Srpen 2017

Být tichej je těžký

30. srpna 2017 v 19:43 | Janie |  Píšu
Lidi jsou ukecaný. To by mi ani nevadilo. Sama (ač se tomu spousta lidí diví) dokážu kolikrát mlít pantem hodiny. Pro mě je ale mor, když nedokážu mluvení utýct. Když okolo mě furt někdo kecá. Skoro se zdá, že se lidi bojí, co by se mohli o sobě dozvědět, kdyby byli taky chvíli ticho.



Jsem odmalička tichý pozorovatel. Někdy se rozkecám, ale většinou ne. Většinou mlčím, poslouchám, sleduju, občas něco prohodím. Nikdy mi to nevadilo, což se ale nedá říct o mém okolí. Zdá se, že když mlčíte, tak se proviňujete nějakým strašlivým hříchem, před kterým se vás všichni snaží zachránit.
"Tak nám něco řekni!" "...něco." "...he?"
"A ty seš taková tichá." "No." "Proč taky něco neřekneš?" "Když nemám co, tak nic neřikám." "Ale musíš přece něco vědět, musíš nám něco ŘÍCT!"
"Pojď za náma!" "Nechci." "Proč?" "Proto."

Jak bylo na On the road

28. srpna 2017 v 19:53 | Janie |  Hudba
Tak jsem doma z On the road. Teda jsem doma už od včerejška, ale smolím tenhle článek už hrozivě dlouho. Byla to akce, na kterou jsem se těšila celé léto a značnou část jara. Než ale začnu s tím, jaký to tam bylo, budu (tradičně) chvíli okecávat.
Se mnou je to těžký. Mám ráda fesťáky, ale je pro mě těžký si nějakej vybrat. Akce typu Rock for people nebo Colors of Ostrava jsou na mě moc veliký a drahý. Pak jsou tu akce jako České hrady, Jamrock... ty mě zase odrazují tím, že kapely, co jsou podle mého názoru dobrý, jsou tam spíš v menšině a nechce se mi někam jezdit, podívat se na Fixu a na Visáče a pak se schovávat někde v koutku, když hraje třeba Mandrage. Takže pro mě, člověka s náročným vkusem, zbývají menší až malé akce. O existenci On the road jsem věděla asi tak od loňského podzimu a z nějakého důvodu jsem nabyla dojmu, že se tam nikdy nepodívám. Nevím proč, někdy to tak prostě mám. Ale ten fesťák mě neodvratně, nenápadně přitahoval, takže jsem průběžně nenápadně sledovala dění okolo a když jsem viděla, kdo tam má vystupovat, kopla jsem svoje bezpředmětné pochyby do řitě. Musela jsem tam jet. Neexistovala jiná možnost. Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo se mnou pojede, protože nikdo nemohl či nechtěl. Chvíli to vypadalo, že pojede trio já, můj přítel Honza a moje nejlepší kámoška Panda, neboli naše dokonalá parta šílenců, která spolu drží už od školky. Jenže Panda nejdřív nemohla a pak už nebyly lístky. Kdo zaváhá, nejede. No a tak jsme jeli jenom ve dvou. Příští rok si seženu víc parťáků, prostě. Všem jim nakoupím lístky a nedám jim jinou možnost, muhaha.
No takže jaký to tam teda bylo?
Hele... Nevím, jak to mám přesně vyjádřit. Měla jsem většinu času pocit, že jsem v tu chvíli přesně tam, kde mám být a kde je mi nejlíp. Že o moc lepší už to být nemůže... bylo to úžasný. Úplně pohodový. A navíc už jsem se dlouho nikde takhle dobře nebavila. A i teď, když už jsem zase zpátky doma, cítím, že jsem se zas jednou naladila na dobrou vlnu a načerpala sílu. On the road zahnal smutek a strach na útěk a já ani nevím, jak poděkovat...


Náčrtník - červenec a srpen

23. srpna 2017 v 18:56 | Janie |  Tvořím
Srpen sice ještě neskončil, avšak já si nějak nemůžu pomoct, takže prázdninová směs obrázků a myšlenek je zde mírně předčasně. Musím říct, že se sama divím, že se mi jaksi podařilo udržet náčrtník tak dlouho. Dřív jsem se pokoušela vést si nejrůznější deníky, zápisníky i náčrtníky, zrovna tak jako blogy, ale většinou to tak nejvýš po týdnu skončilo... a tenhle náčrtník (zrovna tak jako blog) se mi daří držet při životě už pár měsíců, a doufám, že to tak bude i nadále.

V červenci jsem ale náčrtník dost zanedbávala. Přidala jsem do něj jediný obrázek za celý měsíc, a to tento, který myslím není třeba nijak popisovat, neboť mluví za sebe:


První srpnový obrázek je tahle ryba. To jsem si tak seděla venku na lavičce, dívala se na mraky... a najednou ryba přes půl oblohy. A nejenom to, dokonce vypouštěla obláčky dýmu. Začala jsem se smát, běžela jsem domů a nakreslila to. Tak až někde potkáte osobu, co sedí na lavičce a chechtá se do nebe, tak jsem to možná já.

Mezi poli

20. srpna 2017 v 19:17 | Janie |  Svět přes objektiv

"Sama si za to můžeš," obviňovala jsem se, když jsem vycházela do slunného odpoledne s bolavou hlavou a se vším tak nějak vnitřne rozklepaným. "Nemáš chlastat!" No jo. Nechlastám zrovna první ligu, občas proběhne nějaký to vínko. Jenže včera se slavily narozeniny minimálně čtyři lidí a... no. Stalo se. Ale zalejvat dvě piva a skoro litr vína rumem s kolou byl teda pěkně debilní nápad, to vám povím. Probuzení nebylo úplně prímový, ale nebylo to tak zlý, jak to mohlo být. Ještě že jsem taková mladá, he! Stejně mi ale celej den bylo jaksi neurčitě blbě, nicméně sedět doma mě taky nebavilo a tak jsem vyrazila s psiskama na procházku s tichou prosbou k nějaké vyšší moc, ať prosím moc prosím nebliju po cestě někde do křoví. Na to naštěstí nedošlo.
Procházela jsem se se svýma dvěma trhačema mezi poli. Počasí bylo fakticky nádherný. Naducaná oblaka se vznášela na modré obloze. Vítr foukal ledovej, prohrabával vlasy a šustil po strništích. Ten vítr podle mě odnášel poslední záchvěvy léta. Léto je na konci. Je to cejtit ve vzduchu, ve slunečních paprscích, které hřejou úplně jinak. Prostě to cejtím, za chvíli bude podzim... Ještě pár fotografických výprav po naší krajině a pak mě autobus odveze zase do Hradce.





Kouzelný les

20. srpna 2017 v 18:46 | Janie |  Tvořím

Poslední dobou mi tvoření moc nešlo, ale asi se to konečně povedlo zase prolomit, když jsem si začala jen tak malovat lišáka, vytahala jsem si k tomu i pastelky. Trvalo mi to hrozně dlouho, na to, že je ten obrázek ve výsledku opravdu malinkej, ale jsem s ním spokojená.

Den 30. - Má oblíbená píseň minulý rok touhle dobou

20. srpna 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Eeee... poslední den a taková zapeklitá otázka. Nikde si nevedu deník hudby, takže nemám tušení. Odhadem si ale myslím, že by to mohlo být něco od NOFX, něco z alba Wolves in wolves clothing, protože to jsem loni poslouchala docela hodně. Spíš jsem na tom totálně ujížděla. Jeslti to bylo v létě, to si nepamatuju, ale asi taky. No, každopádně, NOFX jsou kapelou, kterou mám dost ráda a líbí se mi, že tuto výzvu zakončím nějakou dobrou písní. Tak si ji užijte!


No a 30 denní výzva je za námi... Dost jsem si to užila, mohla bych něco podobného ještě zopakovat, protože se bohužel nedostalo na všechny kapely, které mám ráda. Třeba vůbec nezazněli Bad Religion, Dog eat dog, nevecpala jsem sem ani Nirvanu... A přitom všechny by si zasloužily tady být. Ale ty nejzásadnější kapely pro mou osobu se mi tu podařilo zastoupit a to je hlavní.
Ale fakt, tohle mě hodně bavilo, hurá! Třeba ještě někdy nějakou výzvu udělám, nějakou s jiným zadáním.

Den 29. - Píseň z mého dětství

19. srpna 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Jsem dcera dvou víceméně pankáčů. To značí, že moje rodiče začaly poměrně záhy štvát všechny ty ušišlaný či uřvaný dětský songy, který jsem jako malý skřítě tak hrozně žrala. Nedivím se jim, nedávno jsem objevila CD s názvem "Dětské pecky" a v návalu nostalgie jsem si ho pustila. Nevím, co jsem si od toho slibovala. V momentě, kdy se ozvalo psychotechno, do kterého nějakej fakt drsnej stredja rapoval "Šla Nanynka do zelí," jsem dostala nejdřív záchvat smíchu, následně křeče v žaludku a tik do oka. Fuu, chudáci rodiče si museli projít peklem.
V roce 2008 jsem k vánocům dostala svoje vůbec první cédéčko. Mělo zelenožlutej obal s kašpárkem. Bylo to cédéčko skupiny Kašpárek v rohlíku a učinilo definitivní konec éře Dády Patrasové, Maxim turbulenc a psychotechna. Asi o rok nebo o dva později jsem dostala další cédéčko. Vyrostla jsem na tom já, ségra a teď vyrůstá i brácha a už nikomu nehrozí krvácení do mozku. A přiznám se bez špetky studu že i po téměř deseti letech si některý ty písničky ráda poslechnu. Totiž některý nejsou vůbec špatný.
Vybrala jsem písničku Vláček, která byla u nás doma vždycky žhavým favoritem. Co jsem tehdy nevěděla a nevěděla jsem to ještě dlouho potom, je, že tahle písnička je původně od Vypsané fixy a že jejich zpěvák + kytarista Márdi v Kašpárkovi taky zpívá a hraje. Jeho hlas jsem tam byla schopna rozšifrovat až po mnoha letech od doby, co jsem tohle zásadní cédéčko dostala do ruky. Všechno je propojený.


Proč neposlouchám rádio

18. srpna 2017 v 19:30 | Janie |  Hudba
Tento týden jsme na brigádě balili semínka do sáčků, rovnali jsme lahvičky a tak. Byli jsme tedy převážně vevnitř a celý týden nám tam hrálo rádio. Já rádio moc neposlouchám a když se vyskytne nějaké delší období, kdy náhodou jsme někde, kde rádio hraje, vždycky si připomenu, proč to tak mám. Chápu, že můj hudební vkus je vcelku specifickej, ale na druhou stranu nejsem žádnej zarytej odpůrce všeho, co je mimo můj vkus a jsem schopná překousnout hodně. Ale to, co milé rádio předvedlo tenhle týden, to už na mě bylo dost.
První den to šlo. Goťáka jsem vždycky nějak přetpěla, stejně tak všechny ty stolet starý omletý vykopávky, ale šlo to. Zavzpomínala jsem si dokonce na dětské časy, když začala hrát Lucie, hned se mi vybavilo, jak jsem se ještě na základce vždycky dívala na Dobré ráno a tu písničku tam často hráli. Tak to mě celkem potěšilo, vesele jsem cvakala sešívačkou sáčky s řepkou a najednou: Nejlíp jim bylo. "Jééé, Mňága a Žďorp v rádiu," zaradovala jsem se jako malý děcko. Jo, to mě taky potěšilo. Nejsem skalní fanda, ale ráda si je občas poslechnu. Takže se mi chvílema i zdálo, že možná rádiu křivdím. Jenže to byl jenom první den. Druhej den si vesele cvakám sešívačkou, zase zpívá Goťák tu samou odrhovačku a nejdnou zase Nejlíp jim bylo. "Jéé, hele, zase!" zaradovala jsem se znova. Jenže ve středu se ozvalo znova Nejlíp jim bylo. A ve čtvrtek opět... "No ksakru, tak copak má Mňága jenom jednu písničku?" A takhle to tam prosím pěkně bylo se vším. Od pondělí do pátku, každej den Xindl X - Na vodě, Kabáti - Pohoda, Slza - Celibát... pominu - li, že tyhle interprety fakt nemusím, tak jsem si zcela jistá, že ani jeden z nich nenahrál jenom jednu songu, která se tam teď bude mlít dokola deset let. Nejlíp na tom byl asi Hrůza, od toho se tam omílaly písničky dvě. Za tři dny už jsem toho měla právě tak akorát a byla jsem na nejlepší cestě zhnusit si i Nejlíp jim bylo.
Hudba je navíc jen jedna část toho, co se v rádiu děje. Další část jsou reklamy, ty jsou otravný všude... ale proboha! Každých patnáct minut pozvánka na Léto fest (což bude asi dost bizarní akce), následovaná "Pláááneooo Elektrooo dééééseeet procééént naaa všechnooo!" První dva dny ještě snesitelné, třetí den jsem měla tiky v oku, jakmile mě Robert Kodym začal po páté během hodiny zvát na Léto fest. Kromě reklam navíc rádobyvtipné rubriky, příšerný kecy moderátorů a tak dále.
Po týdnu jsme si připadala úplně vymletá. Úplně. Totálně zblblá. To rádio je stereotypní absolutně ubíjejícím způsobem, tak moc, až to bolí. Navíc se ani nemění to, co tam hrajou. Nemyslím jenom v průběhu tohohle jednoho týdne, ale pamatuju si, že spoustu těch písniček, co tam hrajou dneska, tam hráli před pěti lety a za pět let je tam určitě budou hrát ještě. Když už se tam občas vecpe nějaká třeba aspoň trochu inteligentní kapela, omelou tam jednu písničku stokrát a tím to hasne. Copak by to nešlo i jinak? Asi šlo. Nechápu lidi, co to vydrží poslouchat častěji. Mě to uvrhalo do takový temný nálady - děláš práci, která je víceméně stereotypní a do toho ti za zádama jede kouzelnej kolovrat Goťák - Kabáti- Léto fest - Goťák - Hrůza - Léto fest... Ano, měla jsem chvílemi slzy na krajíčku. Většinou když dělám nějakou nudnou neustále se opakující činnost, tak poslouchám pokaždý něco jinýho, klidně i jednu kapelu, ale jiný alba, jiný písničky... Ale to rádio tomu dodá nádech zoufalství. Nikdy se nic nezmění, každej den bude stejnej, čus.
Aspoň jsem si připomněla, proč rádio už dlouhý roky dobrovolně neposlouchám.

Den 28. - Píseň, kvůli které se cítím provinile

18. srpna 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Tohle byl tvrdý oříšek. Žádnou takovou písničku nemám. Takovéhle pocity ve mě hudba zatím ještě nevyvolala. Radost, smutek, nostalgii, euforii, vnitřní klid, návaly kreativity, vztek, znechucení, znudění - jo, to jo, tohle všechno klidně, ale pocity jako provinilost, to ne. Rozhodla jsem se nakonec po obrácení téhle otázky ze všech stran pro písničku od skupiny Insania. Není to ani tak kvůli tomu, že bych měla provinilost spojenou s touhle písní, je to trochu jinak. Prostě jsem Insanii celkově a tuhle písničku obzvláště hodně (hodně jako fakt hodně) poslouchala v období před pár lety, kdy jsem se častokrát chovala dost hnusně k lidem, které mám ráda a zpětně se za to samozřejmě stydím a mrzí mě to...
Jinak mám ale Insanii moc ráda a písnička A budiž tma patří k mým oblíbeným dodnes. S Insanií mám spoustu zábavných zážitků, hlavně z důvodu, že si už dlouho dávám na vyzvánění mobilu výhradně jejich písničky. No a jednou, takhle v sedmé třídě, jsme měli vaření a já nebyla ve třídě, ale na druhém konci chodby jsem na záchodě nabírala do kýble vodu, protože v kuchyňce teplá netekla (moderní škola jak sviň). Najednou se rozlítly dveře a přiběhla úplně vyděšená spolužačka: "Jani, někomu zvoní na telefonu úplně šílený vyzvánění, to je tvoje, žejo?" Ta spolužačka byla docela silně věřící. V jejích očích už nejspíš navždy zůstanu zplozencem pekelným. Hehe.


Den 27. - Píseň, kterou bych si přála umět zahrát

17. srpna 2017 v 9:00 | Janie |  Hudba
Zahrát bych si přála umět spoustu písniček. Vybrala jsem nakonec Where is my mind? od Pixies. Mám dojem, že by mohla existovat reálná šance, že až se konečně začnu na tu kytaru učit hrát, tak tohle dokážu. Navíc mě k té písničce pořád něco přitahuje. "Where is my mind...?" Dobrá otázka. Pixies znám dost krátce, ale oblíbila jsem si je rychle. Na první poslech jsem si říkala: "Ježiš, to je strašný." Ale druhej den jsem si je pustila znovu a už se mi líbily dvě tři písničky. A pak znova a znova... a objevila jsem, že se mi jejich hudba fakt hodně líbí. Až se fakt začnu učit hrát, tak něco od Pixies chci umět určitě.