Vypadni z mé bubliny!

28. dubna 2017 v 22:01 | Janie |  Píšu
Kdo to zná, ten ví, že čekání na autobus krátce po páté hodině ranní za lezavé zimy a vytrvalého mrholení postrádá absolutně jakoukoli poetiku, pokud tu poetiku nehledáme v depresivnosti celé situace. Já tohle znám velmi dobře, a existují jisté věci, které mi tohle čekání dokáží znepříjemnit ještě více- například zpoždění autobusu, nebo když si uvědomím, že jsem nechala doma svačinu. V nejvíce případech to však jsou lidé. Lidé, kteří lezou do mojí bubliny osobního prostoru.


Jsou všude, ale na autobusových a vlakových nádrech se s nimi setkávám nejčastěji. Vraťme se k výše popsané scéně- stojím si takhle na autobusáku, choulím se do bundy, klepu kosu a modlím se, aby ten autobus už přijel. Kolem sebe mám nalevo i napravo spoustu místa, avšak dámu ve středních letech, která právě přichází, to absolutně nezajímá a stoupá si vedle mě tak blízko, že se téměř dotýkáme rameny. Ustupuji o půl kroku a ženská taky ustupuje o půl kroku. Uááá… Není úniku.
Nesnáším narušování osobního prostoru. Potřebuju prostě místo. Hodně hodně hodně místa. Nejšťastnější jsem, když mám kolem sebe stovky metrů volného prostoru. Proto se tak hrozně ráda procházím někde v polích- hrozně se mi líbí pocit, že se můžu rozhlédnout po krajině a nikoho nevidět. Samozřejmě mi ale nevadí přítomnost lidí. Vadí mi, když úplně cizí člověk přijde ke mně tak blízko, že mi funí za krk. Od přátel je to v pohodě, ale náhodní lidé, co vidím poprvé v životě? To teda ne, dík. Vždycky se mě zmocní paranoidní pocit, že teď ta osoba vytáhne nůž nebo bouchačku, přiloží mi dotyčný vražedný nástroj k zádům a zašeptá: "Naval prachy!", případně mě rovnou zapíchne/odbouchne. Nehraničí to už s nějakou poruchou…? Kdybych byla kůň, určitě bych kolem sebe začala kopat a kousat, a všechny koně, kteří to kdy udělali, absolutně chápu, protože je to tak šíleně nepříjemné.
Je to jako když do mě někdo šťouchá a rejpá, avšak bez toho, aby se mě dotknul… těžko se to vysvětluje. Najednou jsem prostě v kleci. A víte, co je úplně nejlepší? Že se jim prostě nedá utéct. Uhnete o kus od nich a oni se okamžitě na vás zase přilepí. A v úplně ideálním případě vám z těch dvou centimetrů ještě čumí do mobilu nebo knížky. Občas lituju toho, že jsem tak zakřiklá a slušně vychovaná. Jinak bych totiž na narušitele bez váhání zařvala: "Hej, ty! Vypadni z mojí bubliny!!!"

Článek na téma týdne "Život v bublině."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vencca Vencca | Web | 29. dubna 2017 v 8:59 | Reagovat

Třeba se jen chtěla podělit o teplo a ty, krkoune, si s ním takhle škudlíš.😁

2 Eliss Eliss | Web | 29. dubna 2017 v 10:38 | Reagovat

Ou, tak s tímto zkušenosti nemám, ale taky by mi to bylo nepříjemné :-(

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 12:28 | Reagovat

Mám to stejně, nejhorší je, když mi někdo v práci ukazuje něco nového na PC a sedí těsně vedle mě...to jsem úplně vyřízená a bohužel lety se to nelepší...:(

4 Sabča Sabča | Web | 30. dubna 2017 v 13:49 | Reagovat

prosím podívejte se na můj blog
díky moc

5 Janie Janie | Web | 3. května 2017 v 19:06 | Reagovat

[1]: Svoje teplo si nechávám pro sebe, měla si najít svoje :D

[3]: Ano, to taky nesnáším....

6 flowerpowerpaya flowerpowerpaya | Web | 5. května 2017 v 21:51 | Reagovat

Byla bych ráda kdyby ste se koukli na můj blog PowerflowerPaya.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama