyzická těla. Tu vzpomínku ve mně vyvolala píseň Mrzáci a pořád tam tu spojitost vidím, ať je to náhoda nebo ne. Tyhle jemný nenápadný nitky, propojující všechno se vším, moc ráda nacházím a asi není divu, že jednu takovou nitku odkryl právě Priessnitz. Byl to možná nejsilnější zážitek z celého On the road. Už jen stát tam pod hvězdami a poslouchat ty melancholické hluboké písně by bylo krásné, ale atmosféra byla ještě umocněna projekcí psychedelických výjevů... a taky tím, že se přesně v tu dobu začalo v dáli nad obzorem blýskat. Matka příroda vystihla perfektní načasování. Výsledkem byl nezapomenutlený zážitek. V očích mi stály slzy a jen jsem se nechala unášet... a moje duše se octla v hrubě krásné krajině Jeseníků, která se prolíná celou tvorbou kapely.
Melancholická nálada mi vydržela do chvíle, než začal punkový vrchol večera - Volant a po něm E!E. Volanti tu melancholii rozprášili do ztracena. Těšila jsem se na ně hrozně moc, nikdy jsem je ještě naživo neviděla a velmi jsem si to užila. Na Éčkách už jsem byla lehce vyřízená, ale to zážitek nijak nezhoršilo. E!E už jsem taky letos viděla na Brněnci, stojej za to. Vždycky při písni Číro si vzpomenu, jak mi ji Dája hrála u táboráku na španělku, zpívaly jsme jako blázni a všichni na nás udiveně hleděli. Na On the road ale udivený pohledy nehrozily.
Než mě stačil překonat smutek z toho, že nejlepší fesťák na světě pomalu končí, objevila se na scéně kapela Špičková kultura, která byla už opravdu poslední. Špičková kultura je pro změnu příkladem kapely, kterou jsem značně podceňovala, což byla chyba, neboť dostáli svému jménu a bylo to vskutku špičkové zakončení celého On the road. Tuhle partu chci ještě někdy někde vidět, to je bez debaty. V závěru zazněla ještě píseň, kterou bych normálně prohlásila za hymnu On the road 2017 - samozřejmě Izolepicí páska. A pak dobrou noc a druhý den cesta domů. Jen, co jsem se octla mimo zónu, ve které bylo možné fungovat na hudební energii, začala jsem pozvolna odpadávat a nakonec jsem celé odpoledne prochrápala na gauči. Fyzické síly mě možná opustily, ale těch duševních jsem měla tolik, až jsem měla pocit, že bych mohla rozsvěcet žárovky pouhým pohledem a podobně. To je neklamné znamení toho, jak parádní a dokonalé to tam bylo.
Milý On the roade, tohle bylo naše první setkání, ale pevně věřím, že nebylo poslední. Na takový místo se musím zkrátka vrátit. Fakt. Nikdy bych nevěřila, že se dostanu na takovou milou akci s příjemnou atmosférou a fajn lidma. Tak dík. Už se těším na příští rok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama