Závislost

27. června 2017 v 17:30 | Janie |  Píšu
Byla to napínavá pasáž. A je mi úplně jedno, že už jsem to předtím četla. Hltala jsem každou větu, jako kdyby to byl příběh zcela neznámý. A v okamžiku, kdy napětí vrcholilo, jsem uslyšela ten mírně překvapený, mírně povýšený povzdech. Zvedla jsem oči od pátého dílu Harryho Pottera. "Ty čteš knížky?" "Jo." To byla moje historicky první spolubydlící na internátu. První den. O dvě hodiny později si zažádala o přeložení na jiný pokoj. Muhehe, jsem nesnesitelná... Že prý potřebuje bydlet s někým, kdo víc mluví. A míň čte. To o čtení teda neřekla, ale já si to klidně můžu domyslet ze způsobu, jakým vyslovila slovo knížky - jako kdyby to bylo něco obzvláště zavrženíhodného. S takovou osobou bych stejně v jedné místnosti bydlet nechtěla.
Přeskočme pár měsíců až do doby, kdy se mi řízením osudu dostal do rukou Zaklínač. To řízení osudu bylo sice trochu zvláštní, ale setkání s těmito knížkami bych považovala za jednoznačně skvělou věc. Chechtala jsem se nad nějakou obzvláště geniální pasáží, avšak svůj emocionální výlev jsem musela přerušit, neboť jsem téměř fyzicky cítila, jak se na druhé straně pokoje jedno obočí zdvihá do netušených výšin. "Tobě to přijde vtipný, když je to v knížce?" "Jo." "Mě teda knížky třeba nerozesmějou." Nojo, tak sorry, na chvíli jsem zapomněla, že nad knížkama se smějou a brečí jen ztroskotalci jako já. (Fakt bych se neměla rozčilovat nad věcma, co nic neznamenají, není to zdravý.)
Přeskočíme dalších pár měsíců, kdy jsem se po x-té pustila do četby Nezbytných věcí od Stephena Kinga. "To je obdivuhodný, jak ty čteš pořád tak tlustý knížky, to nechápu. Baví tě to?" Ach. Má vůbec ještě cenu odpovídat? Jo. Baví. Fakt. Dík za optání. A teď TICHO! Já si ČTU!

Knížkám vděčím za mnohé. Díky nim se mi otevřely brány do jiných světů. První moje setkání s jinými knížkami než "O statečném pejskovi" představoval Tolkien. V době zlomu mezi školkou a školou už jsem sice uměla číst, avšak Hobit byl pro mne tehdy poněkud náročné čtivo, takže mi ho předčítali rodiče. Když se dočetl Hobit, přišel Pán prstenů. Byl to takový nekonečný cyklus občas proložený nějakou jinou knížkou. Prakticky jsem s těmi knížkami vyrostla. Pokaždé si je ráda přečtu znova.
Když mi bylo dvanáct, proběhlo mé osudové setkání se Stephenem Kingem. První knížka, kterou jsem se odvážila otevřít, byl Řbitov zvířátek. Zhltala jsem to jedním dechem a pak jsem se samozřejmě bála jít po tmě na záchod, ale Stephen King už mě nepustil. Od té doby jsem přečetla nespočet jeho románů i povídek. Nevím, kterou bych vyzdvihla nejvíce. Většinu knížek jsem četla dvakrát. Minimálně. Tisícistránkové To mám rozečtené už nejméně po čtvrté. K jeho čtení jsem před pár lety sbírala odvahu hodně dlouho a už nevěřím klaunům. A už nikdy nebudu. Fuj. Když se v Hradci na nádraží přede mnou najednou vynořil klaun, prožila jsem si dost hnusný okamžik šoku - panebože, To si jde pro mě a teď mě dostane - než se ukázalo, že ve městě je cirkus a tenhle klaun jen rozdává letáčky. Ale ten letáček jsem hned zahodila a moc jsem si ho neprohlížela. Pro jistotu.
Knížky fungují skvěle, když chci vyplnit nějaký dlouhý a nudný časový úsek. Taky se díky nim člověk naučí krásně lhát sám sobě. "Už jen jednu kapitolu," hehe, cože jsi to říkala? "Jenom do desíti," a najednou - ups, je jedna hodina v noci a za tři a půl hodiny zazvoní budík. Knihkupectví je zkratka pro kam se poděly všechny moje peníze? Jediná další taková místa, alespoň pro mě, jsou papírnictví, jezdecké potřeby a Bontonland. Ale v knihkupectví je hodně snadné se zapomenout... Když se v Hradci otevíral Aupark, jediné obchody, před kterými jsem se zastavila, byly to úžasný místo, kde jsou všude kytary a klavíry a pak to veliký knihkupectví. "Nebudu si nic kupovat!" O půl hodiny později jsem si odnášela tlustou bichli Nová planeta a antistresové omalovánky. Pápá, peníze.
Je jen málo knížek, které mě neoslovily. Nikdy jsem ale nenašla zálibu v přeslazených romantických příbězích. Baví mě detektivky, mám ráda horory. Vždycky mě taky zajímalo cokoliv související s medicínou, i (a to možná ještě víc) tou veterinární, takže knížky s touhle tématikou vždycky hltám. Táhne mě to hodně taky k fantasy a ke sci-fi. Na půdě jsem před pár lety našla hotový zlatý důl se stařičkými salátovými vydáními sci-fi povídek a románů. Taky mám dědičnou úchylku na atlasy hub. Ne že bych se sjížděla lysohlávkama, ale fakt ráda si to prohlížím. Mají to tak i oba moji rodiče. Před pár měsíci jsme s mamku v supermarketu objevily nádhernou Ottovu encyklopedii hub. Obrovská a překrásná. Nekoupily jsme si ji, ne napoprvé, ale když jsem pak jednou přišla domů, ležela na stole.
Knížky jsou taková moje závislost. Papíroví kamarádi. Přináší inspiraci, přináší napětí a zajímavé myšlenky. Některé postavy z knih si v sobě nesu asi už napořád. Jasně - filmy jsou taková mocnější zbraň. Jsou jednodušší a zaberou míň času. Nebudu tady dělat ze sebe inteligenta, samozřejmě mám ráda filmy, mám ráda seriály. Ale upřímně jsem zatím neviděla film podle knížky, který by se knížce byť i jen vyrovnal, natož ji překonal. Filmy ve mně kolikrát vyvolávají hodně silné emoce, ale opravdu dobré knížky to umí taky. A dostanou se víc pod kůži. Knížky jsou moje velká láska.
I když jenom papírová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama