Červen 2017

Panebože, ať už je konec

30. června 2017 v 19:13 | Janie |  Z deníčku
Fakt jsem si myslela, že konce školního roku už se ani nedožiju. Furt jen samý výhružky typu: "Já ti tu ročníkovku nepřijmu a do třeťáku tě nepustím!" "Já ti dám dvojku z chování, když tady ta omluvenka do zítra nebude!" (omluvenka ležela na stole sedmdesát kilometrů daleko, ale nakonec jsem ji dokázala získat) a tak... Ale dala jsem to. Nakonec jsem s vypětím sil smázla i čtverec z matiky. Ale v poslední den školy, to už jsem se fakticky těšila domů. Těšila jsem se, že Hradec dva měsíce neuvidím, budu-li mít štěstí. Jenže to město člověka jen tak nepustí. Drží, mrcha, pevně. Nemohla jsem jet domů autobusem jako vždycky, protože jsem potřebovala odtáhnout všechny věci z intru a na to bych potřebovala ještě aspoň pět namakaných rukou, abych něco takového dokázala. Takže pro mě měl přijet taťka. Ve škole jsme skončili v 10, v 11 jsme měli mít vyklizené pokoje a ve 12 měl taťka dorazit. Což zní jednoduše. Ale nebylo.
Ve třičtvrtě na jedenáct vytahuju igelitky, batoh a tašku na chodbu. Taky svý dvě kytky Spatyphilla a Sukulenta (dávám kytkám jména přesně podle toho, co jsou zač). Předávám pokoj a dostanu za ten den už asi pátej kouř, že je na zemi nějakej drobek. Potlačím hysterický výbuch vzteku a než se mi podaří ho zkrotit, uvědomím si, že stojím na chodbě se svými zavazadly a nemám kam jít. Vychovatelka mě poslala, ať si sednu na otočnou židli, co stála na chodbě v našem patře naproti dvěma kancelářím. Svý kabely nechávám před pokojem a beru si s sebou na své nové stanoviště jen knížku - Zaklínače - a mobil. Pokaždé, když slyším, že někdo jde, paranoidně kontroluju, jestli mi nevykrádá tašky. Otvírám knížku, do jejího konce mi zbývá ještě aspoň sto stran. Jsem klidná.
Jedenáct. "Na koho tady čekáte?" táže se mě ženská, kterou jsem nikdy neviděla. "Na odvoz." "Aha." Zaklínač Geralt z Rivie spílá Marigoldovi. Pochechtávám se nad knížkou a pořád ještě jsem klidná.
Jedenáct a pět minut. "Hhhéé, vy tady na nás čekátéé?" "Ne, já čekám na odvoz." Byly to nějaké dvě ženské, které jsem taky nikdy neviděla. Začíná mi to být trochu divný, ale ne zas tak moc. "Ahááá."
Jedenáct deset. Další dvě ženský, ale tyhle už jsem párkrát viděla: "Na koho čekáš?" "Jenom tady odpočívá, žejo?" Nesnáším, když se mnou někdo mluví jako s blbcem. "Ne. Čekám tady na odvoz." A přemýšlím, jestli dokážu nějak zajistit, aby se mě v příštích deseti minutách nikdo nezeptal, na koho čekám nebo co tady dělám, protože už mě to trochu štve.
Čas se vleče. Knížka ubývá. Odkládám ji na bok a chvíli si hraju s mobilem a snažím se překonat svůj rekord ve skákačce. Akorát se tím vytočím, protože mi to vůbec nejde. Dvacetkrát za sebou se zabiju. Furt kolem někdo chodí a občas se zeptaj, na koho čekám. Moje odpověď je pokaždé o něco méně vlídná. Mobil vzdávám a otvírám zase knížku. Z kanclu naproti mě se line kyselej smrad něčeho, co dlouho hnilo a kvasilo ve tmě. Na toto téma se raději moc nezamýšlím.
Je dvanáct. Nikde nikdo. Intr ztichl, protože většina lidí už odjela domů. "Oni vás asi doma nechtěj," ozve se jízlivá poznámka. Hehe. "Na koho tady čekáte?" Prosím, už ne. Přesto ještě někde najdu milý úsměv a odpovím. Bolí mě záda, kroutím se na židli jako had a neodkážu najít nějakou méně hroznou polohu. Krátce po dvanácté knížka končí a další už s sebou nemám. Paráda. Vytahuju mobil a opět se snažím překonat svůj rekord ve skákačce. Hádejte, jestli se mi to povedlo.
Asi o půl jedný se objevuje jeden prvák. Vzpomínám si, že je to ten, který před pár měsíci pořvával v jídelně při večeři, že TOHLE NENÍ LOSOS a že se to nedá srovnat s tím, co ON lovil v AMERICE. Jestli s tím někoho okouzlil, tak mě teda ne. No a teď tu byl zas a já z něj teda opět neměla žádnou radost. "Ty čteš taky Zaklínače?" "Jo." "No a je to skvělý, žejo, a čteš to poprvý nebo podruhý?" "Podruhý." "Já už potřetí a nikdy se mi to neomrzí!" "Hm." Už se zdálo, že odejde, protože se otočil a udělal půl kroku (naděje), ale pak se zase vrátil (ztráta nadějí): "A znáš hry?" "Jo. Ale nehrála jsem je." *následuje minutové opěvování her z jeho strany* "No a hrálas někdy hru podle filmu nebo knížky?" "Nehraju hry." "No ale tyhle jsou super! Ta grafika a všecko..." "Hm...?" Další poloviční odchod (další naděje) a pak další návrat (další zklamání, tentokrát o něco větší): "No a hmm... bude se dělat film. Víš to?" "Jo, vím to." V tu chvíli mu asi teprve došlo, že se s ním fakt nechci bavit. "Tak čau." "Nazdar." A už se proboha nevracej. Ocenila bych, kdyby se mi pokaždé mohla nad hlavou rozsvítit třeba nějaká upozorňující tabulka typu: "Nechci se s tebou bavit, vypadni." Obávám se, že žárovka v téhle tabulce by vyhořela každé tři týdny.
Je krátce před jednou. Bolí mě všechno. Páteř mám jak paragraf. Snažím se třeba usnout nebo se aspoň poslat do polospánku, ale vůbec se mi to nedaří, zejména proto, že kolem furt někdo chodí. Objeví se ta první ženská, ta, co jsem ji nikdy neviděla a táže se: "Ty nemáš dneska oběd?" V její ruce se nachází tácek s nechutným oschlým chlebíčkem. "Na, nechceš?" Nabídku zdvořile odmítám. Je to ode mě asi nevděčné, avšak nevděčnost je jedna věc a gastroenteritida zase jiná. A já myslím, že vím, která je hroší. Navíc mám podezření, že chlebíček mohl určitou dobu strávit v kysele páchnoucím kanclu vedle té věci, co tam kvasí a podle puchu už možná začíná nový život.
Snažím se rozběhat na mobilu internet, ale mým jediným úspěchem je to, že si můžu přečíst jakýsi článek o crowdfundingu, neboť cokoliv jiného se zarytě odmítá načíst.
Po jedné taťka dorazí. To už jsem fakt trochu zoufalá, hlavně proto, že frekvence otázek: "Tak už si pro vás přijedou?" se začala zvyšovat a mě bylo jasný, že svou existencí zřejmě překážím. I když máme z intru vypadnout až do tří hodin. Konečně můžu svoji bagáž naházet do auta, naposled se nechat vychovatelkou seřvat kvůli papírům, opustit město a odjet vstříc létu. Když vyjíždíme z Hradce, mám pocit, že sylším v uších poťouchlého ducha města, jak se škodolibě směje.
Zmetek jeden.

Závislost

27. června 2017 v 17:30 | Janie |  Píšu
Byla to napínavá pasáž. A je mi úplně jedno, že už jsem to předtím četla. Hltala jsem každou větu, jako kdyby to byl příběh zcela neznámý. A v okamžiku, kdy napětí vrcholilo, jsem uslyšela ten mírně překvapený, mírně povýšený povzdech. Zvedla jsem oči od pátého dílu Harryho Pottera. "Ty čteš knížky?" "Jo." To byla moje historicky první spolubydlící na internátu. První den. O dvě hodiny později si zažádala o přeložení na jiný pokoj. Muhehe, jsem nesnesitelná... Že prý potřebuje bydlet s někým, kdo víc mluví. A míň čte. To o čtení teda neřekla, ale já si to klidně můžu domyslet ze způsobu, jakým vyslovila slovo knížky - jako kdyby to bylo něco obzvláště zavrženíhodného. S takovou osobou bych stejně v jedné místnosti bydlet nechtěla.
Přeskočme pár měsíců až do doby, kdy se mi řízením osudu dostal do rukou Zaklínač. To řízení osudu bylo sice trochu zvláštní, ale setkání s těmito knížkami bych považovala za jednoznačně skvělou věc. Chechtala jsem se nad nějakou obzvláště geniální pasáží, avšak svůj emocionální výlev jsem musela přerušit, neboť jsem téměř fyzicky cítila, jak se na druhé straně pokoje jedno obočí zdvihá do netušených výšin. "Tobě to přijde vtipný, když je to v knížce?" "Jo." "Mě teda knížky třeba nerozesmějou." Nojo, tak sorry, na chvíli jsem zapomněla, že nad knížkama se smějou a brečí jen ztroskotalci jako já. (Fakt bych se neměla rozčilovat nad věcma, co nic neznamenají, není to zdravý.)
Přeskočíme dalších pár měsíců, kdy jsem se po x-té pustila do četby Nezbytných věcí od Stephena Kinga. "To je obdivuhodný, jak ty čteš pořád tak tlustý knížky, to nechápu. Baví tě to?" Ach. Má vůbec ještě cenu odpovídat? Jo. Baví. Fakt. Dík za optání. A teď TICHO! Já si ČTU!

Procházkování s foťákem

25. června 2017 v 18:58 | Janie |  Svět přes objektiv
Jsem líná. Fakt strašně. Je pořád tak krásně, všechno kvete a já - no, já nic. Normálně jsem se za sebe už styděla a vytáhla jsem psy a foťák na procházku. Jenže s našimi psisky je to těžký. Hlavně teda s Miou, protože když ji pustím z vodítka, do pěti minut vezme čáru a prostě není... Takže fotek je jen pár, zybtek času jsem strávila naháněním psa v polích.


Jen co jsem udělala dva kroky z domu, narazila jsem na tohohle krasavce.



Vidlák v srdci

21. června 2017 v 20:32 | Janie |  Píšu
Je spousta věcí, co ze mě asi nikdo nevytluče. Patří sem třeba můj lehce pesimistický náhled na svět, láska ke knížkám, k hudbě a zvířatům, a v neposlední řadě taky velice prostý fakt - jsem z vesnice. A i když bydlím s výjimkou prázdnin a víkendů většinu školního roku ve městě, i když jsem se naučila město snášet, dokonce ho mít i do jisté míry ráda, pokaždé, když se vrátím domů, mám pocit, že mi ze srdce padá nějaký veliký kámen. Je už holt jednou jasný, že nepatřím mezi paneláky a nejsem úplně šťastná, dokud se musím brodit asfaltovým mořem. A to Hradec ani není žádný velkoměsto. V Praze bych si to asi musela jít hodit po prvním týdnu. Ani přechod z dědiny do Hradce nebyl zrovna med. V prvních pár měsících jsem si říkala, že to nejde. Že se tam nedá žít, nedá se tam dýchat, nedá se tam vydržet. Ukázalo se, že všechny tyhle věci se nakonec dají, hlavně s pomocí knížek, štětců, internetu a empétrojky, s vidinou víkendu a s občasným odjezdem někam jinam. Nakonec jsem si to tam i trochu oblíbila a objevila výhody, které jsem zpočátku neviděla - zpočátku jsem si totiž umanula, že tady šťastná prostě nebudu a basta.

Krásný písničky?

13. června 2017 v 16:11 | Janie |  Píšu
Moje internátní spolubydlící asi ještě neobjevila kouzlo sluchátek a tak jsem vystavena jejím hudebním úletům. I když hudební úlety mívám spíš já. Tak jejím hudebním chutím. Eh. Je tu totiž problém. Náš hudební vkus je odlišný jak nebe a dudy. A i když se považuju za hudebně tolerantního člověka, tak některé interprety prostě neskousnu. Prostě neee. Na vrcholu žebříčku interpretů, co mě dožírají (vyměntě ž za s a máte přesnější definici), by na zlatém trůnu s korunou mohli sedět Mandrage. A těsně pod nima třeba Slza a Sebastian. Na pořadí nezáleží. Teda tak by to bylo za normálních okolností, ale poté, co jsem byla nedobrovolně vystavena poslechu Jakuba Děkana a podobných eh...mistrů poměrně ošklivou půlhodinku, než jsem si nasadila svoje sluchátka se svou muzikou, bych asi na vrchol toho pomyslného trůnu posadila jeho. A fakt to není proto (z čehož jsem byla nejdou nařčena), že jsem "proti tomu zaujatá" a že "mi vadí všechno, co není tvrdý". A "že jsou to krásný písničky".
Za prvé: zaujatá jsem proti některým kapelám, to uznávám, ale to nebyl konkrétně tenhle případ.
Za druhé: nevadí mi všechno, co není tvrdý. Jsem hudebně otevřená. Mám ráda tvrdší hudbu, ale nějak nelpím na tom, že musí všechno být krutopřísnej nářez jako sviňa. Mě je úplně jedno co je to za styl. Mě vadí blbá hudba napříč styly. A každej má jinej pohled na to, co je a co není blbý. Stejně tak na to, co je krásný. Proto, když se moje spolubydla dojímá nad písničkou "Děda" od zmiňovaného Děkana, tak já odvracím oči a nejraději bych odvrátila i uši.
Za třetí: moje definice krásný písničky je trochu jinde. Všechny ty strašný uřvaný lávsongy nebo nekonečné variace na téma nešťastná láska, při které spoustě holek mého věku vyhrkávají slzy, ve mně spíš vyvolávají touhu utéct co nejrychleji co nejdál. Já jsem brečela u jinejch písniček a uvedu tady pár příkladů těch, o kterých si myslím zase já, že jsou krásný, a který mě chytily za srdce.

Tanec s kočkou

13. června 2017 v 14:51 | Janie |  Píšu
Noční ticho. Úplný klid. V domě všichni spí a po silnici neprojede ani jedno auto. Pak noční vzduch pročísne přidušený šeptavý výkřik: "Ty debile!" To mi na hrudník ze skříně skočilo šest kilo kocoura. "Ferdo, tyvole!" lapám dech. Bylo to jedno z nejbrutálnějších probuzení, jaká jsem zažila. A takhle je to s nima pořád. Za roky soužití s nimi jsem došla k názoru, že kočky jsou ve zvířecí říši mistry humoru, ale jejich vtipy jsou někdy dost blbý. Aspoň z pohledu lidí. Jim to určitě přijde vtipný k popukání. Dokážu si představit, jak se kočky poťouchle smějí, když blijou přímo před postel, aby si do toho jejich posluhové šlápli, jen co vstanou. Ale jejich noční vtipy jsou ze všeho nejblbější. A úplnou přebornicí v nich je mourovatá Ťapina.


Tragédi na vodě (a jiná dobrodružství)

9. června 2017 v 23:13 | Janie |  Z deníčku
Jakožto člověk pohybově nepříliš schopný (a už vůbec ne nadaný) jsem měla docela strach z týdenního sporotovního kurzu, na který každý rok jezdí druháci z naší školy. Tělák je něco jako noční můra a nekončící zdroj ponížení. Samozřejmě jsem uvažovala nad tím, jak bych se ze sporťáku mohla vyvléknout, ale nakonec jsem si řekla: "Kašlat na to. Nějak to zvládnu." A protože teď tohle píšu, tak je jasný, že jsem to zvládla, ačkoliv to byl docela záhul.
Celá legrace začala už cestou tam. Jeli jsme až do Českého ráje, do tábora kousek od Železného Brodu. Z místa mého bydliště překrásných cca 170 kilometrů a pět hodin cesty autobusem. První tříhodinový úsek Svitavy - Turnov byl zcela v pohodě, cesta ubíhala se sluchátkama celkem dobře. Jediný problém jsem měla zapamatovat si, jestli mám jet do Turnova nebo do Trutnova (cituji taťku: "Jestli dojedeš do Trutnova, tak jseš úplně v prdeli."), ale to byl jen velice nepatrný zádrhel. Jenže když jsem dorazila do Turnova, začalo to být docela otravný. Autobus do Brodu mi jel až za hodinu, no a co tam? Do města se mi s narvanou krosnou vpravdě nechtělo, takže jsem tam hodinu čučela na železný lavičce, ze který mi hrozně mrznul zadek. Na zastávku se následně nahrnulo asi třicet prcků z první třídy, kteří byli na cestě na školu v přírodě. V autobuse, který mě vezl do Brodu, jsem se mezi nimi cítila jako vetřelec ze země obrů a jim to tak asi připadalo taky, protože se na mě pořád vykuleně ohlíželi obrovskýma zvědavýma očima. Z Brodu jsem měla odjet autobusem ještě někam, abych to měla blíž do tábora, jenže ten autobus jel opět až za hodinu. Z představy dalšího hodinovýho mrcasení někde na zastávce se mi dělalo špatně a nohy už jsem z toho věčnýho sezení skoro ani necítila, takže jsem se rozhodla risknout to pěšky. Nohy křičely radostí. Šla jsem podél Jizery po hlavní silnici, protože zadní cesty neznám. Ten kraj neznám vůbec, nikdy jsem tam nebyla. Většinu cesty se však dalo jít z druhé strany svodidel, takže jsem nebyla bezprostředně ohrožena provozem. Kritické však bylo jedno místo, kde probíhaly práce na silnici, všechno bylo rozkopaný, provoz stažený do jednoho pruhu se semaforem a navíc to bylo celý na mostě, takže se nebylo kam uhnout (maximálně ze srázu, což se mi dvakrát nechtělo). V momentě, kdy jsem po levé ruce měla kolmý sráz dolů a prostor na pohyb asi tak dva centimetry a z druhé strany rozjetou Avii, jsem se rozhodla, že zpátky už se tudy vracet nebudu (za předpokladu, že se toho dožiju) ani za zlatý prase. Po překonání téhle krizovky už jsem do tábora dorazila bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že jsem asi dvakrát zmateně přelízala svodidla a to, že jsem tábor jednou málem přešla a do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli jsem na správném místě, dokud jsem nezahlédla známé tváře.
Tábor je prostě klasický tábor, stany s podsadou, sprchy, kde teče teplá voda jen pro tři první lidi a tak. Z jedné strany hlavní silnice a z druhé za řekou koleje, což v praxi znamenalo, že člověk si mohl připadat jako v srci přírody mimo civilizaci, dokud se po hlavní s řevem neprohnal kamion a nepřipomenul nám snílkům realitu. Ale je to opravdu pěkné místo. Navíc jsem hned učinila zjištění, že můj kraj - čili Pardubický- je fakt tak placatej, jak všichni říkají. Jasně, tam, kde bydlím já, už jsou trochu kopce, ale po týdnu v Jizerských horách bych to asi nazvala krajinou spíše mírně zvlněnou, a ne kopcovitou. Tam se totiž tyčily kotáry prudké a nesmírné a navíc skalnaté a šutrovité, a ačkoliv byly velice krásné, jejich zdolávání nebyla moc sranda.

Z náčrtníku za květen

3. června 2017 v 21:34 | Janie |  Tvořím
Nedávno donesla ségra ze školního plesu dva A4 nelinkované sešity, že je vyhrála v tombole. Tak jsem si jeden zabavila pro sovje účely a začala si do něj kreslit. Stala se z toho taková skládka nápadů, útržků myšlenek nebo písniček a tak. Nekreslila jsem tam sice pravidelně každý den, tak toho za ten měsíc nevzniklo zase tak moc. Ale moje spolubydlící na intru mě i tak na základě těchto kresbiček začaly obviňovat, že jsem depresivní člověk, co poslouchá depresivní hudbu a pak to takhle dopadá. Nedá se jim to vymluvit. Ale upřímně už taky trochu začínám chápat, proč mi občas dělá problém vysvětlit lidem, že fakt jsem v pohodě.


Při prohlížení konkrétně téhle kresbičky si spolubydlící strhla strup a už z ní taky stříkala krev (fajn, přehnaně to dramatizuju). Hrátky osudu holt. A když od malička posloucháte takový písničky, tak se pak není čemu divit, že máte co vysvětlovat, i když vám to přijde úplně normální.


Vzhledem k tomu, že mám dva mladší sourozence, tak se s nima dívám na pohádky. Naši oblíbení jsou medvědi, co se potkali u Kolína. No a celá tahle blbinka vznikla na základě toho, že jsem si nakreslila rybku se smutnýma očičkama. A jak známo, ryba, co má smutný očička, není žádná ryba, ale princezna zakletá!



Chvilka keců o koncertech

1. června 2017 v 19:43 | Janie |  Hudba
Článek prakticky bez pointy od člověka, co hudbě rozumí jak koza petrželi

V životě jsem nebyla na velkým koncertě. Velkým myslím prostě takovou tu typickou monstrózní akci, jako byli teď třeba Rammsteini (kam jsem sice chtěla, ale lístky už nebyly). Jak nad tím ale přemýšlím, nijak mi to nechybí. Stejně drtivá devadesátiprocentní většina mých oblíbených kapel hraje v normálních klubech a je to možná ještě lepší, než nějaká brutální monstr akce s tisíci lidí. Moje mamka teď byla v Brně na Kiss, a nakonec stejně byla mnohem šťastnější z koncertu Znouze, kde bylo třeba kolem stovky lidí. Proč? Protože Znouze je nejlepší. Nevím. Ale prostě je v tom mnohem víc energie, mnohem víc blízkosti, když je tam těch lidí stovka a člověk stojí kousek od podia, než když je někde deset tisíc lidí a vy vidíte kapelu jako nějaký poskakující mužíčky v dálce. A - nemyslím to teď samozřejmě na všechny - ty veliký kapely, co zaplňujou stadiony, mi kolikrát přijde, že do toho hraní ani nedají tolik. Ono totiž nakonec vůbec dle mého názoru nezáleží na tom, kolik je tam lidí, záleží na tom, jaká atmosféra se tam vytvoří. Jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem byla, byl před čtyřmi lety koncert Znouze ve Svitavách. Kolik tam bylo lidí? Maximálně dvacet. Maximálně. Všichni jsme stáli v první řadě. A bylo to perfektní. Všechno bylo v pohodě. Taková hodně přátelská atmosféra.
Znouzí koncerty se tímhle ale tak trochu vyznačujou. Mám pocit, že ta kapela kolem sebe dokáže šířit takovou fajn auru. A to nejen na koncertech. K urovnávání sporů ségra vs. brácha o to, kdo co bude poslouchat, používám ZNC pravidelně. Spor obvykle začíná stylem ségra- Bad Religion a brácha- Casualties a končí: "Tady máte Znouzi a nehádejte se." A jejich koncerty jsou antidepresiva. Zaručeně fungující. Navíc jsem z nich posbírala spoustu suvenýrů. Například prasklou basovou strunu, dvě trička, podepsanej pohled (ke kterýmu se pojí krátký a veselý příběh o tom, jak nás gorily chtěly zahnat na útěk a my byly zachráněny chrabrým Démou) a tak... Taky jednou celá naše trojčlenná výprava dostala písničku. Jen tak, že se nějak domákli, že jsme jeli támhle nějakých dvacet kiláků na koncert, tak nám věnovali píseň o cestování. Jestli tohle není krásný, tak už nevím co.