Duben 2017

Vypadni z mé bubliny!

28. dubna 2017 v 22:01 | Janie |  Píšu
Kdo to zná, ten ví, že čekání na autobus krátce po páté hodině ranní za lezavé zimy a vytrvalého mrholení postrádá absolutně jakoukoli poetiku, pokud tu poetiku nehledáme v depresivnosti celé situace. Já tohle znám velmi dobře, a existují jisté věci, které mi tohle čekání dokáží znepříjemnit ještě více- například zpoždění autobusu, nebo když si uvědomím, že jsem nechala doma svačinu. V nejvíce případech to však jsou lidé. Lidé, kteří lezou do mojí bubliny osobního prostoru.

Balvani na koncertech

21. dubna 2017 v 22:53 | Janie |  Hudba
Skoro před měsícem (přijde mi to jak včera) jsme s kámoškou vyrazily na koncert (na Vypsanou fixu, ale to momentálně není tak podstatné... ale jo, je). Stály jsme úplně vepředu v první řadě, avšak já měla tu smůlu, že jsem se nějak octla mezi dvěma balvany. Nevím, jak bych je jinak nazvala, prostě balvani- stáli tam s kamenými xichty dvě hodiny. Je teda možný, že se občas hejbali, já je zase tak intenzivně nesledovala, avšak když jsem se na ně podívala, tak tam prostě trčeli a vypadali, jako že by nejradši byli úplně někde jinde. Takže to z mého pohledu vypadalo asi takhle, akorát se mi do obrázku z druhé strany vedle mě nevešel druhej balvan:


Kočky, psi a idioti

20. dubna 2017 v 17:49 | Janie |  Zvířectvo
Srážka s blbcem bolí. To je známá a ověřená zkušenost. Bohužel těmito srážkami netrpí jenom lidi, ale často (a možná i častěji) také zvířata, která mají ještě tu nevýhodu, že nemohou u nikoho žádat o pomoc a často se ani nemůžou bránit. A nemluvím teď jenom o lidech, kteří zvířata přímo týrají, ale i o těch, kteří se štítí sáhnout na opuštěné kotě, kteří si pořizují kočky, nechávají je donekonečna rodit koťata a pak se jich nejrůznějšími způsoby zbavují, o lidech, kteří si domů dovedou psa, který prožije svůj život na řetězu nebo v kotci, či si pořídí koně, který den za dnem stojí sám v malé ohradě.

S takovými lidmi, či spíš s jejich oběťmi se setkávám bohužel docela často. Ať už osobně nebo z vyprávění. Konec konců, doma jsme jich také měli spoustu. Například kočku Lojzičku, do které si lidi kopali někde na parkovišti před Kauflandem a nikoho nenapadlo jí pomoci. Našeho psa Baryka jsme našli na zastávce. Dokonce jsme si jednou přivezli velice zanedbanou ovci. Nedávno jsme zase podnikali záchrannou akci pro černé kotě, které jsme viděli, jak následuje mladý pár na procházce k lesu. Když se ti dva vraceli, kotě už s nimi nebylo. "To bylo vaše kotě?" "Ne, to za náma jen běželo, teď je v lese," odpověděli s absolutním klidem.A já se ptám- jak můžou ti lidé v noci klidně spát s vědomím, že někde v lese je malé koťátko (jak se později ukázalo se zlomenou nohou) polomrtvé strachem? Jak můžou s klidným srdcem projet kolem zastávky, kde je evidentně opuštěný pes a říct si- to není můj problém. Jak vás můžou přesvědčovat o tom, že svoji kočku nekrmí, protože by jinak nelovila myši, a že tomu vyhublému stvoření, které často musí živit ještě koťata, stačí to, co si naloví?
Jsem asi trochu přecitlivělá, co se tohoto týče. Živě si pamatuju, jak jsem asi v pěti letech udělala hysterickou scénu, protože jsem v lese viděla světlušku chycenou v pavučině. Avšak měla jsem vždycky ke zvířatům blízko, občas mi připadá, že k nim mám blíže než ke spoustě lidí, a tyhle věci jsou pro mne zkrátka nepochopitelné. A nejhorším pocitem je bezmoc. Bezmoc proti lidské hlouposti. Každou chvíli vidím nějakou zprávu o tom, jak ten a ten útulek praská ve švech a je na pokraji finančních možností. Jak tam a tam někdo našel uvázaného psa nebo krabici koťat. Jak támhle a támhle jsou zanedbaní koně a jak s tím jde něco dělat jen těžko. Ta bezmoc spočívá v tom, že i kdyby člověk nakrásně chtěl, nemůže nikdy zachránit všechny. Přesto si ale myslím, že v rámci svých možností a schopností může pomoci každý. To by však nesmělo být tolik lidí, kteří nechtějí vidět a slyšet.

Jarní úklid

16. dubna 2017 v 22:59 | Janie |  Z deníčku
"Tyjooo... už by to fakt chtělo nějakej větší úklid." No, chtělo. Většinu odpoledne jsem tedy strávila jarním úklidem svého pokoje. Ve chvíli, kdy jsem se do toho zabrala, mě to začalo docela bavit, a po chvíli se začaly vynořovat předměty z dávné minulosti. Jako například:
  • Obrázky. Obrázky, které vypadají, jako bych je malovala po litru vína ve špatně osvětlené místnosti. Když se na ně podívám, jsem hrdá na pokrok, který jsem udělala. Je mi ale trochu líto těch, co na těch obrázcích jsou, protože s takovými handicapy musí být hrozně těžké žít.
  • Staré deníky, případně jejich části. Pokoušela jsem se vést si deník několikrát a obvykle to vždycky skončilo tak po třech dnech. Ovšem občas se někde nějaká část nedokončeného deníčku vynoří a vždycky pobavím sama sebe. Třeba: "Poslouchala jsem (libovolná oblíbená kapela) a fakt mě to zklamalo." Hahaha, panebože, to jsem někdy řekla? Nebo části, kde píšu hrozně hezky o lidech, které dnes nemůžu ani cítit. Dobře... to možná trochu zabolí... ale stejně se tomu radši zasměju, protože to je lepší než brečet, žejo.
  • Výtvory ze samotvrdnoucí modelíny. To byla taková supr věc, kterou jsem si kupovala asi před třemi lety, udělala jsem z toho spoustu zvířat, následně podarovala všechny ve svém širokém okolí a doma mi zbylo jenom pár zapomenutých potvor. S těžkým srdcem jsem se je rozhodla zlikvidovat. Všechny. Bylo to jako vražda. Bolelo to. Fakt.
  • Asi deset štětců, tři gumy, několik tub temperek a dvoje anilinový barvičky. A já myslela, že všechny tyhle věci zmizely v jiné dimenzi a vysolila jsem spoustu peněz za nový.
  • Učebnici přírodopisu z deváté třídy. Mám jsem dojem, že se měla na konci devítky vrátit, a vůbec si nevybavuju, že bych za neodevzdání platila. Hmmm...
  • Vzpomínkovou krabici. To je krabice, ve které jsou převážně lístky a náramky z koncertů. Taky je tam pramen hřívy mého koně, vizitky chovných stanic koček a skořice. Poslední dvě položky sama nechápu.
  • Cédéčko Vltavy. Před dvěma lety jsem si ho poslechla, hrozně jsem se tomu chechtala, a pak si ho už nikdy nepustila.
  • Kočičí balónek. Byl zapadlej v takový malinký krabičce, tak jsem ho zahodila, načež okamžitě přiběhl náš kocour, chvíli si s ním pinkal po domě a asi tak za dvě minuty byl balónek někde v háji. Chudák si moc svobody neužil.
  • Krabici od bot plnou náramků z gumiček. Netuším, co s tím mám dělat. Přijde mi škoda to vyhodit, ale já to nosit určitě nebudu... nechcete někdo tři kila náramků?

Jaro před objektivem

14. dubna 2017 v 23:42 | Janie |  Svět přes objektiv
Jaro je nejlepší. Po nekonečné zimě může člověk konečně normálně vyrazit ven a nasávat sluníčko. I zvířata to cítí, takže první jarní procházky se psy byly opravdu výživné, protože oni by pořád někam běželi a trochu zapomínali, že na konci vodítek visím já. Asi jim to nemůžu mít za zlé- první sobotu, kdy bylo hezké počasí, jsem si udělala puchýře na nohách, protože jsem nemohla vydržet sedět.
Jaro je taky super na focení. Horší už je, když se snažíte fotit a máte kolem sebe psiska. Konkrétně Baryk je extrémně žárlivý, takže ho hrozně vytáčí i to, že věnuju pozornost petrklíčům nebo kalužím, takže se vždycky před foťák nacpe on. Chudák Baryk totiž vůbec nerozumí foťákům a tomu, že s teleobjektivem ho z deseticentimetrové vzálenosti fakt nevyfotím.
Každopádně, od začátku jara jsem už pár fotek nastřádala a vybrala jsem ty, které mám nejraději.


Baryk nám od října, kdy jsme ho našli uvázaného na zastávce, zkrásněl. A taky leze po stromech.

V čistírně peří jsou predátoři

14. dubna 2017 v 23:06 | Janie |  Tvořím
V čistírne pěří jsou predátoři připravený na to sebrat ti z hlavy poslední zbytky představ, tady je máte.

Když se mě někdo ptá, kde beru nápady na obrázky, je pro mě dost těžké odpovědět. Většinou se to tak prostě nějak stane. Třeba člověk sedí na záchodě a najednou bum, super nápad! Nikdo mi to nevěří, ale já fakt nekecám.
Často mě ale taky inspirují písničky. Čistírna peří je podle mě hodně dobrá a když jsem jí nedávno poslouchala v autobuse cestou na intr, tak jsem v hlavě najednou úplně viděla tenhle obrázek. A pak už to jelo- sluchátka, Centropen, černá tempera a červená propiska. A bylo. Vlastně jsem si vymyslela celej animovanej klip, ale do toho se asi pouštět nebudu. I když...

(omlouvám se za kvalitu, ale z mobilu bohužel víc nevymáčknu)

Já, introvert

12. dubna 2017 v 20:44 | Janie |  Píšu

"Proč nic neřikáš?" "Co ti je, jseš nějaká smutná, ne?" "Ty se s náma nebavíš?" Přesně takovéhle dotazy dostávám už od malička. Spousta lidí není schopná pochopit úplně jednoduchý fakt- jsem prostě introvert. Narodila jsem se tak. Nemůžu za to. Jenže někomu to člověk prostě nevysvětlí…

Tak já jedu sama

11. dubna 2017 v 18:25 | Janie |  Z deníčku
"Tak si uděláme výlet, ne?" navrhuju své kámošce a spolubydlící na intru. Končíme ve škole v 11:15 a máme celej den volnej. Chtěla bych ho využít na náš dlouho plánovaný výlet do Pradubic. "Neee," dostane se mi odpovědi. Už po několikáté. Grrr. Copak nikdy nemůžu mít slovo já? Prosím, přemlouvám, používám donucovací prostředky, avšak má snaha je marná. "Tak já jedu sama, jo?" "Tak jeď." A hahaha, hehehe, myslí, že kecám jen tak do větru. Docela kouká, když o hoďku později nasedám v Hradci do autobusu a odjíždím pryč.

Díky...

9. dubna 2017 v 20:19 | Janie |  Zvířectvo
Když jsem byla malá, měla jsem jeno jediné přání. Byl to sen, který jsem v sobě nosila snad odjakživa. S každou padající hvězdou, kterou jsem zahlédla, se mé přání vynořilo na povrch mysli a hlasitě mi znělo za zavřenými víčky očí. Bylo to přání, které má spousta malých holčiček: "Já bych si přála koně."


Když něco hodně chceš, tak se to stane. A tak i moje přání bylo vyslyšeno, a díky mým skvělým rodičům jsem toho koně nakonec ve svých 10 letech dostala. Jenže jsem měla dojem, že to zrovna splněný sen moc není, vzhledem k tomu, že jsem k němu přišla prakticky jako slepý k houslím. Stručně řečeno jsem se ani nerozkoukala, a najednou jsem měla koně, kterého jsem sice už rok předtím znala, ale dvakrát jsem si zrovna nerozuměli.
Lashadd neboli Láša byl tehdy osmiletý mladík. Láša je plnokrevník, dřív běhal dostihy, a ačkoliv v té době, kdy jsme se potkali, už byl z dráhy pryč asi čtyři roky, často si na ně vzpomněl. A já tehdy nebyla zrovna světový jezdec. V sedle nám to spolu tedy moc neklapalo. Láša se lekal všeho možného, čeho mohl. Pravidelně se stávalo, že se mnou někam začal zdrhat a já ho nemohla zastavit. A i když jsem stála vedle něj na zemi, byla to katastrofa. Neměli jsme mezi sebou žádnou komunikaci, žádný vztah, vůbec jsme si navzájem nevěřili. Nemohla jsem mu sáhnout na uši, několikrát po mě vyjel zuby a párkrát mě i kousnul. Opravdu to nebyl ten můj vysněný oř... bylo období, kdy jsem ho fakt nechtěla. Jenže jsem to naštěstí nikdy úplně nevzdala.


Postupně jsme si k sobě začali hledat cestičku. Tedy spíš já k němu. Celá cesta totiž začala mým, poměrně dost bolestným uvědoměním, že je to všechno moje vina a že to zvíře vůbec za nic nemůže...
Musela jsem odložit stranou všechny svoje představy o tom, co jsem očekávala od svého ideálního oře. Musela jsem přestat chytat hysteráky, kdykoliv se Láša nechoval tak, jak jsem chtěla. Musela jsem se naučit ovládat svůj vztek a netrpělivost. Někdy to dost bolelo. Pohádala jsem se kvůli Lášovi se spoustou lidí, a nejvíc sama se sebou. Ale, jak už jsem řekla, když něco vážně chceš, tak to dokážeš.
Letos v prosinci to bude sedm let, co jsem s Lášou. To je hrozně dlouho. Za ty roky se stalo snad úplně všechno a Láša se stal tím mým vysněným pohádkovým koněm, kterého jsem si tolik přála. Ne proto, že se změnil on, ale proto, že jsem se kvůli němu musela změnit já. Láša zůstal pořád stejný. Pořád má v srdci oheň a když vidí dlouhou louku, chce jenom běžet a běžet, pořád se leká kdejakého šustnutí a pořád zůstal tak trochu nedůtklivý. Ten rozdíl je v tom, že už si věříme a já ho netrestám za chyby, které jsem si způsobila sama. Zahodila jsem sny o stužkách a pohárech a spokojím se s tím, že ho mám. Jezdím jen pro radost a někdy se ani s lezením na jeho hřbet neobtěžuji a vyrazíme na procházku jen tak, pěšky. A v těch vzácných chvílích, kdy všude ve stáji panuje klid a ticho, zvedne někdy Láša hlavu a přitulí se ke mně. "To víš, že tě mám ráda," řeknu mu a vychutnávám si tu chvíli, kdy mi ten můj blázínek, co se před ostatními tváří jako tvrdej frajer, kterýho se nějaký pohlazení vůbec netýká, dá najevo svou náklonnost a nechá se podrbat na krku a za ušima. A to je nejvíc. Vděčím mu za hodně. Naučil mě straštně moc věcí, o koních, ale hlavně o sobě samé. Díky němu jsem se možná stala o dost lepším člověkem, než kdyby do mého života nepřišel.
Spousta lidí říká, že se na Lášu vykašlu: až si najdu další zájmy, až půjdu na střední, až se zamiluju. Všechno tohle se stalo a Láša je se mnou pořád. Lidi můžou říkat co chtěj. My víme svý- patříme k sobě.
Když vidím padat hvězdu dnes, proletí mi hlavou jiná myšlenka: "Prosím, přeju si ještě hodně společných let s Lášou. A dík."