Panebože, ať už je konec

30. června 2017 v 19:13 | Janie |  Z deníčku
Fakt jsem si myslela, že konce školního roku už se ani nedožiju. Furt jen samý výhružky typu: "Já ti tu ročníkovku nepřijmu a do třeťáku tě nepustím!" "Já ti dám dvojku z chování, když tady ta omluvenka do zítra nebude!" (omluvenka ležela na stole sedmdesát kilometrů daleko, ale nakonec jsem ji dokázala získat) a tak... Ale dala jsem to. Nakonec jsem s vypětím sil smázla i čtverec z matiky. Ale v poslední den školy, to už jsem se fakticky těšila domů. Těšila jsem se, že Hradec dva měsíce neuvidím, budu-li mít štěstí. Jenže to město člověka jen tak nepustí. Drží, mrcha, pevně. Nemohla jsem jet domů autobusem jako vždycky, protože jsem potřebovala odtáhnout všechny věci z intru a na to bych potřebovala ještě aspoň pět namakaných rukou, abych něco takového dokázala. Takže pro mě měl přijet taťka. Ve škole jsme skončili v 10, v 11 jsme měli mít vyklizené pokoje a ve 12 měl taťka dorazit. Což zní jednoduše. Ale nebylo.
Ve třičtvrtě na jedenáct vytahuju igelitky, batoh a tašku na chodbu. Taky svý dvě kytky Spatyphilla a Sukulenta (dávám kytkám jména přesně podle toho, co jsou zač). Předávám pokoj a dostanu za ten den už asi pátej kouř, že je na zemi nějakej drobek. Potlačím hysterický výbuch vzteku a než se mi podaří ho zkrotit, uvědomím si, že stojím na chodbě se svými zavazadly a nemám kam jít. Vychovatelka mě poslala, ať si sednu na otočnou židli, co stála na chodbě v našem patře naproti dvěma kancelářím. Svý kabely nechávám před pokojem a beru si s sebou na své nové stanoviště jen knížku - Zaklínače - a mobil. Pokaždé, když slyším, že někdo jde, paranoidně kontroluju, jestli mi nevykrádá tašky. Otvírám knížku, do jejího konce mi zbývá ještě aspoň sto stran. Jsem klidná.
Jedenáct. "Na koho tady čekáte?" táže se mě ženská, kterou jsem nikdy neviděla. "Na odvoz." "Aha." Zaklínač Geralt z Rivie spílá Marigoldovi. Pochechtávám se nad knížkou a pořád ještě jsem klidná.
Jedenáct a pět minut. "Hhhéé, vy tady na nás čekátéé?" "Ne, já čekám na odvoz." Byly to nějaké dvě ženské, které jsem taky nikdy neviděla. Začíná mi to být trochu divný, ale ne zas tak moc. "Ahááá."
Jedenáct deset. Další dvě ženský, ale tyhle už jsem párkrát viděla: "Na koho čekáš?" "Jenom tady odpočívá, žejo?" Nesnáším, když se mnou někdo mluví jako s blbcem. "Ne. Čekám tady na odvoz." A přemýšlím, jestli dokážu nějak zajistit, aby se mě v příštích deseti minutách nikdo nezeptal, na koho čekám nebo co tady dělám, protože už mě to trochu štve.
Čas se vleče. Knížka ubývá. Odkládám ji na bok a chvíli si hraju s mobilem a snažím se překonat svůj rekord ve skákačce. Akorát se tím vytočím, protože mi to vůbec nejde. Dvacetkrát za sebou se zabiju. Furt kolem někdo chodí a občas se zeptaj, na koho čekám. Moje odpověď je pokaždé o něco méně vlídná. Mobil vzdávám a otvírám zase knížku. Z kanclu naproti mě se line kyselej smrad něčeho, co dlouho hnilo a kvasilo ve tmě. Na toto téma se raději moc nezamýšlím.
Je dvanáct. Nikde nikdo. Intr ztichl, protože většina lidí už odjela domů. "Oni vás asi doma nechtěj," ozve se jízlivá poznámka. Hehe. "Na koho tady čekáte?" Prosím, už ne. Přesto ještě někde najdu milý úsměv a odpovím. Bolí mě záda, kroutím se na židli jako had a neodkážu najít nějakou méně hroznou polohu. Krátce po dvanácté knížka končí a další už s sebou nemám. Paráda. Vytahuju mobil a opět se snažím překonat svůj rekord ve skákačce. Hádejte, jestli se mi to povedlo.
Asi o půl jedný se objevuje jeden prvák. Vzpomínám si, že je to ten, který před pár měsíci pořvával v jídelně při večeři, že TOHLE NENÍ LOSOS a že se to nedá srovnat s tím, co ON lovil v AMERICE. Jestli s tím někoho okouzlil, tak mě teda ne. No a teď tu byl zas a já z něj teda opět neměla žádnou radost. "Ty čteš taky Zaklínače?" "Jo." "No a je to skvělý, žejo, a čteš to poprvý nebo podruhý?" "Podruhý." "Já už potřetí a nikdy se mi to neomrzí!" "Hm." Už se zdálo, že odejde, protože se otočil a udělal půl kroku (naděje), ale pak se zase vrátil (ztráta nadějí): "A znáš hry?" "Jo. Ale nehrála jsem je." *následuje minutové opěvování her z jeho strany* "No a hrálas někdy hru podle filmu nebo knížky?" "Nehraju hry." "No ale tyhle jsou super! Ta grafika a všecko..." "Hm...?" Další poloviční odchod (další naděje) a pak další návrat (další zklamání, tentokrát o něco větší): "No a hmm... bude se dělat film. Víš to?" "Jo, vím to." V tu chvíli mu asi teprve došlo, že se s ním fakt nechci bavit. "Tak čau." "Nazdar." A už se proboha nevracej. Ocenila bych, kdyby se mi pokaždé mohla nad hlavou rozsvítit třeba nějaká upozorňující tabulka typu: "Nechci se s tebou bavit, vypadni." Obávám se, že žárovka v téhle tabulce by vyhořela každé tři týdny.
Je krátce před jednou. Bolí mě všechno. Páteř mám jak paragraf. Snažím se třeba usnout nebo se aspoň poslat do polospánku, ale vůbec se mi to nedaří, zejména proto, že kolem furt někdo chodí. Objeví se ta první ženská, ta, co jsem ji nikdy neviděla a táže se: "Ty nemáš dneska oběd?" V její ruce se nachází tácek s nechutným oschlým chlebíčkem. "Na, nechceš?" Nabídku zdvořile odmítám. Je to ode mě asi nevděčné, avšak nevděčnost je jedna věc a gastroenteritida zase jiná. A já myslím, že vím, která je hroší. Navíc mám podezření, že chlebíček mohl určitou dobu strávit v kysele páchnoucím kanclu vedle té věci, co tam kvasí a podle puchu už možná začíná nový život.
Snažím se rozběhat na mobilu internet, ale mým jediným úspěchem je to, že si můžu přečíst jakýsi článek o crowdfundingu, neboť cokoliv jiného se zarytě odmítá načíst.
Po jedné taťka dorazí. To už jsem fakt trochu zoufalá, hlavně proto, že frekvence otázek: "Tak už si pro vás přijedou?" se začala zvyšovat a mě bylo jasný, že svou existencí zřejmě překážím. I když máme z intru vypadnout až do tří hodin. Konečně můžu svoji bagáž naházet do auta, naposled se nechat vychovatelkou seřvat kvůli papírům, opustit město a odjet vstříc létu. Když vyjíždíme z Hradce, mám pocit, že sylším v uších poťouchlého ducha města, jak se škodolibě směje.
Zmetek jeden.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 14. srpna 2017 v 20:22 | Reagovat

Nááádhera...směju se nahlas...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama