Už jsme doma, Švankmajer a výtvarka

10. května 2017 v 18:15 | Janie |  Píšu
Osobně jsem vždycky tíhla k věcem, co nejsou úplně "normální", nebo možná spíš všední. A to co se týče hudby, filmů i třeba obrázků. Bylo tomu tak u mě již odmalička, hlavně proto, že stejně jako já k nevšedním věcem tíhnou i moji rodiče. Proto soundtrackem mého dětství byly hlavně tři kapely- Znouzectnost, Vypsaná fixa a Už jsme doma. Pro mě, jakožto malého prcka předškolního věku Znouze představovala něco mně velmi blízkého, Fixa byla jiný svět a Už jsme doma jiný vesmír. Od té doby se leccos změnilo a taky vyšlo hodně cédéček a oblíbila jsem si hodně dalších kapel, ale všechny ty tři výše zmíněné mi zůstaly do dneška. Spíš jsem se k nim tedy posléze vrátila, a teď už to není jiný svět ani jiný vesmír, už jsou všechny moje. I když je to taková nesourodá směs. Všechny zanechaly určitou stopu. Konkrétně třeba Už jsme doma vedli ve věku mých asi dvanácti let ke vzniku spousty šílených obrázků, ze kterých nakonec byla výstava na základce v naší vesnici (kam jsem v té době už nechodila) a kde se mě děti z prvního stuplně ptaly, kam na to chodím a jestli jem normální. Později mé čtrnáctileté já napsalo na motivy jejich písně Uši slohovku z pohledu kamene ležícího ve vodě a učitelka si ťukala na čelo, kam na to chodím a jestli jsem normální. O Znouzi jsem dělala v sedmé třídě referát a jako ukázku jsem si vybrala písničku Krysař a všichni se mi smáli, jak to můžu poslouchat. A pak to chtěli pustit ještě třikrát. Původně ten referát měl být o kapele Insania, ale to už by asi nikdo z přítomných nerozdejchal.
Taky jsem jako malá měla hrozně ráda film Jana Švankmajera Něco z Alenky. Což je naprosto geniální věc, co se nedá popsat, musí se to vidět. Měli jsme to na videokazetě, která byla v některých místech tak ohraná, že už tam jenom běhali mravenci a tyhle ojeté scény jste si museli domýšlet zpaměti. Měla jsem období, kdy jsem na to čučela snad každý den. Jednou to dávali ve svitavském kině Vesmír. Přišlo celých deset lidí! Byla tam i moje kamrádka. Po té, co jsme vylezli z kina, se na mě dívala jako na blázna a očividně to vůbec nepobrala.
Všechno tohle ve mně zanechávalo a zanechává takový přetlak energie, který si vybíjím nejlíp, jak umím- kreslením a malováním. Takovéhle přetlaky si pořád musím hledat, jinak nevytvořím vůbec nic. Ten přetlak jde hlavně z hudby. Je jasný, že ty tři výše zmínený kapely nejsou (ani zdaleka zdaleka zdaleka) všechno, co poslouchám, ale i když je mám hodně najetý, pořád mě taky inspirují. Tím jsou docela výjimečné. Samozřejmě pořád ale objevuju a znovuobjevuju nějaké další. Posledně jsem si takhle pro sebe objevila Pixies. Inspirace se ale občas objeví i v momentě, kdy jdu po cestě a zakopnu. Hlavní je, že se objevuje a já tak můžu malovat. Odjakživa maluju hrozně ráda a ráda si to dělám po svém. Teď se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěla, aby tenhle článek byl- o potlačování nenormálnosti. Měla jsem totiž na základce na výtvarku úplně šílenou učitelku, podle které jsem všechno dělala blbě. Kolikrát mi vytrhla tužku z ruky a začala mi kreslit do mého obrázku věci, co jsem tam vůbec nechtěla. Jednou mě seřvala, že podzimní stromy nemůžou být tak moc červený, ať to zaplácám hnědou. Vytvořila jsem pak šíleně odfláknutý strom a při tom jsem se dívala z okna na ohnivě rudý javor. Dneska bych jí už asi řekla: "Tak se podívejte támhle z vokna!", ale tehdy jsem si to netroufla. Někde ještě ty obrázky ze základky mám a přímo z nich na mě čiší ta nechuť a otrávenost. To, co jsem totiž na tvorbě vždycky milovala bylo, že tam je možný všechno. Když si to nakreslím, tak to tam mám a je mi úplně buřt, že to takhle reálně nikdy nebude. A ona mě o tuhle radost připravovala. Trochu mi to bralo chuť do vlastní tvorby a nakonec jsem se rozhodla místo na uměleckou školu si udělat příjimačky na úplně jiný obor, protože jsem si nedokázala představit, že by mi další čtyři roky někdo kecal do obrázků a rval mi tužku z ruky, a ještě mě nařknul, že si mám krotit svoji fantazii. Pardon teda, ale moje fantazie je trochu moc temperamentní na to, abych ji násilím krotila. Opuštěním deváté třídy jsem se však osvobodila ze spárů té omezené rachejtle ženské a mohla jsem si malovat, co jsem chtěla, čehož také patřičně využívám. Podle mě je hrozná blbost mluvit někomu do toho, co si maluje (píše, zpívá, cokoliv).


Tohle je třeba můj momentálně oblíbený obrázek. Jmenuje se "Co se ti honí hlavou?" a vznikal snad měsíc. Namalovala jsem tam totiž lišku, pandu, houby a Milku a tím to trochu zhaslo, protože mě opustila inspirace, motivace a ten vnitřní přetlak. Avšak bylo to v únoru, a právě vyšla deska Vypsané fiXy Tady to někde je, kterou jsem si stáhla a posléze si opatřila cédéčko, a ta mě vyloženě a přímo nakopla, čili jsem to celý dodělala hrozně rychle. Je tam spousta věcí, které s tou deskou aspoň zdánlivě vůbec nesouvisí, ale které mi při poslechu prostě vypluly na mysl, ale taky tam je Jolana a antilopy kob a oribi (Víři a Zívové), které s tím souvisí na první pohled. V návalu inspirace z téhle desky jsem vytvořila snad ještě pět obrázků. Žádný už teda není taková divočina jako tohle, ale jsem s nimi spokojená dost. Protože mi do toho nikdo nekecal, nikdo mi nestál za zadkem a neříkal mi, co je normální a co není, co tam můžu dát a co nesmím.
Upřímně- vždycky jsem obdivovala lidi, co dokázali nakreslit něco tak, že je to anatomicky dokonalé, krásně vystínované, prostě jako fotka. Fakt to obdivuju, protože na tohle nemám dovednosti a ani trpělivost. Na druhou stranu mě ty obrázky trochu nudí. Mě vyráží dech obrázky, ve kterých je kus originality a fantazie. Taková díla mám ráda a taková si zapamatuju. Při troše štěstí si zapamatuju i jméno jejich tvůrce. Líbí se mi to i v hudbě i ve filmech. Už někde na prvním stupni jsem si prošla totální fascinací fixím albem Brutální všechno, ačkoliv (nebo protože) jsem to vůbec nepobírala, nechávala jsem si běhat mráz po zádech při písni Bosí od Už jsme doma, zalízala jsem vyděšeně pod deku při krátkém filmu "Jídlo" a nikdy jsem si nenechala kazit náladu tím, že to někdo nepochopil.
A to mi zůstalo. Není to z mé strany póza, nebo snaha o to povyšovat se stylem "vy to nechápete a já jsem jedinečná sněhová vločka". Já kolikrát spoustu věcí, co mám ráda, taky nechápu. Hlavně písničky. Furt některý obracím ze všech stran a snažím se tomu přijít na kloub, a po nějaké době mě třeba úplně náhodně trkne něco, při čem se mi rozsvítí žárovička nad hlavou a já si řeknu: "Jo ahááá!" Miluju tenhle pocit. A faktem je, že mě prostě nebaví přiblblý filmy, nudný knížky a pitomý kapely, co se hrnou ze všech stran. Radši brousím do neznámých filmových, knižních i hudebních vod, občas najdu něco zajímavýho a když ne, vždycky se můžu vrátit k těm "divnejm" věcem, co mě provází už od malička a pak si můžu nakreslit nějakou blbost. A pak se můžu vykašlat na to, že se to někomu nelíbí.

Článek na téma týdne "Hranice normálnosti"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 handmademo handmademo | Web | 10. května 2017 v 20:44 | Reagovat

Fiiiha. poutave pises, fakt jsem to "jednim dechem" precetla. A mam z toho takovy zvlastni pocit. Asi takovy Jakoze je nekdo jeste vetsi blazinek nez ja. :-D Je to fajn, ze nejsme stejny jako vsechny ovecky tam venku. Jsme takovy uteceny barevny ovecky z ohrady, ktery se vymykaj tem normalnim, zavrenym a stejnym ovcim.
Jinak...bozi obrazek !!!!

2 Janie Janie | Web | 11. května 2017 v 22:52 | Reagovat

[1]: Díky :) Je fakt, že někdy si na světě připadám jako blázen a někdy mi jako blázni přijdou všichni kolem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama