Být tichej je těžký

30. srpna 2017 v 19:43 | Janie |  Píšu
Lidi jsou ukecaný. To by mi ani nevadilo. Sama (ač se tomu spousta lidí diví) dokážu kolikrát mlít pantem hodiny. Pro mě je ale mor, když nedokážu mluvení utýct. Když okolo mě furt někdo kecá. Skoro se zdá, že se lidi bojí, co by se mohli o sobě dozvědět, kdyby byli taky chvíli ticho.



Jsem odmalička tichý pozorovatel. Někdy se rozkecám, ale většinou ne. Většinou mlčím, poslouchám, sleduju, občas něco prohodím. Nikdy mi to nevadilo, což se ale nedá říct o mém okolí. Zdá se, že když mlčíte, tak se proviňujete nějakým strašlivým hříchem, před kterým se vás všichni snaží zachránit.
"Tak nám něco řekni!" "...něco." "...he?"
"A ty seš taková tichá." "No." "Proč taky něco neřekneš?" "Když nemám co, tak nic neřikám." "Ale musíš přece něco vědět, musíš nám něco ŘÍCT!"
"Pojď za náma!" "Nechci." "Proč?" "Proto."


Jako oceňuju snahu vytáhnout mě z domělé hluboké propasti deprese, která sice ve skutečnosti neexistuje, ale každý druhý si to myslí. Je to míněno dobře, ale vede to prakticky jenom k tomu, že se zapřu do toho mlčení ještě víc a pak třeba celej den nepromluvím víc než: "Ahoj!" a "Čau." Co jsem ale nepochopila vůbec, bylo, když jsem na brigádě dřela jak mezek, málem se ukopala motykou k smrti, přetahala nevímkolik kilo obilí, ruce si do krve rozedřela... a oni mi řekli: "Hm, dobrý, ale proč vůbec nemluvíš?" V takových chvílích není jiné řešení než nasadit nevinný úsměv a v hlavě si opakovat: "Nesmím ublížit, nesmím ublížit, nesmím ublížit." Člověk se tam může strhat a jediný, co je zajímá je, že makám a nemluvím. Něco je špatně.
Jenže já jsem nikdy docela nepochopila, k čemu je dobré neustále něco omílat a mlátit prázdnou slámu. Ráda si pokecám, jasně, ale v určitou chvíli, dříve nebo později, přijde bod, kdy je konverzace konec. Šlus. Jenže nkěteré osoby jsou jenom jedna velká huba a klidně budou opakovat tu samou historku pořád dokola nebo vyprávět úplný kraviny. Takže tam pak jenom stojím a myšlenkama jsem jinde.


Pak je problém, když se mě ten druhý na něco zeptá. Pak praktikuju taktiku "úsměv a mávat" a s přihlouplým výrazem přikyvuji. Jednou se určitě kvůli tomu dostanu do průseru.
Jsem dávno smířená s tím, že promlčím spoustu svého života. Taky že se asi pořád budu schovávat před lidma, když se mi vybijou baterky, že budu třeba sedět za křeslem... nebo ve skříni... se zavřenýma očima a v úúúplném tichu. Ostatní se s tím taky budou muset smířit. Nejlépe, když se nebudou ptát, proč sedím pod stolem a hraju si tam na mobilu. Nejlépe, když o tom nebudou vůbec mluvit - když nebudou mluvit o nemluvení a prostě taky nebudou mluvit. Však i beze slov se toho dá hodně říct.


Už vím, jak to udělám. Dám si na krk oboustrannou cedulku. Z jedný strany: "Teď na mě nemluv." Z druhý: "Teď můžeš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danny Danny | 31. srpna 2017 v 10:19 | Reagovat

Tyhle kecy "A proč se s náma nebavíš?" a "Ty jsi taková tichá" taky znám a pěkně mě rozčilují. Radši řeknu jedinou větu, která má smysl, než něco okecávat půl hodiny. Ale někteří to prostě nechápou. Když jsem byla mladší, cítila jsem se kvůli podobným komentářům divně. Ale dneska je mně to jedno. Když se to jiným nelíbí, je to jejich problém.
Taky jsem byla teď na brigádě a všichni okolo si mysleli, že je nemám ráda, protože s nima nemluvím. No to proto, že jsem introvert a sama od sebe konverzaci nezačnu, ani kdybych chtěla. Prostě to pro mě není přirozenost, abych někam přišla a hned se dala do řeči a byla se všemi kámoška.
Ale zas s kamarádkou, se kterou si mám co říct (a zajímá ji, co říkám) si klidně vykládám i několik hodin.

2 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 31. srpna 2017 v 11:41 | Reagovat

Ty obrázky jsou naprosto skvělý!
Já osobně dokážu hodiny mluvit i hodiny mlčet. :)

3 Janie Janie | Web | 31. srpna 2017 v 18:01 | Reagovat

[1]: [2]:  Právě, když si mám s někým co říct, tak je to v pohodě, ale nekonečné omílání kravin pořád dokola... to nepochopím :D

4 Danny Danny | 31. srpna 2017 v 18:22 | Reagovat

[3]: Jednou jsem byla na brigádě a zrovna jsem tam dělala práci ještě s kolegyní a kolegou - oba docela ukecaní. A kolegyně povídá něco o tom, že když už spolu lidi pracují, že by se měli mezi sebou bavit a furt nemlčet a kolega s tím souhlasil. Já jsem tehdy měla nějakou blbou náladu, tak jsem jim dost nakvašeně odsekla, že lepší být ticho než kecat o blbostech. A měla jsem pravdu - my jsme tam mezi sebou neměli moc společného, takže jediné o čem se bavilo, bylo "co budu zítra vařit", "co jsem vařil/a včera", "v Kaufu bude sleva na to a na to", "ta práce je nudná, za málo peněz", atd. Prostě smysluplná konverzace :D
Když to bylo první den, tak jsem jim něco řekla, zapojila se do debaty o jídle nebo o tom, jak bude o víkendu, ale když to tak bylo několikátý den, dělala jsem jenom "hmm", "no, jo" :D Na víc jsem už pak neměla nervy.

5 Janie Janie | Web | 31. srpna 2017 v 21:14 | Reagovat

[4]: Aaa, přesně takhle to bylo i u mě na brigádě :D "A já budu dělat zejtra řízky." "A v Kauflandu jsem si koupila tři rohlíky a uzený." A já tam v zarytém mlčení okopávala... :D

6 Siren Siren | E-mail | Web | 1. září 2017 v 11:32 | Reagovat

Jéjda úplně jsem se v tom našla :D !

7 Janie Janie | Web | 2. září 2017 v 0:06 | Reagovat

[6]: Jsem ráda že v tom nejsem sama :D

8 Steeve X Steeve X | Web | 2. září 2017 v 11:26 | Reagovat

Mně zas všichni říkají, že vypadám 24/7 nasraně. plus mám mluvící a nemluvící nálday, asi jako ty. Když je chuť, bez mrknutí ti do hlavy vykecám díru, ale jinak je žádat od mé osoby pozornost životu nebezpečná záležitost. Říká se tomu asi 'bejt splachovací'...

Některý lidi prostě za slova nestojí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama