Květen 2017

Ohlodané kino

29. května 2017 v 17:52 | Janie |  Píšu
Zub času hlodá všude kolem. Nechodím po tomhle světě ještě ani dvě desetiletí, dokonce ani ne tak dlouho, abych si mohla koupit pivo, a stejně se mi zdá, že se změnilo snad úplně všechno. Některé domy v naší vesnici už roky vesele chátrají, zatímco jiné jsou opravovány. Vyrostla nám tu nová zvonička, škola i školka dostaly nový kabát. I příroda se mění. Tam, kde jsem ještě nedávno chodila kolem ohnutých borovic, teď zůstaly jenom mladé stromky. Trochu se mi po starých borovicích stýská, i když vím, že zub času by je stejně dostihl, ohlodal a vyvrátil.


Nejvíc si ale běh času uvědomím, když navštívím svitavské kino Vesmír. Chodím tam od té doby, co jsem jako děcko byla dost velká na to, abych udržela pozornost hoďku a půl při pohádce. Od těch dob jsem tam viděla spousty filmů, pohádek i pár dokumentů. A samozřejmě jsem byla pozorovatelem všech těch změn. Upřímně si nemůžu pořád ještě zvyknout na nový xicht kina.
(přikládám fotky nalezené na internetu- před a po)



Já vím, že stará tvář kina už byla v dezolátním stavu. Že nějakou tu rekonstrukci potřebovalo jako prase drbání. Zpočátku jsem to i vítala. Jenže když z vlídné a příjemné budovy kina vylezla tahle neosobní, přísná a chladná obluda, moje nadšení dost ochladlo. Fakt se mi to nelíbí ani trošku. Ani vevnitř moc ne. Snad jediný, co oceňuju, jsou ty nové sedačky (které už teď ale vlastně vůbec nové nejsou). Ta stará fasáda s hvězdičkama se mi líbila víc. Navzdory své ohlodanosti. Bylo to jednoduchý: kino Vesmír rovná se hvězdičky. Podle mě tam klidně mohlo něco takového být. Já tomu samozřejmě nerozumím. A chápu, že takhle celá budova působí moderněji. Že je asi hezčí. Ale v mých očích je to prostě veliký ošklivý strašidlo, co sežralo to staré kino, které už zůstane asi navždy jen nostalgickou vzpomínkou.
Na druhou stranu- když se tam dívám na film, tak moc neřeším, jak budova zvenku vypadá. Poslední film, co jsem tam viděla, se jmenuje Sibiřský deník. Příběh ženy žijící ve vyhnanství na Sibiři. Bylo to hodně silný a drsný. Přišlo celých devět lidí. Když film skončil, všichni (s jedinou výjimkou) jsme tam seděli, dokud nedoběhly titulky až do konce a pak se všichni zvedli v absolutním tichu. Znělo jenom šustění kroků. Nikdo neměl potřebu to nějak komentovat- bylo to prostě hrozný. I město venku mi přišlo nezvykle zamlklé. Silný okamžik. A tak si říkám- kouzlo kina pořád funguje. Ten jeho duch tam pořád ještě je. Jenomže možná už je to taky jenom vybledající vzpomínka v mojí hlavě.

Článek na téma týdne "Rychle, rychle běží čas"

Čím víc poznávám lidi, tím radši mám zvířata

28. května 2017 v 21:58 | Janie |  Zvířectvo
Už to tak asi holt je. Žila jsem a žiju obklopená zvířaty, nejen kočkami a psy, ale taky ovcemi, koňmi, dřív jsme měli i králíky, bejka a u babičky slepice, krůty, kačeny... A hádejte co? Žádný kůň, pes, kočka, ovce, morče nebo já nevím, kdo ještě, nikdy zrovna dvakrát neřešili, jaký mám na sobě tričko, jestli nemám kruhy pod očima nebo rozcuchaný vlasy. Spíš je zajímalo, jestli jim nesu něco na zub, jestli mám pro ně vlídné slovo a pohlazení. Zvířata mi nikdy nedokázala ublížit a zkazit náladu tak, jako mnozí lidé.



Výlet na Kuňku

27. května 2017 v 23:22 | Janie |  Svět přes objektiv
Rodinné výlety jsou fajn, ale cestováni s mladšíma sourozencema už není až taková sranda. Teda jasně že je to super (jenom musím trochu nadávat žejo), ale občas... občas vážně... Kunětická hora by správně měla být od našeho bydliště vzdálená asi hodinku cesty. Ve skutečnosti, vzhledem ke stavu silnic (rozkopáno všechno a všude), to trvalo skoro dvě hodiny a pocitově možná ještě o hodinku víc.
"Už tam budem? Už tam budem?"
Ségra byla na chvíli umlčena empétrojkou, která ji přestala bavit asi po čtvrt hodince, takže jsem se pak sluchátkama pokusila umlčet tříletého brášku, který se dožadoval "Vypsané tužky", kterou jsem mu ráda poskytla za podmínky, že mi nechá jedno sluchátko. Po chvíli nás to ale popravdě otravovalo oba.
"Už tam budeeem?"
Ve snaze zabránit hysterickému výbuchu řevu jsme si museli hrát s miniaturním plastovým koníkem a autem na schovávanou. Což trochu fungovalo, i když to je težký, když auto pořád švindluje, piká hrozně rychle a ještě se kouká. Pak se to přeorientovalo na slovní fotbal. Což nefungovalo moc dobře, protože brácha to ještě nedá. Naštěstí jsme se v tu chvíli vymotali ze spleti objížděk a bylo to. Než jsme se vydali na hrad, zastavili jsme se v perníkové chaloupce. Když jsme tam byli naposledy, tak jsem já byla malý skřítě, ségře bylo tolik, co teď bráchovi, a brácha vůbec ještě nebyl na světě. Nostalgická vzpomínka se opět vynořila s mnohem větší silou, než když jsem kolem jenom projela posledně autobusem.



No a pak následovala Kuňka. Tam jsem se už hodně těšila. Vlastně předcházel ještě úplně hnusnej a drahej langoš ve stánku dole pod hradem a odtrhávání děcek z klouzaček. Ségra se tam stihla ještě spřátelit s pejskem. Já se za celej den spřátelila s nejrůznějšími zástupci hmyzí říše, včetně řádně vykrmeného pavoučka ("Leze po tobě pavouček." Taková bestie velká to byla.), nevykrmeného pavoučka, berušky a housenky. Nevím, jestli tím mám být nadšená nebo spíš uražená. Každopádně už mi nikdo nemůže říkat, že si neumím hledat kamarády.




Byla jsem na Kunětické hoře naposledy asi před pěti lety a už jsem úplně stihla zapomenout, jak je to tam krásný. Krásný výhledy. Krásný všechno. Ani moc lidí tam nebylo. Úžasnej klid... A já blbec bydlím na intru tak hrozně blízko a nikdy tam nejedu.

Barvy došly

26. května 2017 v 20:30 | Janie |  Svět přes objektiv

Procházka do lesa s psiskama černobíle.




Fénix

26. května 2017 v 19:21 | Janie |  Tvořím

Večerní kouzlo (se zamyšlením)

23. května 2017 v 20:37 | Janie |  Svět přes objektiv
Vyběhla jsem s domu do prosluněného večera s foťákem. Ségra zůstala doma a koukala se na televizi a já jsem zatím objevovala kouzlo jara, které nacházím každý rok znova a znova.
Někdy nad tím přemýšlím, jaký to asi je. Nemít potřebu tyhle kouzla hledat. Nemít v sobě ten šílenej neklid, co člověka vyžene ven do polí a do lesů, pryč od všech, od všeho, nebo naopak do města mezi všechny a všechno, touhu chodit se dívat na tovární komíny, protože je to svým způsobem hrozně smutnej i fascinující pohled, jezdit autobusem z místa na místo jen tak. Vystoupit v cizím městě tolikrát, až už nebude vůbec cizí.


Jaký to je, jít na procházku a vlastně na ni vůbec nejít. Zacpat si uši sluchátkama a upřít oči do zářící obrazovky mobilu, nechat kolem sebe prošumět všechny ty kouzla. Nenechat k sobě proniknout nic. Zavřít se do světa té svítící krabičky v rukách.


Jaký to je, sedět doma a dívat se na pořady v televizi o místech, kde jsem nikdy nebyla a o lidech, který jsem nikdy neviděla, a přitom neznat to krásný místo v lese dvacet minut chůze od domu, kde může člověk klidně tři hodiny a dvacet minut sedět na velikánským kameni, kolem kterého je zem posetá rozmlácenými ulitami šneků po četných drozdích hostinách, dívat se na stromy a poslouchat ptáky.


Jakej je pocit nikdy nebrečet nad něčím strašně nádherným, co jste úplnou náhodou našli, když jste vyrazili na místo, které neznáte? Jaký to je, necítit smutek nad tím, když skončí nějaká krásná hra barev na nebi a vy víte, že už se nic přesně stejného nevrátí? Že po těch barvách přijde už jenom rychlý soumrak a pak tma?


Jsem z rodu zuřivých (a beznadějných) snílků. Kterým je skoro pořád trochu smutno a trochu veselo. A kteří zavolají s nefalšovanou radostí: "Hele, vlaštovky už se vrátily!" A někdo řekne: "No a co?"

Pravda o plnokrevnících

20. května 2017 v 22:08 | Janie |  Zvířectvo
Koňským světem putují o plnokrevnících děsivé historky. Nejen, že jsou tito koně, kteří klamou svým elegantním a ušlechtilým vzhledem, do jednoho divocí, nezvladatelní, koušou, kopou a vůbec se chovají nepřístojně, kdepak, ani to jim nestačí. Vyslechla jsem řadu děsivých příběhů, jejichž pravdivost je stoprocentně ověřená. Jedna vyděšená majitelka dvanáctiletého anglického plnokrevníka vyprávěla, jak kůň unesl její osmiletou dceru a požadoval výkupné. V řadě stájích také byli plnokrevníci přistiženi při malování obrácených křížů a pentagramů na stěny stáje nebo při jejich vyrývání do půdy pastviny, či dokonce při obětování jednodenních jehňat a při provádění rituálních tanců na pastvinách při svitu úplňku.
Neboť mě tyto historky velice zaujaly, pořídila jsem si před lety také jednoho plnokrevníka a prováděla na něm důkladný výzkum s nasazením vlastního života. To, co jsem zjistila, je šokující a předčící mé nejhorší představy, avšak díky své náročné výzkumné práci vám všem nyní můžu odhalit pravdu o plnokrevnících.

  • Děti se nikdy nesmí dostat do blízkosti plnokrevníků. Kůň je okamžitě napadne a rozdupe kopyty. Pustit k němu můžete děti jenom v případě, že se jich potřebujete zbavit již navždy. Na fotografii níže vidíte mého zkoumaného koně s velice agresivním výrazem ve tváři, jak cení zuby, vzpíná se na zadní a útočí na nevinné dítě.
  • Nedají se vodit bez udidla nebo alespoň řetězu kolem nosu. Pokud jsou vedeni na normální ohlávce, okamžitě se splaší a utečou, jak můžete vidět na fotce.
  • Nikdy na nich nemůžete jezdit bez sedla a/nebo udidla. Odborníci uvádějí, že nejlepší je použít udidla nejméně tři a speciální lepidlo na sedlo, jinak je riziko smrtelného úrazu téměř stoprocentní.

Fsteklý Páf

15. května 2017 v 21:16 | Janie |  Tvořím
Fsteklý páf se pořád dívá. Dívá se i když si každej myslí, že se nikdo nedívá.


Nebe padá na zem

14. května 2017 v 23:14 | Janie |  Svět přes objektiv
Dneska byla fakt brutální bouřka. Nemám v lásce deštivé počasí, ale pořádná průtrž mračen s blesky, hromy a kroupami má prostě něco do sebe. Je to síla. Člověk si proti běsnění živlů připadá úplně malinkej. Tu dnešní bouřku jsem pozorovala z naší "psí ohrádky" (prostě takovej zastřešeněj mini dvorek) a bylo to skoro lepší než kino. Z nebe se valila voda v provazech, padaly kousky ledu. Každou chvíli se někde blýsklo a v tu nejlepší dobu pak následné hromy zněly, jako když se obloha rve na kusy. Nevím, proč mi pohled na tohle řádění přírody vždycky tak rozbuší srdce a způsobí husí kůži. Je to prostě něco majestátního, nespoutaného, mocného...


Už jsme doma, Švankmajer a výtvarka

10. května 2017 v 18:15 | Janie |  Píšu
Osobně jsem vždycky tíhla k věcem, co nejsou úplně "normální", nebo možná spíš všední. A to co se týče hudby, filmů i třeba obrázků. Bylo tomu tak u mě již odmalička, hlavně proto, že stejně jako já k nevšedním věcem tíhnou i moji rodiče. Proto soundtrackem mého dětství byly hlavně tři kapely- Znouzectnost, Vypsaná fixa a Už jsme doma. Pro mě, jakožto malého prcka předškolního věku Znouze představovala něco mně velmi blízkého, Fixa byla jiný svět a Už jsme doma jiný vesmír. Od té doby se leccos změnilo a taky vyšlo hodně cédéček a oblíbila jsem si hodně dalších kapel, ale všechny ty tři výše zmíněné mi zůstaly do dneška. Spíš jsem se k nim tedy posléze vrátila, a teď už to není jiný svět ani jiný vesmír, už jsou všechny moje. I když je to taková nesourodá směs. Všechny zanechaly určitou stopu. Konkrétně třeba Už jsme doma vedli ve věku mých asi dvanácti let ke vzniku spousty šílených obrázků, ze kterých nakonec byla výstava na základce v naší vesnici (kam jsem v té době už nechodila) a kde se mě děti z prvního stuplně ptaly, kam na to chodím a jestli jem normální. Později mé čtrnáctileté já napsalo na motivy jejich písně Uši slohovku z pohledu kamene ležícího ve vodě a učitelka si ťukala na čelo, kam na to chodím a jestli jsem normální. O Znouzi jsem dělala v sedmé třídě referát a jako ukázku jsem si vybrala písničku Krysař a všichni se mi smáli, jak to můžu poslouchat. A pak to chtěli pustit ještě třikrát. Původně ten referát měl být o kapele Insania, ale to už by asi nikdo z přítomných nerozdejchal.
Taky jsem jako malá měla hrozně ráda film Jana Švankmajera Něco z Alenky. Což je naprosto geniální věc, co se nedá popsat, musí se to vidět. Měli jsme to na videokazetě, která byla v některých místech tak ohraná, že už tam jenom běhali mravenci a tyhle ojeté scény jste si museli domýšlet zpaměti. Měla jsem období, kdy jsem na to čučela snad každý den. Jednou to dávali ve svitavském kině Vesmír. Přišlo celých deset lidí! Byla tam i moje kamrádka. Po té, co jsme vylezli z kina, se na mě dívala jako na blázna a očividně to vůbec nepobrala.
Všechno tohle ve mně zanechávalo a zanechává takový přetlak energie, který si vybíjím nejlíp, jak umím- kreslením a malováním. Takovéhle přetlaky si pořád musím hledat, jinak nevytvořím vůbec nic. Ten přetlak jde hlavně z hudby. Je jasný, že ty tři výše zmínený kapely nejsou (ani zdaleka zdaleka zdaleka) všechno, co poslouchám, ale i když je mám hodně najetý, pořád mě taky inspirují. Tím jsou docela výjimečné. Samozřejmě pořád ale objevuju a znovuobjevuju nějaké další. Posledně jsem si takhle pro sebe objevila Pixies. Inspirace se ale občas objeví i v momentě, kdy jdu po cestě a zakopnu. Hlavní je, že se objevuje a já tak můžu malovat. Odjakživa maluju hrozně ráda a ráda si to dělám po svém. Teď se konečně dostávám k tomu, o čem jsem chtěla, aby tenhle článek byl- o potlačování nenormálnosti. Měla jsem totiž na základce na výtvarku úplně šílenou učitelku, podle které jsem všechno dělala blbě. Kolikrát mi vytrhla tužku z ruky a začala mi kreslit do mého obrázku věci, co jsem tam vůbec nechtěla. Jednou mě seřvala, že podzimní stromy nemůžou být tak moc červený, ať to zaplácám hnědou. Vytvořila jsem pak šíleně odfláknutý strom a při tom jsem se dívala z okna na ohnivě rudý javor. Dneska bych jí už asi řekla: "Tak se podívejte támhle z vokna!", ale tehdy jsem si to netroufla. Někde ještě ty obrázky ze základky mám a přímo z nich na mě čiší ta nechuť a otrávenost. To, co jsem totiž na tvorbě vždycky milovala bylo, že tam je možný všechno. Když si to nakreslím, tak to tam mám a je mi úplně buřt, že to takhle reálně nikdy nebude. A ona mě o tuhle radost připravovala. Trochu mi to bralo chuť do vlastní tvorby a nakonec jsem se rozhodla místo na uměleckou školu si udělat příjimačky na úplně jiný obor, protože jsem si nedokázala představit, že by mi další čtyři roky někdo kecal do obrázků a rval mi tužku z ruky, a ještě mě nařknul, že si mám krotit svoji fantazii. Pardon teda, ale moje fantazie je trochu moc temperamentní na to, abych ji násilím krotila. Opuštěním deváté třídy jsem se však osvobodila ze spárů té omezené rachejtle ženské a mohla jsem si malovat, co jsem chtěla, čehož také patřičně využívám. Podle mě je hrozná blbost mluvit někomu do toho, co si maluje (píše, zpívá, cokoliv).