Ohlodané kino

29. května 2017 v 17:52 | Janie |  Píšu
Zub času hlodá všude kolem. Nechodím po tomhle světě ještě ani dvě desetiletí, dokonce ani ne tak dlouho, abych si mohla koupit pivo, a stejně se mi zdá, že se změnilo snad úplně všechno. Některé domy v naší vesnici už roky vesele chátrají, zatímco jiné jsou opravovány. Vyrostla nám tu nová zvonička, škola i školka dostaly nový kabát. I příroda se mění. Tam, kde jsem ještě nedávno chodila kolem ohnutých borovic, teď zůstaly jenom mladé stromky. Trochu se mi po starých borovicích stýská, i když vím, že zub času by je stejně dostihl, ohlodal a vyvrátil.


Nejvíc si ale běh času uvědomím, když navštívím svitavské kino Vesmír. Chodím tam od té doby, co jsem jako děcko byla dost velká na to, abych udržela pozornost hoďku a půl při pohádce. Od těch dob jsem tam viděla spousty filmů, pohádek i pár dokumentů. A samozřejmě jsem byla pozorovatelem všech těch změn. Upřímně si nemůžu pořád ještě zvyknout na nový xicht kina.
(přikládám fotky nalezené na internetu- před a po)



Já vím, že stará tvář kina už byla v dezolátním stavu. Že nějakou tu rekonstrukci potřebovalo jako prase drbání. Zpočátku jsem to i vítala. Jenže když z vlídné a příjemné budovy kina vylezla tahle neosobní, přísná a chladná obluda, moje nadšení dost ochladlo. Fakt se mi to nelíbí ani trošku. Ani vevnitř moc ne. Snad jediný, co oceňuju, jsou ty nové sedačky (které už teď ale vlastně vůbec nové nejsou). Ta stará fasáda s hvězdičkama se mi líbila víc. Navzdory své ohlodanosti. Bylo to jednoduchý: kino Vesmír rovná se hvězdičky. Podle mě tam klidně mohlo něco takového být. Já tomu samozřejmě nerozumím. A chápu, že takhle celá budova působí moderněji. Že je asi hezčí. Ale v mých očích je to prostě veliký ošklivý strašidlo, co sežralo to staré kino, které už zůstane asi navždy jen nostalgickou vzpomínkou.
Na druhou stranu- když se tam dívám na film, tak moc neřeším, jak budova zvenku vypadá. Poslední film, co jsem tam viděla, se jmenuje Sibiřský deník. Příběh ženy žijící ve vyhnanství na Sibiři. Bylo to hodně silný a drsný. Přišlo celých devět lidí. Když film skončil, všichni (s jedinou výjimkou) jsme tam seděli, dokud nedoběhly titulky až do konce a pak se všichni zvedli v absolutním tichu. Znělo jenom šustění kroků. Nikdo neměl potřebu to nějak komentovat- bylo to prostě hrozný. I město venku mi přišlo nezvykle zamlklé. Silný okamžik. A tak si říkám- kouzlo kina pořád funguje. Ten jeho duch tam pořád ještě je. Jenomže možná už je to taky jenom vybledající vzpomínka v mojí hlavě.

Článek na téma týdne "Rychle, rychle běží čas"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. května 2017 v 20:10 | Reagovat

Souhlasím, starý vzhled kina se mi také líbí víc. Má velké kouzlo! Osobně mi vadí přestavby, mám ráda staré věci...

2 Klára ♥ Klára ♥ | E-mail | Web | 29. května 2017 v 21:19 | Reagovat

teda kino se hodně hodně změnilo :) taky si ve svých 18ti všímám neskutečně moc změn v okolí a děsím se, kolik už jsem toho vlastně prožila :D

3 Janie Janie | Web | 30. května 2017 v 14:05 | Reagovat

[1]: Tak, mě ani nevadilo, že je kino trochu ošuntělý, ale někomu to zřejmě trhalo oči.

[2]: Zajímalo by mě, co si budeme říkat za takových dvacet let :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama