"Zdaj se ti barevný sny?"

20. ledna 2017 v 23:02 | Janie |  Z deníčku
Už nevím, kde jsem na tu otázku narazila, kdo se koho ptal nebo kdy to bylo, ale zůstala jsem koukat jako blázen. "Copak sny můžou být i jiný?" řekla jsem si. Moje sny totiž bývají barevné vždycky. Alespoň ty, co si pamatuju. Provází mě už od útlého dětství.
Dodnes si pamatuji některé sny, které se mi zdály, když mi bylo tam nanejvýš pět let. V té době se mi pořád vracela jedna noční můra. Na začátku snu jsem si vždycky hrála ve školce a pak se ve dveřích objevila bílá ruka. Byla to spíš taková bílá rukavice na pružině. Pak jsem před ní utíkala, a když jsem se dostala do slepé uličky, vždycky jsem se vzbudila. Vlastně si z téhle doby pamatuju jenom ty noční můry. V jedné z dalších jsem se procházela po kravíně a zadupal mě bejk, v jiném byl zase náš Trabant (budiž mu vrakoviště lehké) rozdrcen kamionem. A my v něm seděli.
Postupem času se moje sny začaly stávat zajímavějšími. Jedna z nejhorších nočních můr se mi zdála asi před dvěma lety, když jsem nemohla spát, protože na poli za domem orali pole a mě svítila světla traktoru přímo do postele. Tak jsem si šla lehnout do obýváku, že si teda ty dvě hodinky ještě pospím… jenže jakmile jsem usnula, byla jsem vržena do dost zvláštního snu. Nacházela jsem se na sídlišti, kolem se tyčily mohutné paneláky a vše mělo oranžový nádech, jako když se díváte přes brýle s oranžovými skly. Nikde nebylo ani živáčka. Procházela jsem se tím liduprázdným snovým městem, když z jednoho paneláku vyšel starý muž. Byl jediným člověkem v celé betonové džungli. Upřel na mě pohled a řekl: "Chci." Probudila jsem se úplně zpocená a rozklepaná, avšak můj mozek ihned v tu chvíli milosrdně vymazal to, co mě tak vyděsilo, takže si už nepamatuju, proč mě právě tenhle konkrétní děda vyděsil natolik, že jsem raději vstala ve čtyři ráno, než abych se znovu pokusila usnout.
Nedávno jsem zažila další hnusnou noční můru. Zdálo se mi, že jsem ve svém pokoji na intru a začal mi zvonit mobil. Vstala jsem a zvedla ho. "Haló?" Jen jsem dořekla, světlo zhaslo a z mobilu se ozval jakýsi zmutovaný, skřípavý a mrtvolný hlas. Ochromila mě ledová hrůza, okamžitě jsem si uvědomila, že se mi to jen zdá a že se musím probudit, jenže to nešlo. Mohla jsem jen v panice ležet chycená do svého vlastního snu a zírat do démonicky rudých očí, které se objevily u dveří. Nemohla jsem se ani hnout, moje vědomí se nacházelo napůl ve snu a napůl v bdělém stavu. Po chvíli se mi podařilo paniku ovládnout, z paralýzy se uvolnit a normálně se probudit, avšak byl to opravdu hnus.
Je ale pravda, že většinou moje sny nejsou noční můry. Ty se mi zdají spíš výjimečně. Obvykle jsou sny jen zmatenou změtí, která po probuzení rychle zmizí z paměti. Někdy jsou to však opravdové skvosty, které zanechají silný pocit a které si zapamatuji na dlouhou dobu. Ze všeho nejraději mám lítací sny. Vybavuje se mi však pouze jeden, ve kterém jsem seskočila ze zídky před školou a následně obletěla polovinu republiky. Poslední dobou se mi také zdají písničky. Hudba z reálného světa se té snové nemůže vyrovnat. Jen je škoda, že neumím na nic hrát, abych si ty melodie zaznamenala, a taky že hrozně rychle po probuzení vyprchají. Asi před dvěma týdny se mi ale zdál sen, ve kterém jsem poslouchala rádio a z něj začaly hrát Detaily. Snová verze téhle mé oblíbené písně byla tak krásná, že jsem ve snu začala běhat a objímat všechny v místnosti. Ten pocit intenzivní radosti přetrval i po probuzení. Pořád to mám v hlavě. Je škoda, že se to nedá popsat.
Nebo můj sen z minulého týdne. Jela jsem odněkud domů a sledovala jsem, jak na obzoru letí obrovské cáry uhlově černých mraků. O pár kilometrů dál se mraky válely rozházené na poli nebo se hnaly jen pár metrů nad zemí. Sledovala jsem to uchváceně z okýnka auta a v hlavě mi dunělo: "Takhle přichází nové časy." Vítr vál na silnici sněhový poprašek. Vrstvičkou sněhu neustále probíhaly elektrické výboje a byla to asi nejmagičtější věc, jakou jsem do té doby viděla. Od té doby pořád tak nějak podvědomě očekávám, až začnou sněhem na silnici probíhat výboje a přijdou nové časy. Natolik byl ten sen živý. Což mi připomíná to, když jsem ve snu prolézala ponurými ruinami různých budov, tahala kýble plné hlíny do sklepa zasypaného sutí a zachraňovala z polorozpadlé dřevěné kůlny plné krámů černobílé kotě. Se svými společníky jsem procházela polorozpadlým kostelem a vysvobozovala z něj zakletou princeznu. Všechno skončilo ve velice pochmurně vyhlížející vesnici, po které pobíhali lidé zřejmě neschopní běžné řeči, neboť vydávali pouze neartikulované skřeky. Celý tento děj byl počítačová hra s názvem Savo. Ráno jsem se probudila natolik zmatená, že jsem okamžitě začala na mobilu hledat, kde se to dá koupit, protože je to fakt pecka. Bohužel se to samozřejmě koupit nedá… ale stejně je to hustý.
Takže moje sny určitě barevný jsou. Proto mi ta otázka přišla tak zvláštní. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych o svoje sny přišla. Někdy se z nich sice probouzím zmatená a vyděšená, avšak někdy se také probudím a po snu ve mně zbude nespoutaná radost a trocha smutku, že to nebylo skutečné. A to je zkrátka nádherný pocit. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně rozumím tomu, že někdo může mít sny třeba černobílé. Nebo že se někomu vůbec nezdají sny. Panebože. To bych asi nepřežila. Možná bych místo přemýšlení měla jít raději spát. Kdo ví, jaký sen dneska přijde.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 26. ledna 2017 v 19:31 | Reagovat

Tak jaký sen přišel? =D

2 Vencca Vencca | Web | 9. dubna 2017 v 20:48 | Reagovat

Super...Taky by mi to bylo líto. Někdy mám dokonce sny na pokračování a to je teprve pecka 😀

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama