Večerní kouzlo (se zamyšlením)

23. května 2017 v 20:37 | Janie |  Svět přes objektiv
Vyběhla jsem s domu do prosluněného večera s foťákem. Ségra zůstala doma a koukala se na televizi a já jsem zatím objevovala kouzlo jara, které nacházím každý rok znova a znova.
Někdy nad tím přemýšlím, jaký to asi je. Nemít potřebu tyhle kouzla hledat. Nemít v sobě ten šílenej neklid, co člověka vyžene ven do polí a do lesů, pryč od všech, od všeho, nebo naopak do města mezi všechny a všechno, touhu chodit se dívat na tovární komíny, protože je to svým způsobem hrozně smutnej i fascinující pohled, jezdit autobusem z místa na místo jen tak. Vystoupit v cizím městě tolikrát, až už nebude vůbec cizí.


Jaký to je, jít na procházku a vlastně na ni vůbec nejít. Zacpat si uši sluchátkama a upřít oči do zářící obrazovky mobilu, nechat kolem sebe prošumět všechny ty kouzla. Nenechat k sobě proniknout nic. Zavřít se do světa té svítící krabičky v rukách.


Jaký to je, sedět doma a dívat se na pořady v televizi o místech, kde jsem nikdy nebyla a o lidech, který jsem nikdy neviděla, a přitom neznat to krásný místo v lese dvacet minut chůze od domu, kde může člověk klidně tři hodiny a dvacet minut sedět na velikánským kameni, kolem kterého je zem posetá rozmlácenými ulitami šneků po četných drozdích hostinách, dívat se na stromy a poslouchat ptáky.


Jakej je pocit nikdy nebrečet nad něčím strašně nádherným, co jste úplnou náhodou našli, když jste vyrazili na místo, které neznáte? Jaký to je, necítit smutek nad tím, když skončí nějaká krásná hra barev na nebi a vy víte, že už se nic přesně stejného nevrátí? Že po těch barvách přijde už jenom rychlý soumrak a pak tma?


Jsem z rodu zuřivých (a beznadějných) snílků. Kterým je skoro pořád trochu smutno a trochu veselo. A kteří zavolají s nefalšovanou radostí: "Hele, vlaštovky už se vrátily!" A někdo řekne: "No a co?"




Dívám se na svět svýma očima a mám pocit, že někteří lidi mají úplně jiné oči než já a mě podobní. Že vidí krásu na úplně jiných místech. A asi to tak je v pořádku. Jen je mi smutno, když si pomyslím, kolik lidí přirostlo k obrazovkám a displejům a nevidí to, co můžou vidět ti nechycení. A je mi smutno, když si pomyslím, kolik krásy jsem já sama kvůli těm svítícím pastím prošvihla.


A přitom všechno je tak krásný. Myslím, že focením jsem se o tom hodně naučila.


Protože když se podívám na věci přes objektiv, najednou jako bych pronikala víc pod povrch. Z louky je najednou svět plný oddělených příběhů a životů, z Pardubic je San Piego, z divný industriální Ostravy je město s ošuntěle magickou aurou. Objektiv je oko do jiných světů.


Já nevím, jestli to tak v mým věku mají všichni. Jestli v sedmnácti je člověk zákonitě tak vnitřně vyhladovělej, že leží v noci na zádech v posteli a nemůže spát, protože má pocit, že právě TEĎ musí vyběhnout do noci a řvát a řvát a řvát, nebo jinak že se zblázní. Nebo jestli to tak mám jenom já. Nevím. Nikoho jsem se neptala.


Jsem ráda, že mám svoje oči a svůj objektiv, kterým se koukám do svýho světa. Každej, kdo fotí, má fotky úplně jiný. Můžou dva fotit louku při západu slunce a určitě ty fotky budou jinak vypadat a bude z nich cítit něco jinýho. A nemusí to být nutně tím, že mají odlišnou techniku. Podle mě je to spíš tím, že mají odlišný oči.


Nechci nikdy spadnout do té lákavé pasti svítících obrazovek. Jednou nohou už v ní stejně stojím. Ale pořád se ještě vždycky dokážu vykroutit. Protože to nechci. Nechci být zombie, co tupě zírá na bednu, ubíjí sama sebe a kolem ní letí nevnímaný svět složený ze spousty dalších malých světů, které čekají, až je někdo objeví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama