Tragédi na vodě (a jiná dobrodružství)

9. června 2017 v 23:13 | Janie |  Z deníčku
Jakožto člověk pohybově nepříliš schopný (a už vůbec ne nadaný) jsem měla docela strach z týdenního sporotovního kurzu, na který každý rok jezdí druháci z naší školy. Tělák je něco jako noční můra a nekončící zdroj ponížení. Samozřejmě jsem uvažovala nad tím, jak bych se ze sporťáku mohla vyvléknout, ale nakonec jsem si řekla: "Kašlat na to. Nějak to zvládnu." A protože teď tohle píšu, tak je jasný, že jsem to zvládla, ačkoliv to byl docela záhul.
Celá legrace začala už cestou tam. Jeli jsme až do Českého ráje, do tábora kousek od Železného Brodu. Z místa mého bydliště překrásných cca 170 kilometrů a pět hodin cesty autobusem. První tříhodinový úsek Svitavy - Turnov byl zcela v pohodě, cesta ubíhala se sluchátkama celkem dobře. Jediný problém jsem měla zapamatovat si, jestli mám jet do Turnova nebo do Trutnova (cituji taťku: "Jestli dojedeš do Trutnova, tak jseš úplně v prdeli."), ale to byl jen velice nepatrný zádrhel. Jenže když jsem dorazila do Turnova, začalo to být docela otravný. Autobus do Brodu mi jel až za hodinu, no a co tam? Do města se mi s narvanou krosnou vpravdě nechtělo, takže jsem tam hodinu čučela na železný lavičce, ze který mi hrozně mrznul zadek. Na zastávku se následně nahrnulo asi třicet prcků z první třídy, kteří byli na cestě na školu v přírodě. V autobuse, který mě vezl do Brodu, jsem se mezi nimi cítila jako vetřelec ze země obrů a jim to tak asi připadalo taky, protože se na mě pořád vykuleně ohlíželi obrovskýma zvědavýma očima. Z Brodu jsem měla odjet autobusem ještě někam, abych to měla blíž do tábora, jenže ten autobus jel opět až za hodinu. Z představy dalšího hodinovýho mrcasení někde na zastávce se mi dělalo špatně a nohy už jsem z toho věčnýho sezení skoro ani necítila, takže jsem se rozhodla risknout to pěšky. Nohy křičely radostí. Šla jsem podél Jizery po hlavní silnici, protože zadní cesty neznám. Ten kraj neznám vůbec, nikdy jsem tam nebyla. Většinu cesty se však dalo jít z druhé strany svodidel, takže jsem nebyla bezprostředně ohrožena provozem. Kritické však bylo jedno místo, kde probíhaly práce na silnici, všechno bylo rozkopaný, provoz stažený do jednoho pruhu se semaforem a navíc to bylo celý na mostě, takže se nebylo kam uhnout (maximálně ze srázu, což se mi dvakrát nechtělo). V momentě, kdy jsem po levé ruce měla kolmý sráz dolů a prostor na pohyb asi tak dva centimetry a z druhé strany rozjetou Avii, jsem se rozhodla, že zpátky už se tudy vracet nebudu (za předpokladu, že se toho dožiju) ani za zlatý prase. Po překonání téhle krizovky už jsem do tábora dorazila bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že jsem asi dvakrát zmateně přelízala svodidla a to, že jsem tábor jednou málem přešla a do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli jsem na správném místě, dokud jsem nezahlédla známé tváře.
Tábor je prostě klasický tábor, stany s podsadou, sprchy, kde teče teplá voda jen pro tři první lidi a tak. Z jedné strany hlavní silnice a z druhé za řekou koleje, což v praxi znamenalo, že člověk si mohl připadat jako v srci přírody mimo civilizaci, dokud se po hlavní s řevem neprohnal kamion a nepřipomenul nám snílkům realitu. Ale je to opravdu pěkné místo. Navíc jsem hned učinila zjištění, že můj kraj - čili Pardubický- je fakt tak placatej, jak všichni říkají. Jasně, tam, kde bydlím já, už jsou trochu kopce, ale po týdnu v Jizerských horách bych to asi nazvala krajinou spíše mírně zvlněnou, a ne kopcovitou. Tam se totiž tyčily kotáry prudké a nesmírné a navíc skalnaté a šutrovité, a ačkoliv byly velice krásné, jejich zdolávání nebyla moc sranda.

Zabrala jsem stan, učinila zjištění, že jsem si sice vzala ešus, ale zapomněla jsem veškerý příbor, což nebylo tak zlý, už jsem byla nervózní z toho, že jsem nic nezapomněla. Vždycky je totiž nutné něco zapomenout. Ve dvě jsme dostali pozdní oběd, od kuchařek jsem si vypůjčila lžíci, abych vůbec měla jak jíst - jídlo je priorita číslo jedna - a dostala jsem do ešusu polívku ve stylu pět nudlí plus omaštěná voda. Asi jsem vypadala dost překvapeně. Guláš, který následoval, to ale celkem zdárně vylepšil, takže jsem nemusela být hladová a naštvaná. (Poznámka stranou: Guláš byl s masem a s buřtem, k večeři byly buřty na ohni, ve středu buřtguláš a ve čtvrtek k večeři špagety s omáčkou s buřtama. Ještě, že mám tak ráda buřty!) Po obědě následovalo rozlosování do týmů, což byla první extrémně stresová situace. Každej z nás měl napsat svoje jméno na lísteček a následně si každý z učitelů vylosoval několik lístečků se jmény těch, kteří budou v jeho týmu. Klepala jsem se strachy, že se octnu v týmu někoho a budu v pěkným háji - s tím někým totiž nemám nejlepší vztahy a mám pocit, že ta osoba ze mě akorát tak dělá debila. Naštěstí to tak nedopadlo a já skončila v týmu vedeném naším matikářem, takže jsem usoudila, že štěstěna je na mé straně, protože náš matikář je v pohodě a nedělá ze mě debila, i když by na to asi možná měl právo, když mi z matiky vychází ostudný čtverec. Navíc v našem týmu se vyskytovala spousta lidí, který znám, takže žádnej stres. Další extrémně stresová situace -jo, bylo jich za ten první den hodně- nastala, když jsem se dozvěděla, co že budeme celé odpoledne dělat. Střelba ze vzduchovky? Neměla jsem dojem, že by se mi taková věc vůbec měla dávat do rukou, protože jsem se dost bála, že zastřelím buď sebe, nebo někoho jinýho. Nakonec to všichni přežili bez úhony, bohužel včetně terčů. Jízda na lodičkách? No bezvadný. Ani fakt, že Jizera v tom místě byla klidná jako jezero, mi moc nepřidával na jistotě. Veškeré mé zkušenosti s vodními vozidly končí šlapadly na Pastvinách, takže když jsem vlezla do té lodičky (pardon, nevím jak se tomu říká přesně, ale byla modrá...), absolutně jsem netušila, co dělat. "Jenom pádluj, když jseš háček, řídí to zadák!" No tak jsem pádlovala a ono to jelo. Moc odvázaná jsem z toho ale nebyla. Volejbal byl katastrofa. Jestli jsem v něčem hodně marná, tak jsou to míčový hry a volejbal především. Neumím bagr ani podání. Umím to tak maximálně pinknout do sítě nebo do autu. Badminton naproti tomu byla jedna z aktivit, které mě bavily dost. Mám k němu sice minimální průpravu, protože když jsme ho hráli doma či na dovolené, nikoho nebavilo pořád tahat košíček z křoví, ale můžu myslím říct, že mi to vcelku šlo. V porovnání s volejbalem teda určitě. A hlavně mě to baví. Celé pondělí bylo zakončeno výstupem na vyhlídku do obzvláště vypečeného kopce. Výhled byl nádhernej. Cesta dolů o držku. Ve sprše tekla teplá voda. V noci pršelo. Kapky pleskající na stan jsou nejlepší ukolébavka.
V úterý jsme dělali prakticky to samé, co v pondělí- střelba (jakousi náhodou se mi podařilo sejmout první ranou dva kovové panáčky a dalšími čtyřmi netrefit vůbec nic), volejbal (tragédie), badminton (hodně badmintonu, badminton je nejlepší!), odpoledne orientace na mapě a s buzolou, takové věci. Zmínila bych hlavně můj dokonalý výkon na lodičkách. Trochu se nám promíchaly dvojice a ze mě byl rázem zadák. Kterej má řídit. Jenže... "Jani, Jani, jedem do křoví, musíš to řídit!" "Musíš to řídit, Jani!" "Jezdíme do kruhu, jezdíme do kruhu!" "Musíš řídit!" Ale jak? Jak, sakra? Kdyby na mě háček furt tak neřval, možná bych na to přišla, ale takhle jsem akorát byla čímdál vytočenější a abych dovršila tragický efekt, nechala jsem si vypadnout pádlo z ruky (věta z pondělka: "Kdo ztratí pádlo, ten je nemožnej." Neuplyne ani 24 hodin a už je to tady.) Brečela jsem smíchy zhroucená v nepohyblivé a neřiditelné lodi a matikář, taky značně vysmátý, na nás ze břehu volal, ať se vyměníme, že to tak bude asi lepší. O co, že tohle ještě neviděl. Plusový bod- naše lodička se nepřevrhla. Večer zase pršelo, a to dost. Ve sprchách netekla teplá ani studená, jenom ledová jako sviň a já si potřebovala umýt vlasy. Dokázala jsem to, ale hrozně z toho bolela hlava. Zbytky šamponu jsem si nechala umýt deštěm. Pleskání kapek na stan je pořád nejlepší ukolébavka, ale v noci se budím zimou. Moje společnice ve stanu hrozně chrápe.
Třetí den je krizovej. Už začínáme být všichni unavený a mě začínaj štvát lidi. Hlavně remcalové. Neskutečně mě dožírají lidi, co pořád frfňaj, že je všechno špatně. Že neteče teplá a že se nevyspali, že tohle nejí, mají tvrdou matraci, bolí je nohy, ruce, hlava, nechce se jim na výlet, nechce se jim do kopce a nebudou nic dělat. Tahle moje averze bude asi pozůstatkem z dlouholetého přátelství s ne zrovna happyendem s osobou, která takhle mrmlala v jednom kuse. Nojo, je to náročný pro všechy, všichni bydlíme ve stejnejch podmínkách, jíme to samý a sprchujem se studenou, tak drž pysk a zkus si to trochu užít, však je to krásný. To bych jim ráda vzkázala, ale vydržela jsem mlčet. Náplní dne byl celodenní pěší výlet na Suché skály. Terén byl náročný, ale krajina úžasná. Hrozně se mi líbí taková ta drsná, hrubá krása hor. Skalní město mi učarovalo, v momentě, kdy jsem ho viděla, jsem se definitivně rozhodla, že se tam ještě musím vrátit, tentokrát ale s foťákem. Ach... Zastavili jsme se na nanuka ve stánku, povedlo se mi tam kromě čokoládovýho Pegase ukořistit turistickou známku. Obědvali jsme v nesympatické hospodo-pizzerii v Malé Skále s jídelákem plným trapných vtipů, ale pizzu měli dobrou. Když jsme odcházeli, podjely mi nohy na nájezdové rampě pro vozíčkáře, vymlela jsem se na dlažební kostky a všichni to viděli. Pak jsem se tomu za rohem půl hodiny chechtala a pár lidí vyjádřilo podezření, že jsem buď sjetá nebo ožralá. Všichni jsme vzali útokem samoobsluhu a doplnili zásoby jídla. Večer sehráváme několik her badmintonu a já to dostávám pěkně sežrat od spolužáka s naraženým žebrem. Ty jeho finty se mi povede vychytat asi jenom tak dvakrát. Zabavili jsme se tím na řádnou dobu, pak přišla na řadu lesní hra, která - v kostce - spočívala v běhání kopcem nahoru a dolů. Myslela jsem si, že padnu a do kopce se po celodenní chůzi nevydrásám, ale zdá se, že člověk opravdu vydrží desetkrát víc, než si myslí. Ve sprše teče studená. V noci neprší. Skoro nemůžu spát, je mi kosa a ve studené tmě přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby nějakej kamion proletěl svodidla a vjel nám do tábora.
Jestli středa byla krizová, tak čtvrtek už byl křeč. A to byl úplně nejzásadnější den - probíhaly soutěže, které měly rozhodnout o vítězném týmu. Odehráli jsme x her pálkované a volejbalu (volejbalu jsem se prozřetelně neúčastnila) a náš tým začal trochu troskovatět. Odpadali lidi - nemocní a ranění. Tým na pálkovanou jsme stěží postavili. Už mě bolelo úplně všechno a neměla jsem náladu skoro s nikým mluvit. Nakonec ale moji zachmuřenost prolomila úplně banální věc. Když jsme fandili na závodech lodiček, pozorovala jsem nad řekou vážky a najednou se těsně nad hladinou prohnalo cosi překrásně modře zářícího. S očima rozšířenýma úžasem jsem na dvě vteřiny zahlédla prvního ledňáčka ve svém životě. Večer odehráváme ostudnou badmintonovou hru - dvě vyřízené trosky vs. naspídovaná veverka, a ačkoliv na jedné straně jsme dva- já a ten spolužák s naraženým žebrem, a na druhé straně je pouze jedna, dostáváme na frak, protože už toho máme akorát tak dost. Ve dvou případech z pěti jsme nedokázali při podání dostat košíček napoprvé na druhou stranu a asi tak v jednom z pěti jsme tam jenom stáli a dívali se, jak nám rána z druhé strany letí do pole a každej si myslel, že to vezme ten druhel. Prohráli jsme tři sety a jediné body se nám podařilo nasbírat tím, že jsme soupeřku vytáčeli rejpavými poznámkami a ona ve vzteku naházela tři odpaly za sebou do sítě. Na závěr dne je vyhlášení a? K překvapení všech náš troskoidní tým zvítězil nad všemi! Dostali jsme nanuka a miňonky, protože každý ví, že jedlý ceny jsou nejlepší. Kašlu na sprchu. Neprší. Dejchám si do spacáku, aby mi nebyla zima.
A ráno je po všem. Uklizeno, stany odevzdány, věci sbaleny, snídaně snědeny. Dostali jsme svačiny. Říkala jsem si, že se mi na tu pětihodinovou cestu domů bude sváča hodit, ale neprozřetelně jsem si ji sežrala už ve Splzově, kde jsem hodinu čekala na autobus. Povedlo se mi ten časový úsek překlenout pomocí povídek Stephena Kinga, stejně tak jako další hodinovou prodlevu v Železným Brodě. Z Broda do Turnova, z Turnova do Svitav, ze Svitav domů. Vyřízená, spokojená.
Čus, Český ráji. Čus a dík.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama