Vidlák v srdci

21. června 2017 v 20:32 | Janie |  Píšu
Je spousta věcí, co ze mě asi nikdo nevytluče. Patří sem třeba můj lehce pesimistický náhled na svět, láska ke knížkám, k hudbě a zvířatům, a v neposlední řadě taky velice prostý fakt - jsem z vesnice. A i když bydlím s výjimkou prázdnin a víkendů většinu školního roku ve městě, i když jsem se naučila město snášet, dokonce ho mít i do jisté míry ráda, pokaždé, když se vrátím domů, mám pocit, že mi ze srdce padá nějaký veliký kámen. Je už holt jednou jasný, že nepatřím mezi paneláky a nejsem úplně šťastná, dokud se musím brodit asfaltovým mořem. A to Hradec ani není žádný velkoměsto. V Praze bych si to asi musela jít hodit po prvním týdnu. Ani přechod z dědiny do Hradce nebyl zrovna med. V prvních pár měsících jsem si říkala, že to nejde. Že se tam nedá žít, nedá se tam dýchat, nedá se tam vydržet. Ukázalo se, že všechny tyhle věci se nakonec dají, hlavně s pomocí knížek, štětců, internetu a empétrojky, s vidinou víkendu a s občasným odjezdem někam jinam. Nakonec jsem si to tam i trochu oblíbila a objevila výhody, které jsem zpočátku neviděla - zpočátku jsem si totiž umanula, že tady šťastná prostě nebudu a basta.

Navíc jsem mohla klidně chodit se samolepkou "Vesničan" na čele. Trolejbusy? Ježíšikriste, tak to ne, dík, radši budu chodit pěšky. Tak jsem chodila pěšky a pořád jsem se ztrácela. I nákup v Lidlu byl dost vtipnej, protože jsem si chtěla koupit jabko. A kde si ho mám zvážit, he? Abych si na něj mohla dát kód a oni mi to na pokladně mohli napípat. Půl hodiny jsem chodila po obchodě jako vůl, už naprosto zoufalá, netuše, že u nás jsme se samolepícíma kódama sto let pozadu a že mi to zváží na pokladně. Musela jsem to našmírovat u jedné paní, co si tam kupovala mrkve. Všechno bylo prostě moc složitý. Naštěstí asi nejsem úplně blbá, protože všechny tyhle hlavolamy a pasti se mi povedlo překonat, ač mě to stálo mnoho sil.
Teď už zvládám trolejbusy, moc se neztrácím a nákupy mě nestresujou. Sžila jsem se s tím druhým světem, kde je víc betonu, lidí i aut. Ale když tam jsem, stejně chci pořád domů. Teď v létě to vnímám hodně. Ráno když odcházím do školy, je třeba příjemné počasí, ale vím, že až se budu z té školy ve čtyři vracet, že už bude beton a rozměklý asfalt dávno nasáklý sluncem, celé město se rozpálí jako peklo a nebude se kde schovat před žárem. Nesnáším to. Na dědině se kolikrát ani nemá co takhle rozpalovat, takže se tam dá nějak existovat, ale město v létě, fuj, to by člověka obralo o všechnu energii. A další věc jsou auta. Rachot, co nikdy neskončí. Smrad. A pořád dávat pozor, abych pod nějakým neskončila. Minule jsem přes hukot aut ani neslyšela budík. Máme pod oknem čtyřproudovku a není to bez následků. Víc mě z toho bolívá hlava a hůř spím. Doma mi pak ticho v noci přijde skoro ohlušující.
Jo. Město má kouzlo, který člověk nakonec objeví, když ho hledá. Určitým způsobem mě přitahujou paneláky a komíny a silnice, ráda se dívám z okna na frmol dole, na lidi, na auta. Mám to tam ráda, ale ten cit mi přijde pořád trochu divnej. Taková smutná radost. Město žije jinak než vesnice. Přijde mi, že má jakoby víc vrstev a ty hezký jsou, alespoň pro mě, spíš trochu hloub. Ale nakonec se mi stejně zdá, že ty paneláky mají největší kouzlo, když sedím v autobuse, který mě veze domů a ony mizí kdesi vzadu. Díky městu je domov ještě krásnější. Víc si vážím polí, luk a lesů a klidu, který to obklopuje, mám větší radost z vůně sena a ze šumění potoka, a jestli jsem se někdy styděla za to, že jsem z vesnice, tak teď už ne. Už nikdy. Už vím, kam patřím, a že doma je doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama