Díky...

9. dubna 2017 v 20:19 | Janie |  Zvířectvo
Když jsem byla malá, měla jsem jeno jediné přání. Byl to sen, který jsem v sobě nosila snad odjakživa. S každou padající hvězdou, kterou jsem zahlédla, se mé přání vynořilo na povrch mysli a hlasitě mi znělo za zavřenými víčky očí. Bylo to přání, které má spousta malých holčiček: "Já bych si přála koně."


Když něco hodně chceš, tak se to stane. A tak i moje přání bylo vyslyšeno, a díky mým skvělým rodičům jsem toho koně nakonec ve svých 10 letech dostala. Jenže jsem měla dojem, že to zrovna splněný sen moc není, vzhledem k tomu, že jsem k němu přišla prakticky jako slepý k houslím. Stručně řečeno jsem se ani nerozkoukala, a najednou jsem měla koně, kterého jsem sice už rok předtím znala, ale dvakrát jsem si zrovna nerozuměli.
Lashadd neboli Láša byl tehdy osmiletý mladík. Láša je plnokrevník, dřív běhal dostihy, a ačkoliv v té době, kdy jsme se potkali, už byl z dráhy pryč asi čtyři roky, často si na ně vzpomněl. A já tehdy nebyla zrovna světový jezdec. V sedle nám to spolu tedy moc neklapalo. Láša se lekal všeho možného, čeho mohl. Pravidelně se stávalo, že se mnou někam začal zdrhat a já ho nemohla zastavit. A i když jsem stála vedle něj na zemi, byla to katastrofa. Neměli jsme mezi sebou žádnou komunikaci, žádný vztah, vůbec jsme si navzájem nevěřili. Nemohla jsem mu sáhnout na uši, několikrát po mě vyjel zuby a párkrát mě i kousnul. Opravdu to nebyl ten můj vysněný oř... bylo období, kdy jsem ho fakt nechtěla. Jenže jsem to naštěstí nikdy úplně nevzdala.


Postupně jsme si k sobě začali hledat cestičku. Tedy spíš já k němu. Celá cesta totiž začala mým, poměrně dost bolestným uvědoměním, že je to všechno moje vina a že to zvíře vůbec za nic nemůže...
Musela jsem odložit stranou všechny svoje představy o tom, co jsem očekávala od svého ideálního oře. Musela jsem přestat chytat hysteráky, kdykoliv se Láša nechoval tak, jak jsem chtěla. Musela jsem se naučit ovládat svůj vztek a netrpělivost. Někdy to dost bolelo. Pohádala jsem se kvůli Lášovi se spoustou lidí, a nejvíc sama se sebou. Ale, jak už jsem řekla, když něco vážně chceš, tak to dokážeš.
Letos v prosinci to bude sedm let, co jsem s Lášou. To je hrozně dlouho. Za ty roky se stalo snad úplně všechno a Láša se stal tím mým vysněným pohádkovým koněm, kterého jsem si tolik přála. Ne proto, že se změnil on, ale proto, že jsem se kvůli němu musela změnit já. Láša zůstal pořád stejný. Pořád má v srdci oheň a když vidí dlouhou louku, chce jenom běžet a běžet, pořád se leká kdejakého šustnutí a pořád zůstal tak trochu nedůtklivý. Ten rozdíl je v tom, že už si věříme a já ho netrestám za chyby, které jsem si způsobila sama. Zahodila jsem sny o stužkách a pohárech a spokojím se s tím, že ho mám. Jezdím jen pro radost a někdy se ani s lezením na jeho hřbet neobtěžuji a vyrazíme na procházku jen tak, pěšky. A v těch vzácných chvílích, kdy všude ve stáji panuje klid a ticho, zvedne někdy Láša hlavu a přitulí se ke mně. "To víš, že tě mám ráda," řeknu mu a vychutnávám si tu chvíli, kdy mi ten můj blázínek, co se před ostatními tváří jako tvrdej frajer, kterýho se nějaký pohlazení vůbec netýká, dá najevo svou náklonnost a nechá se podrbat na krku a za ušima. A to je nejvíc. Vděčím mu za hodně. Naučil mě straštně moc věcí, o koních, ale hlavně o sobě samé. Díky němu jsem se možná stala o dost lepším člověkem, než kdyby do mého života nepřišel.
Spousta lidí říká, že se na Lášu vykašlu: až si najdu další zájmy, až půjdu na střední, až se zamiluju. Všechno tohle se stalo a Láša je se mnou pořád. Lidi můžou říkat co chtěj. My víme svý- patříme k sobě.
Když vidím padat hvězdu dnes, proletí mi hlavou jiná myšlenka: "Prosím, přeju si ještě hodně společných let s Lášou. A dík."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama