Zase jedu sama, zase do Pardubic

7. května 2017 v 0:19 | Janie |  Z deníčku
"Let's do this!" Zvedla jsem pohled. Tahle věta mě vytrhla z knížky, do které jsem byla před vteřinou ještě hluboce zažraná. Mám totiž takovou zkušenost, že bezprostředně po větě "Let's do this" následuje realizace nějakého debilního nápadu, při které se někdo minimálně přizabije. Tentokrát to ale tak nebylo. Tentokrát byli původci výkřiku "lecsůdis" tři asi desetiletí kluci, kteří běželi tryskem k lavičce, na které jsem seděla, a pak ji jeden po druhém přeskočili. Nejdřív jsem se trochu lekla- od té doby, co jsem na Brněnec festu seděla na zemi a dostala od okoloprobíhajícího pankáče kopanec do čela, moc neholduju tomu, když kolem mě lidi skáčou- avšak poté, co kluci přeskočili lavičku ještě nazpět a já byla pořád naživu, začala jsem se smát. Kluci na mě zírali jak telata na nový vrata, asi zřejmě čekali spíš, že jim začnu nadávat, ale hele, já jsem se zas až tak nedivila, když se to stalo v Tyršových sadech v Pardubicích.
Nabývám postupně dojmu, že kdykoliv se přiblížím k San Piego city, začnou se mi dít různý vtipný a divný věci. Pokaždý. Já nevím. Úplně si představuju, jak mi pardubický duch místa pořád podstrkuje do hlavy myšlenky na odjezd a pak se chechtá, když fakt nasednu do autobusu a jedu tam, a ještě mi pro zpestření zařídí pár zajímavých momentů, aby mi stálo za to tam příště jet zas. Jinak nedokážu vysvětlit, že bydlím dva roky v Hradci na intru a zažiju prdlajs, a pak jedu dvakrát nebo třikrát do města o dvacet kiláků dál, kde najednou je všechno hrozně vtipný a zajímavý. Asi mě hradecký duch místa nemá rád. Koneckonců pocházím z pardubického kraje, a všichni víme, jak se hradečáci a pardubičáci mají mezi sebou rádi...

Tenhle konkrétní výlet se od toho minulého, o kterém jsem psala nedávno (za chvíli si tady budu moci založit samostatnou rubriku o tom, jak jezdím na výlety do Pardubic), lišil hlavně tím, že jsem už věděla, proč tam jedu- chtěla jsem najít zámek, a to proto, že jsem měla v plánu příští týden vyrazit na akci, která se na zámku koná a vůbec jsem nevěděla, kudy se tam jde. Z plánu nakonec sešlo a pojedu možná tak víte kam, takže se může zdát, že byl můj výlet zcela zbytečný. Podle mě to tak vůbec není, protože to bylo opět zajímavé (nevím, jestli tolik, jako holčička, která se na třídě Míru hlasitě pohoršuje nad rozkrokem letce Kašpara, ale trochu určitě ano).
Zpočátku bylo zajímavé jedině to, že jsem si opět myslela, že vím, kam jdu, a opět jsem po chvíli byla vyvedena z této iluze, tentokrát velkým ukazatelem s nápisem ZÁMEK (čti "jdeš úplně blbým směrem, ty tragéde") a následně adrenalin s přechodem čtyř jízdních pruhů. Tyhle dlouhý přechody fakt nesnáším, neboť jsem již několikrát byla málem rozdrcena nějakým šílencem, co to vpálí na červenou na přechod plný lidí. Tenhle byl dokonce bonusový- ani neměl ten semafor. "Jestli tohle přežiju, tak se budu divit." Ale měla jsem štěstí. Pak už jsem kupodivu ani nebloudila a zámek jsem našla na své poměry dost rychle, takže mi zbývaly spousty a spousty času. Když už jsem byla tedy u zámku, prošla jsem se podzámeckým parkem a rozhodla se, že si najdu nějaké místečko, kde se zašiju s knížkou a budu si chvíli (nebo hodinu) číst. No a právě v tom parku se začaly dít ty další zajímavé věci. Nejdřív jsem potkala paní, co tam venčila psa. Jakmile mě pes uviděl, stáhnul ocas mezi nohy a zalehl k zemi, jako bych byla snad posedlá. S pejskařkou jsme se střetly pohledy a bylo mi hned jasné, co si o mě myslí- že musím být strašná kráva. Tohle totiž znám moc dobře. Věřím svým psům v tom, co si myslí o lidech, a tak by se mě asi neměl dotknout ten vražedný pohled ze strany oné paní, jenže se mě dotknul dost citelně. No, spíš se mě dotknul ten pes... ani ne tak dotknul, jako že mě to zamrzelo. Já totiž vůbec nechci děsit psy na potkání. Asi moc nad vším přemejšlím. Stejně mi přijde, že to o čem tady píšu, jsou úplně všední blbosti, nad kterýma normální člověk ani nemrkne. Holt to mám prostě tak. Všechno moc prožívám, občas se tím užírám a následně dožírám a někdy se pak přežírám. Někdy mi přijde fajn, že si dokážu prožít každou blbost, někdy si kvůli tomu připadám jako blázen a někdy je to taky pěkně depresivní. No nic, odbočuju.
Když jsem se tedy přenesla přes to, že jsem vyděsila psa pouhou svou existencí, usadila jsem se na lavičku a prakticky okamžitě jsem se ponořila do knížky. Ta knížka má určité hororové prvky, a já už se blížila ke konci, kde napětí vrcholilo a hltala jsem každou větu. Přesně v tu chvíli, kdy jsem se do děje úplně zabrala, zastavil před mou lavičkou takovej podivnej chlap. Mohlo mu být tak kolem sedmdesáti. Dívala jsem se na něj a on na mě zdánlivě taky, jenže ve skutečnosti se díval skrze mne. "On se dívá do mě, panebože..." Byl to dost děsivej moment. Přišlo mi, že teplota během těch pár vteřin klesla aspoň o stupeň. Trvalo to prakticky jen okamžik, než se přesunul děsit lidi někam jinam, ale můžu vám říct, že ten strašidelnej dědek z mojí knížky dostal v mých představách novou tvář. Následně se objevili "letsdothis" kluci ze začátku článku a nakonec jsem si nechala málem ujet autobus, protože jsem se začetla na delší dobu, než jakou jsem měla k dispozici.
A pak? Návrat na intr, návrat ke spolubydlícím, které si klepou na čelo, že mě pořád baví jezdit tam a zpátky, návrat, návrat, návrat... Z některých míst se mi prostě vůbec nechce zpátky. Z lesa, ze stáje, z Borovnice... no a taky ze San Piego townu.
Posledně mi někdo říkal, že Pardubice jsou město úplně na prd, ale já s tím asi nemůžu souhlasit. Mají svoje zvláštní kouzlo. Je to tam dobrý, i když tam vlastně jezdím jenom tak očumovat a číst si.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama