Výlet na Kuňku

27. května 2017 v 23:22 | Janie |  Svět přes objektiv
Rodinné výlety jsou fajn, ale cestováni s mladšíma sourozencema už není až taková sranda. Teda jasně že je to super (jenom musím trochu nadávat žejo), ale občas... občas vážně... Kunětická hora by správně měla být od našeho bydliště vzdálená asi hodinku cesty. Ve skutečnosti, vzhledem ke stavu silnic (rozkopáno všechno a všude), to trvalo skoro dvě hodiny a pocitově možná ještě o hodinku víc.
"Už tam budem? Už tam budem?"
Ségra byla na chvíli umlčena empétrojkou, která ji přestala bavit asi po čtvrt hodince, takže jsem se pak sluchátkama pokusila umlčet tříletého brášku, který se dožadoval "Vypsané tužky", kterou jsem mu ráda poskytla za podmínky, že mi nechá jedno sluchátko. Po chvíli nás to ale popravdě otravovalo oba.
"Už tam budeeem?"
Ve snaze zabránit hysterickému výbuchu řevu jsme si museli hrát s miniaturním plastovým koníkem a autem na schovávanou. Což trochu fungovalo, i když to je težký, když auto pořád švindluje, piká hrozně rychle a ještě se kouká. Pak se to přeorientovalo na slovní fotbal. Což nefungovalo moc dobře, protože brácha to ještě nedá. Naštěstí jsme se v tu chvíli vymotali ze spleti objížděk a bylo to. Než jsme se vydali na hrad, zastavili jsme se v perníkové chaloupce. Když jsme tam byli naposledy, tak jsem já byla malý skřítě, ségře bylo tolik, co teď bráchovi, a brácha vůbec ještě nebyl na světě. Nostalgická vzpomínka se opět vynořila s mnohem větší silou, než když jsem kolem jenom projela posledně autobusem.



No a pak následovala Kuňka. Tam jsem se už hodně těšila. Vlastně předcházel ještě úplně hnusnej a drahej langoš ve stánku dole pod hradem a odtrhávání děcek z klouzaček. Ségra se tam stihla ještě spřátelit s pejskem. Já se za celej den spřátelila s nejrůznějšími zástupci hmyzí říše, včetně řádně vykrmeného pavoučka ("Leze po tobě pavouček." Taková bestie velká to byla.), nevykrmeného pavoučka, berušky a housenky. Nevím, jestli tím mám být nadšená nebo spíš uražená. Každopádně už mi nikdo nemůže říkat, že si neumím hledat kamarády.




Byla jsem na Kunětické hoře naposledy asi před pěti lety a už jsem úplně stihla zapomenout, jak je to tam krásný. Krásný výhledy. Krásný všechno. Ani moc lidí tam nebylo. Úžasnej klid... A já blbec bydlím na intru tak hrozně blízko a nikdy tam nejedu.






Nahóru na věž vede hrozně moc schodů, ale výhledy za to stojí.



K tomuhle brnění se váže zábavná historka z naší poslední návštěvy (hele možná proto jsme tam pět let nebyli). Mé dvanáctileté já bylo hrozně zvědavé a stouplo si tak blízko k zábraně z provazů, jak to jen šlo. Moje dvanáctileté já bylo ale také nešikovné. Takže o ty provazy samozřejmě zakoplo a málem padlo brnění do náručí, což se sice nakonec nestalo, ale moje šílené kreace, mávání rukama a podobně stačily k tomu, aby se spustil alarm. Samozřejmě byl zahájen strategický ústup a já jsem měla sto chutí jít se hodit do hradní studny.





Těsně před odchodem z hradu:
tříletý bráška: "Zahrajem si na schovávanou!" (to je momentálně asi nejoblíbenější hra)
já: "Ale však to tady vůbec neznáš, to by ses tu ztratil."
brácha (suverénně): "Ale znám- Kunětická hoja!"
Co na to chcete říct no?


A pak už jen z kopce dolů a domů. Tentokrát lepší cestou. Brácha spí v autě. Ségra na půl hodiny zabírá empétrojku a pak ji kradu já.
Tak čau, Kuňko.
Snad zase dřív než za pět let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama