Já, introvert

12. dubna 2017 v 20:44 | Janie |  Píšu

"Proč nic neřikáš?" "Co ti je, jseš nějaká smutná, ne?" "Ty se s náma nebavíš?" Přesně takovéhle dotazy dostávám už od malička. Spousta lidí není schopná pochopit úplně jednoduchý fakt- jsem prostě introvert. Narodila jsem se tak. Nemůžu za to. Jenže někomu to člověk prostě nevysvětlí…


Jako malá jsem byla takový tichý pozorovatel. Všechno jsem sledovala v absolutní tichosti, do ničeho jsem nezasahovala a většinou jsem si vystačila sama. Cizích lidí jsem se bála. Rodiče mi velice rádi připomínají historku, kdy jsem ve třech letech byla na preventivní prohlídce a doktorka mi ukazovala obrázky na tabuli, jestli jako dobře vidím. "Co je tohle?" ukazuje na domeček. Tříletá já zarytě mlčím. "Co je tohle?" ukazuje na hříbeček. Udržuji hrobové ticho. "Co je tohle?" Auto. Neřeknu nic. Nakonec se doktorka obrátila na mojí mamku: "Vidí?" "Jo." "Slyší?" "Jo." A jen co jsme vyšli z ordinace, nadšeně jsem začala vyprávět: "Mami, já jsem nepoznala ani domeček, ani hříbeček, ani autíčko!" Prý mě tehdy málem přetrhla. No a to je přesně to, co míním tím tichým pozorovatelem. Vždycky jsem všechno věděla, ale nechala si to pro sebe.
Ve školce a na prvním stupni jsem s tím neměla moc problémy. Byla jsem prostě takové to tiché dítě. Pamatuju si jenom, že mi občas někdo ze spolužáků vytýkal, že nechodím vůbec ven. "Chodím," bránila jsem se desetiletá já. Jenže jsem chodila tak nějak na opačnou stranu. Ne na hřiště za děckama, ale do luk a polí za samotou a klidem. Ale kromě těchto občasných rýpanců jsem si nikdy nepřipadala nějak divná nebo jiná.
Peklo začalo na druhém stupni, kdy jsem musela přestoupit na jinou školu. No, nový kolektiv, neznámé tváře… a já nevěděla, co si s tím počít. Snažila jsem se se svými novými spolužáky bavit, abych záhy zjistila, že si asi nemáme co říct, tudíž jsem se logicky stáhla do ústraní, jak jsem byla zvyklá. Vůbec mi to nevadilo. Měla jsem tam jednu dobrou kámošku a nikoho dalšího jsem ve třídě nepotřebovala. Měla jsem kamarády mimo školu. Řekla bych, že jediný, komu to vadilo, byla naše třídní, která následně způsobila, že to začalo vadit úplně všem. "Ale ty jsi pořád tak v koutě a sama… proč se nebavíš s ostatníma holkama?" Nebavim no. Nikdy to nepochopila. Na rodičáku to omílala jako zaseklý gramofon: "Ona nekomunikuje s ostatními, nezapojuje se do kolektivu, já bych jí hrozně chtěla pomoct." I rodiče jí říkali, že mi to vyhovuje. "Ale ona je hrozně nešťastná…" Nešťastná jsem začala být až po té, co se začala snažit napravit problém, který neexistoval. Skupinové práce? Ano, jistě, pojď do skupiny s lidma, který nejvíc nesnášíš. Práce ve dvojicích? Ne, nemůžeš být ve dvojici s někým, s kým si rozumíš, musíš pracovat s tímhle idiotem. A hlavně tě budu pořád vyvolávat, když se nehlásíš a nevíš to. To teda nevím, jaký mělo účel, ale z mého pohledu to vypadalo jako snaha udělat ze mě blbce přede všema. Začala jsem hrozně nesnášet školu, třídní a svoje spolužáky, a oni mě taky rádi moc neměli. Bylo to hrozný. Ono je totiž děsně super, když se vám všichni smějou a rejou do vás. Jasně- nikdy to nepřerostlo do nějaké drsné šikany. Ale mě to stačilo, aby se mi znechutilo úplně všechno. Nebavila jsem se pak skoro s nikým. Všechno vyvrcholilo v osmé třídě, kdy jsem hodinu seděla v ředitelně a vysvětlovala, že jsem introvertní povaha, že mi dělá problém recitovat básničky před třídou, protože se mi smějou a že mi je nepříjemný, když mi někdo říká, že jsem blbá. Výsledkem bylo, že mi doporučili kurzy komunikace, psychologa a třídní mimo jiné pronesla: "Já se mu nedivím, že ti říká, že jsi blbá, protože mi někdy přijdeš úplně mimo." Dík moc. Pomohlo to, fakt. Na kurzy jsem nešla a k psychologovi taky ne. V devítce nám šoupli jiného třídního a byl klid. Ten to bral.
No, a pak nastal přestup na střední. Opět nový kolektiv, opět nové tváře, plus přesun z vesnice na intr ve městě. To se ale dalo zvládnout mnohem líp- v naší třídě všichni tak nějak berou, že toho prostě moc nenakecám, našla jsem si tam pár kámošů a jsem v klidu. Nejlepší kamarády mám ale pořád doma.
Stejně bych ale byla ráda, kdyby všichni pochopili, že to, že se s vámi hned někdo nebaví, automaticky neznamená, že vás nesnáší. Že s váma někdo nechodí každý víkend pařit, neznamená, že se nad vás povyšuje a myslí si, že jste opilecká troska… Já to mám třeba daný tak, že mi sedne jen málo lidí, spousta lidí mě hrozně štve nebo děsí, a když jsem dlouho ve společnosti, tak si pak potřebuju dát relax a ideálně se s nikým nebavit. Ale to neznamená, že nerada chodím s někým ven, že se nedokážu pobavit, že nesnáším lidi… Jen se prostě rychle sociálně vyčerpám.
Teď to zkuste vysvětlit někomu, kdo neví, jaké to je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 12. dubna 2017 v 21:08 | Reagovat

Taky jsem zapřisáhlý introvert. Fur mi někdo říká, že se málo bavím s lidmi, nebo že nemluvím. nebo nějaké takové jiné obvyklé pindy. Ale já mluvím. Sice o takových 60 % méně, než normální člověk, ale zato řeknu jen to, o čem si myslím, že by pro ostatní mohlo mít nějaký přínos. A opravdu málo kdy vyprávím, co jsme měli k obědu, nebo co dělám ve volném čase či jak se mám. Co je komu do toho? :-) Ale už jsem si zvykla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama