Fantazii se meze kladou?

6. srpna 2017 v 21:55 | Janie |  Píšu
Když mi byly dva, namazala jsem banánovník Indulonou a on umřel. Naši neměli radost.
Když mi byly tři, nakreslila jsem propiskou na zeď své první umělecké dílo. Naši neměli radost ani tentokrát.
Když mi byly čtyři, kreslila jsem si s rodičema ne na zeď, ale na papír. Taťka mi kreslil pankáče s čírama a traktory, mamka kravičku s jetelem v hubě. Já pořád chtěla nakreslit jedinou věc. Kočku co jede na motorce. To byla jakási ústřední postava. Moji fantazii nikdo nebrzdil, nikdo neomezoval, nikdo jí nebránil.
V pěti letech jsem byla ve školce už předškolák, tudíž jsem samozřejmě na přechod do školy byla intenzivně připravována. Hodně ráda jsem si kreslila, když se nás ptali, čím chceme být, až vyrosteme, odpovídala jsem: "Malířkou!" Fakt jsem to tehdy chtěla, i spoustu let poté a nikdy mě to vlastně zcela neopustilo. Kreslila jsem typické obrázky školkových dětí: dole zelený pruh trávy, nahoře zelený pruh nebe, mezi těmi pruhy domeček, strom, kytičky, různé postavičky (obvykle maminka, tatínek, já), zvířátka. Pod modrý pruh oblohy jsem vždycky namalovala sluníčko a mraky se širokým úsměvem a letící ptáky. A teď to přijde, drsný náraz reality. Že se učitelky smějou tomu, že moji ptáci mají nožičky obráceně, mi nevadilo, protože mi taky říkaly, že je to pěkný a roztomilý. Horší bylo, když jedna z učitelek nahlédla do mého výkresu s vysmátým sluníčkem a pravila: "Sluníčko ani mraky nemají žádný obličej, to tam malujou jen malý děti, ale ne předškoláci a ve škole ti to trpět nebudou!" Co jsem udělala? Brečela jsem, ale usměvavých mraků jsem se nevzdala. Udělala jsem nový výkres, kam jsem xichtíky jen lehounce naznačila, aby to nebylo poznat. Objevila se stejná osoba, zapíchla přísný prst do mého mraku s nezřetelnými čarami "jakože obličeje" a řekla: "Co to má bejt? To z nich jako prší nebo co?" A já jsem zase brečela. Taky jsme tam měli takovej ujetej počítačovej program s omalovánkama, kterej ti říkal, jakou barvu máš na co použít. Dobrých deset minut jsem se snažila vybarvit mrkev červenou, zatímco program tvrdošíjně opakoval: "Ne, mrkev je oranžová, ne, mrkev je oranžová." Nevím, jestli to na mě nechalo nějaké trvalé následky, asi ne, protože dneska si klidně nakreslím mrkev modrou s fialovýma puntíkama bez mrknutí oka. Ráda bych ale vzkázala paní učitelce: Obírat malé děti o jejich představivost a tvořivost je hrozná věc, příšerná blbost a ubíjí to touhu cokoliv dalšího vytvářet. Já vím. Je to dvanáct let, teď už je to tam asi jiný, ale je možný, že není...


Pak přišel první stupeň základky. To je takové období temna v mých vzpomínkách, ale určité záblesky mám. Například to, že do první třídy jsem přišla s tím, že jsem už uměla číst, což jsem se naučila stylem, že jsem se doma furt ptala: "Co je to za písmeno? Co je to za písmeno?" a pak jsem na školkovém výletě do ZOO Praha přečetla na cedulce žirafa Rotshieldova, načež všichni zůstali čumět s otevřenou hubou a dali hroznej kouř mojí mamce, že to moje učení nějak nezarazila, že nemůžu umět číst, protože budu napřed. No nic, takže jsem to prostě uměla, a protože jsem byla fakt napřed, tak jsem si kreslila po sešitech. Mám doma slabikář z první třídy, který má na zadních deskách nakreslené růžovoučké čuně s krasopisným nápisem "Jsi prase". A takhle nějak to šlo celých pět let na prvním stupni. Pokreslené sešity, papíry, výtvarka nejlepší předmět, ve družině jedině s pastelkama. Tiché dítě, který stačilo odklidit do koutku s papírama a byl od něj čtyři hodiny pokoj. V páté třídě padla ta památná věta: "To ti ve Svitavách trpět nebudou!" Naše vesnická škola totiž funguje jen do pátého ročníku, pak se musí přestoupit na školu do města. S každým dalším přestupem se ozývala nějaká verze věty, že to moje kreslení mi tam a tam nikdo trpět nebude.
Na druhém stupni to fakt bylo dost blbý. Moje třídní nenáviděla, když jsem si kreslila. Dovádělo jí to k šílenství. Ale ona na mě byla vysazená, protože jsem nebyla standartní děcko, ale něco extra. Něco extra znamená, že jsem se odmítala s ostatníma bavit, oni se nechtěli bavit se mnou, nadávali mi, smáli se mi a ona se mě snažila mezi ně vecpat, což vedlo k jejich naštvanosti a mému utrpení, což ona odmítala pochopit. V osmé třídě mi řekla, cituji: "Já se nedivím, že ten Pavel ti říká, že jsi blbá, protože ty jsi někdy fakt úplně mimo!" A jo, tohle už na mě následky zanechalo. Moje vrozené introvetní sklony někdy v té době přerostly v dost značnou ztrátu důvěry v lidi a mírnou sociální fobii, plus jsem si prožila další věci jako návaly smutku, strach chodit do školy a další veselé radosti. Děkuji, paní učitelko, snad jste si na mě aspoň hezky pohonila ego. No nic. To zas odbočuju. Zkrátka a dobře, moje kreslení opět vadilo. A ve výtvarce, kde bylo vytváření něčeho v podstatě žádoucí, jsem si taky kreativity moc neužila. Naše výtvarnice, říkejme jí paní B., byla milovnicí šablon. Kdo nezapadal do šablony, toho do ní narvala silou. Já nezapadala. Na podzim jsme malovali podzimní stromy. Moje stromy byly vždycky moc žlutý nebo moc červený. Její podzimní stromy musely být nudně hnědý s tečkama oranžové. Viděla někdy podzim? Asi jo, ale měla jiný oči než já. Na jaře jsme malovali jarní stránku kalendáře. Můj obrázek s koťátkama na rozkvetlé louce neprošel. "Jenom pampelišky tam dej! Nééé takhle, ukaž!" A začala mi tam kreslit svoje pampelišky. "Namalujte zimní krajinu." Bezva! "Tohle tam nemaluj, to vygumuj, dej tam tohle a tohle." Návrhy na soutěž Ekoznámka? "Tohle je blbej nápad, udělej tohle." A já blbec po sobě nechala dupat tak dlouho, dokud jsem nerezignovala na snahu o originalitu a výjimečnost a nezačala jsem malovat nudný zátiší, portréty a hnědý podzimní listy. Fakt mě toho hodně naučila. Třeba nenávidět zátiší.
Protože mě ale malování a kreslení bavilo, nenachala jsem se těmito překážkami zastavit a tvořial jsem alespoň doma. Moje díla ze základky neoplývají zrovna velkou kvalitou, ale nápady jsem měla myslím docela dobrý. Měla jsem pár mini výstav na různých místech, byly to hlavně kresbičky pastelkama, byly to pouze zvířata a nejčastěji v nějaké bizarní situaci (šnorchlující kozy, táta klokan nesoucí syna klokana v batohu na zádech a tak). Později se moje tvorba začala trochu měnit a formovat, od pastelek jsem přešla téměr výhradně k malování akrylem a temperkama, později jsem to začala kombinovat s akvarelem, vodovkama, anilinkama a vším možným... no a jsme v současnosti. Teď si tvořím, co mě baví. Názory ostatních mě zajímaj, konstruktivní kritika je důležitá, ale nejdůležitější pro mě je, že mě baví malovat a baví mě dělat si to po svým.
Chtěla jsem ale říct tohle: nechápu důvod, proč se děti od útlého věku obírají o tvořivost, kreativitu, je jim předhazováno, že nemají talent a že jejich výtvory nejsou dost dobré atd. Přijde mi to dost ubohý a smutný. Fakt doufám, že to není všude stejný a tam, kde to takový je, že se to změní. Mě to přineslo spoustu smutku, zklamání a otrávenosti, přesně kvůli takovýmhle kecům jsem se vzdala svého snu jít na uměleckou školu a skutečnost, že dalších takových lidí musí být spousty, mě mrzí. Na střední jsem tomu už utekla, teď ale cpaní do tvůrčích šablon čeká ještě mojí ségru, která je ve třetí třídě, a bráchu, který chodí prvním rokem do školky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danny Danny | 7. srpna 2017 v 17:43 | Reagovat

Ono to školství je úplně v háji. A kdo nezapadá, na toho se dívají skrz prsty učitelé nebo spolužáci (já jsem byla ten druhý případ).
Jinak pamatuju si, že ve školce jsem jednou vybarvila nějaké ptáčky fialově a spolužačka se mi smála, že ptáčci přece nejsou fialoví. Pak jsem se kvůli tomu cítila trapně a připadala si blbá :D To byla pětiletá holka, ale když dětskou fantazii shazuje učitelka, tak je to moc.

2 svet-helgy svet-helgy | Web | 8. srpna 2017 v 8:47 | Reagovat

Mám úplně stejnou zkušenost, měla jsem ve druhé třídě lavici u dveří a za naši učitelkou přišla jiná učitelka a povídal ly si, malovala jsem auto v pohybu a mělo sisata kola, obě se mi vysmaly že auto přece nema sisata kola, jak by přece jelo . jako teď už vím že jsou to krávy, ale jako dítě mě to hrozně naštvalo.

3 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 8. srpna 2017 v 18:50 | Reagovat

Páni, to mě nikdy ani nenapadlo, že se děti nesmí naučit číst dřív, aby nebyly napřed. Vždycky jsem myslela, že to spíš nedokážou, protože si vybavuju, že mně všichni chválili, že umím číst a ještě nejsem ve škole. Že by se to vyloženě nedoporučovalo mě jako možnost nenapadlo, ale dává to trochu i smysl a je to jen další důkaz o tom, jak má tenhle systém ze všech udělat si co nejpodobnější ovečky.

A to, jak se ve společnosti ubíjí všechno, co je jiný, osobitý, originální, neobvyklý a tím pádem "nesprávný", je opravdu k pláči. Celý školní systém nebere ohled na to, že každý člověk je prostě jiný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama