Čím víc poznávám lidi, tím radši mám zvířata

28. května 2017 v 21:58 | Janie |  Zvířectvo
Už to tak asi holt je. Žila jsem a žiju obklopená zvířaty, nejen kočkami a psy, ale taky ovcemi, koňmi, dřív jsme měli i králíky, bejka a u babičky slepice, krůty, kačeny... A hádejte co? Žádný kůň, pes, kočka, ovce, morče nebo já nevím, kdo ještě, nikdy zrovna dvakrát neřešili, jaký mám na sobě tričko, jestli nemám kruhy pod očima nebo rozcuchaný vlasy. Spíš je zajímalo, jestli jim nesu něco na zub, jestli mám pro ně vlídné slovo a pohlazení. Zvířata mi nikdy nedokázala ublížit a zkazit náladu tak, jako mnozí lidé.



Nikdy jsem nebyla trapič zvířat. Alespoň ne úmyslný. Dokážu si představit, jak jsem jako malá v návalu lásky vláčela kočky po domě a muchlala našeho stařičkého psa do kuličky. Nebo když jezdím na koních- snad ani nechci vědět, jak se to ubohé zvíře někdy cítí s tou spoustou chyb, které dělám. Ale já se snažím, vážně se moc snažím... jen občas nechápu, že mi to ti koně pořád dokolečka odpouští. Mají zlaté srdce.
Myslím si, že spousta introvertů jako já tíhne víc ke společnosti zvířat, než lidí. Jasně, že potřebuju kontakt s lidma, jinak bych se zbláznila. Jasný, že mám kamarády, navíc kamarády, kterých si neskutečně vážím. Ale pak jsou tady taky lidi, kteří dokáží člověka fakt úplně zničit. Co do vás rejou kvůli tomu, že nemluvíte, a když teda mluvíte, tak se jim to najednou zase nelíbí, protože říkáte věci, co jim jsou proti srsti. Chtěli jste slyšet můj názor, tak si nestěžujte. Nebo lidi, co nikdy nezavřou hubu. Nebo co váš záměrně ponižujou a léčí si na vás nějaký svoje komplexy, protože vypadáte jako slabý jedinec. Co já vím. Možná, že fakt jsem slabý jedinec. Ale hele- to, že hodně mlčím, kreslím si támhle v koutku nějaký kresbičky, nebrečím a nekopu kolem sebe, ještě neznamená, že mě nic nebolí a že se do mě může strefovat, kdo chce. Tohohle jsem si užila docela dost na základce a doufám, že je to už napořád za mnou. Ale stejně se nějakej blb najde vždycky. To je jasný.
A právě kvůli tomu tolik tíhnu ke zvířatům. Mám pocit, že si s nimi rozumím víc, než s většinou lidí. Nemám s nimi nikdy pocit, že mluvím do betonové zdi, jaký mívám, když se snažím něco vysvětlit osobě, která je úplně zaseknutá a stejně si jede svou. Navzájem se snažíme pochopit, co nám ten druhý říká. A mají prostě čisté duše. Nedávno jsem ležela venku na lavičce a snažila se rozhodnout, jestli mám nebo nemám chřipku (ukázalo se, že mám), a naše fenka mě přišla povzbudit. Mia je taková citlivější než Baryk. Ten je trochu pařez. Za vše mluví situace, když jsem nedávno seděla u nás v dílně na zemi a hystericky brečela, protože se mi ten den všechno sypalo pod rukama, Mia se mi tiskla k boku a olizovala mi slzy, zatímco Baryk vytahoval z pytle piliny a dělal bordel všude kolem. Což mě paradoxně povzbudilo mnohem víc než milá Miušky pozornost, která mě pro změnu dojala k ještě větším slzám. Barykovu přístupu jsem se prostě musela začít smát. Asi má svoje vlastní metody, jak člověku zlepšit náladu. Stejně se chovají i kočky, o kterých lidi často říkají, že jsou sobecké. Nicméně pokaždé, když jsem nemocná nebo smutná, zdánlivě odnikud se vynořují kočičí kožíšky, které se začnou lísat a vnesou do každého smutku trochu slunce. Naše Ťapinka mě často "hladí" tlapkami po tvářích.
Zvířata navíc vůbec nezajímá, co poslouchám, jak se oblíkám, že jsem zase přibrala a že mám čtyřku z matiky. Zajímá je jen to, jak se k nim chovám a jak se se mnou cítí. Pochybuju, že by mě mezi sebou pomlouvala. (Dobře, kočky si tak dokážu představit. Ty jsou totiž prostě svérázný.) Neubližují bez důvodu. A když se mě pak někdo ptá: "Ty se nebojíš těch velkejch psů/koní?" Ne. Nebojím. Bojím se spíš lidí. Protože zvířata, ať jsou jaká jsou, jsou mnohdy čitelnější než lidé, kteří se můžou roky tvářit jako kamarádi a pak vám vrazí kudlu do zad, když to nejméně čekáte. Zvíře vám aspoň naznačí svůj úmysl, a tak můžu začít přelízat plot ve chvíli, kdy na mě beran pohlédne vyzývavým pohledem a začne si couvat, aby měl lepší rozběh. No a když to nestihnu, tak aspoň vím, že to není nic osobního. Že prostě dělá, co musí a co mu velí instinkty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama